Nízké Tatry - z Čertovice na Donovaly „pohodovým“ tempem

Nutno podotknout, že ono pohodové tempo jsem nemohl brát až tak doslova. Této akci jsem mohl věnovat pouze půldruhého dne a z Čertovice na Donovaly je to patnáct hodin ne právě pomalé chůze.

Ve čtvrtečním podvečeru stoupám z Čertovice na Lajštroch v rekordním čase. Tak rychle jsem to nestihl ještě nikdy. Mám k tomu důvod. Na „Štefáničku“, chatu pod Ďumbierom, se musím dostat ještě za světla. A cestou chci fotografovat.

Podvečerní rudá obloha nevěstí nic dobrého. Přitom předpověď je optimistická, zítra má být jasno, obloha se má zatáhnout až navečer. No. Nejspíš jsem četl předpověď pro Žitný ostrov, z rudé oblohy rozhodně jasné ráno nevzejde. Personál chaty vcelku nechápe, proč chci odcházet už ve čtyři hodiny. Přidělují mi samostatnou místnost, abych ráno nebudil ostatní kolegy turisty. Kvituji to s povděkem, minulou noc jsem byl v práci a spánkový deficit začíná své dílo dokonávat. Ráno se musím nesmírně přemlouvat, abych odešel v plánovaný čas (zpoždění by znamenalo nocleh na Donovalech v autobusové zastávce).

Moje meteosenzory tušily správně. Mlha, viditelnost padesát metrů a silný vítr. Přesto vystupuji na nejvyšší vrchol Nízkých Tater a čekám na svítání, zda přece jen nepřinese nějakou změnu. Nepřineslo. Vlastně ano. Asi dvakrát se mlha protrhala, odhaduji na dvě – tři vteřiny, a odhalila pohled k jihu: Na Horehroní mají hodně nevlídné ráno.

Pokračuji na Chopok. Na Kamennou chatu přicházím ještě před otevřením bufetu. Personál se přesto slituje a uvaří mi pořádný škopek čaje.

Vítr sílí. Na Dereších mě málem smetl. Tohle není legrace, zcela vážně přemýšlím, že se vrátím pod Chopok a sestoupím. Další cesta se nejeví jako smysluplná. Na druhé straně potajmu věřím, že se počasí umoudří. Poľana, Kotliská, Chabenec, sedlo Ďurkovej… a umoudření žádné. Je deset hodin dopoledne a moje cesta se nijak neliší od těch předešlých nočních. Vlastně liší. V noci jsem alespoň něco viděl.

Ďurková. Jako mávnutím kouzelného proutku se mlha rozestupuje a já konečně spatřuji to, po čem jsem dychtil. Oblé travnaté nízkotatranské vrcholy, které začínají odkládat letní háv a barví se do podzimních barev. Tráva nabírá odstín žluté, kterou nespatříte nikde jinde než v těchto nadmořských výškách na přelomu srpna a září. A když průrvami mezi mraky chvílemi proniknou sluneční paprsky, je můj pocit štěstí dokonalý.

Tak takhle to tu vypadá. Noční krajina má zcela jiné rozměry, Sedlo Ďurkovej je za denního světla mnohem rozlehlejší. Zámostská hoľa, sedlo Latiborskej hole a Latiborská hoľa. Rozhledové místo, odkud přehlédnete celou západní část Nízkých Tater. Místo, odkud se otevírají úchvatné pohledy k Veľkej holi a k hřebeni Prašivej Chochule. Prašivá Chochuľa je táhlý hřeben, souvrší či soukopcí, chcete-li. Košariská, Veľká Chochuľa, Malá Chochuľa a Prašivá. Prašivá Chochuľa je moje pojmenování. Takto jsem hřeben pojmenoval já, těm kopcům to vůbec nevadí, vědí, že to nemyslím hanlivě, a jsou rády, že je mám rád. Je to jedno z nejhezčích míst na celém hřebeni Nízkých Tater. Prašivá Chochuľa spadá k západu strmými svahy do Hiadelského sedla a zde Nízké Tatry končí. Nebo začínají. Jak chcete.

Hřebenovka Nízkých Tater však pokračuje až na Donovaly. Východním okrajem Starohorských vrchů. Na velmi strmý výstup na Kozí chrbát jsem si už zvykl. Už mi nepřipadá tak strašný jako před šesti lety, kdy jsem se v závěru nonstop přechodu doslova plazil nahoru. Půlhodina cesty zbývá do cíle a začíná lít. No, nakonec ta předpověď pro Žitný ostrov vyšla i pro lokalitu Donovaly.

Na tomto místě musím jednomu spřízněnému blogerovi sdělit, že jsem FAKT nevěděl, že v pátek je na Donovalech sraz motorkářů. Tohle jsem FAKT nenačasoval schválně…Bylo to pěkné. Cesta se nakonec vydařila a já jsem nesmírně rád, že jsem ji na Dereších nevzdal.

Převzato z www.sharkan.net