Zvěřenu vesnici neodpářete aneb rozjímání o opravdovosti venkova

Koza na statku Nely Kyselové
Zdroj: Archiv Nely Kyselové
Licence: Všechna práva vyhrazena

Travní krátkoporosty a bazénové hladiny

Člověčinci stále častěji migrují z měst právě na vesnici, kde si postaví moderní dům, který využívají k trvalému bydlení nebo pouze k rekreaci, jak je jim zrovna libo. Trávu pečlivě odměřují a přeroste-li byť jen o milimetr, putuje pod nemilosrdnou čepel motorových sekacích strojů. Zeleň takto udržovaného travního krátkoporostu často rozetne modrá bazénová hladina čpící chlórem a sem tam zavadíme o nějakou tu květinu či úhledně zastřižený keř.

Zahradní traktor při práci.
© PXhere.com

Ze zvěřeny v takovém to moderně-venkovském osídlení natrefíme nejčastěji na štěkavce, mňoukavce a tu a tam na zdrobnělého hopkavce okusujícího mikroskopický trávník. I to je venkov. Ale i tito novodobí venkované dosud sousedí s těmi, které si dovolím nazvati prapůvodními, a tak nějak opravdovými. Ti obývají domy či statky staršího data a trávu kolem stavení požínají starou dobrou kosou pro tvory býložravé, které chovají k užitku svému.

Zmijovková generace vymírá

Obyvatelstvo pro starostavby typické – děda v záplatovaných modrákách se zmijovkou na hlavě a babička v šátku kuchtící něco voňavého na plotně, už pomalu vymírá. Stále se ale najdou i mladší generace, které chtějí skloubit typický venkovský život s nádechem moderna a pokračovat v něm dál. Chovat zvěřenu hospodářskou, benzinovou sekačku střídat se starou dobrou kosou a místo do bazénu se chodit čvachtat do nedalekého rybníka.

V žádném případě neodsuzuji novodobé bazénomily, ale jsem ráda, že se řadím k oné druhé skupině venkovských staromilců. I když smýšlení modernosti nezastavíme nikde, ani na vesnici, mohou oba druhy obyvatel žíti pokojně vedle sebe. Za předpokladu, že si moderní příchozí na venkov uvědomí, že vůně hnoje, zvukové projevy zvířat nebo třeba zvýšená koncentrace hmyzu na místo, které se rozhodli obývat, patří od nepaměti a vzdají snahy donutit souseda proměniti ukřičeného kokrhavce v polévku.

Onen kohout totiž náleží k té opravdovosti venkova, kterou mám na mysli. Zatímco člověk může snadno přesídlit k bazénu mezi pole a luka, drůbež na rušné městské křižovatce by působila jaksi nepatřičně. Navíc by asi po chvíli doznala dosti neživých a poněkud placatých forem.

Budíková jistota

Takže, nechte zvěřenu pokojně vegetit na vesnici. A pokud se rozhodnete přistěhovat se na její území, přijměte fakt, že tam zkrátka patří. Jako ten les, pole a rybník, ani zvěrstvo domácí a k němu náležící hnůj a mouchy venkovu prostě neodpářete.

A pokud stále zůstáváte na pochybách a na jazyk se vám dere vtíravé „Ale…“ berte to z té pozitivní stránky. Nachází-li se ve vašem bezprostředním sousedství kokrhavec, získáváte jistotu spolehlivého budíku, který se porouchá pouze v případě, zadáví-li ho liška.