Těžký život stonožky

Jednou si takhle stonožka vyrazila do světa. Ne, počkej! Neusmívej se. Tohle není pohádka. Zvedl jsem krabici od bot a ona si to namířila rovnou na chodbu. Zvědavě se rozhlíží. Hledá nejschůdnější cestičku, než vyleze na koberec. Je to dřina. Vždyť s ní jde celá menší armáda nohou. 'Co se chudák nachodí', probleskne mi hlavou. Sní jen za jednoho, ale prochodí za padesát (pokud nepočítám mravence a další hmyz :-). To kdybych já byl stonožkou, někde bych si sedl a nehýbal se celý den. Ale obávám se, že bych si musel sednout na zem, protože by mi stejně určitě žádný brouk nenabídl židli (brouci jsou nezdvořáci). A vůbec! Na kolika židlích musí sedět taková stonožka - nepohodlně poskládaná jako nepříliš sváteční košile?

Pohnula se. Každý chloupek koberce pro ni představuje nepředstavitelně silné lano. Zapadá a boří se mezi nimi jako škola Eskymáků před íglů. Musím se tomu pousmát. Kdybych byl stonožkou nesmál bych se. Ale jí můj úsměv nevadí... Dál leze nebo se spíš sune ke dveřím, ne počkej... k oknu... hmmm, tak přecejen spíše ke dveřím. Já být jí, pečlivě bych si naplánoval cestu, ať zbytečně nevážím kroky. Ale jí mé 'hlubokomyslné' úvahy vůbec nezajímají. Styl chůze cik-cak je pro ni samozřejmostí jako pro mě cesta na autobusovou zastávku. Autobusy a lidé se občas také pohybují cik-cak, ale jen děti z toho snad někdy mají i radost. Stonožky ale nejezdí autobusem a nevědí co jsou to jízdní řády, anebo je v lepším případě považují za neřády a raději si vedle do pokoje zajdou pěšky. Kdo se v nich má taky vyznat! (Myslím ve stonožkách, nikoliv v jízdních řádech. :-) Když mi někdy nejede hromadná doprava, taky občas používám pěšího přesunu. Později se sunu a nakonec... jen lezu.

UUffff až mě začalo z toho naklánění bolet za krkem! Pomáhám jí pohledem. 'Holka, dej si přece říct. Támhle to máš zaručeně kratší...' Ale stonožka kašle z vysoka na mé vysoké rozhledy a jde si vlastní cestou. Zastaví se u nohy stolku. 'Zvláštní! Co to asi může být ?' Raději odsunuji stolek stranou aby nepřekážel v cestě té karavaně nohou.

Z myšlenek mě probere cinkání klíčů ve dveřích. Dveře se otevírají. 'STŮJ ! Ani se nehni!', volám na příchozího. Skoprněle na mě vytřeští oči. 'Nezbláznil ses náhodou ?' Mlčím a jen rukou ukazuji směrem ke stonožce. 'Jééva, ty si tu hraješ s blechama? No to mě podrž!' Nakloní se... 'Hmmm, stonožka. Pěkná! Co je k večeři?' Nemá cenu cokoliv vysvětlovat. Nenajedenec dávno zmizel v kuchyni. Vracím se ke krabici a vytahuji kus papíru. Není tady bezpečno. Alespoň pro stonožky určitě ne! Opatrně ji nabírám a odnáším na zahradu.

Chvilku jí trvá, než se z napůl pomačkaných novin dostane ven. Ale už cítí svěží vůni přírody. Brrr, zní to jako reklama na aviváž, ale voní to nesrovnatelně lépe - zkrátka čerstvý vzduch je čerstvý vzduch. Našla pevnou půdu pod všema nohama a rozbíhá se stylem cik-cak na všechny strany (ano správně, jedna stonožka se sama může rozbíhat na všechny strany, neboť jak je známo, výjimky potvrzují silniční pravidla :-) Udělala pár rychlých pohybů a zmizela mi mezi lístečky trávy. Pozorně jsem se podíval a naposledy ji ještě zahlédl. Vracím se zpátky domů a jsem rád, že nejsem stonožka. Pořád se nemůžu ubránit pocitu, že se za mnou ještě ohlédla a spiklenecky na mě zamrkala. To na pozdrav!