Země volá o pomoc

Stále vyšší měrou totiž pozoruji, jak upřednostňujeme vlastní prospěch a blahobyt před ochranou životního prostředí, ekonomickou celistvostí a kulturním obrozením České země (a neděje se tak jen u nás ale naprosto v celém světě). Životní prostředí se i přes snahy některých ekologů neustále zhoršuje. Vysmíváme se těm, kteří se rozhodli žít jinak než většina - v souladu s přírodou. Vidím, jak české divadlo a český film postupně ustupuje od kvalitní tvorby a přechází k prostoduchým napodobeninám umění ve snaze uspokojit konzumního diváka a podobně se děje i v jiných kulturních odvětvích. Svět lidí roste do podivných rozměrů a lidé ve snaze být šťastní a zlepšit život jak sobě tak svým nejbližším se odcizují při svém nekončícím budováním moderního "vězení" sebe samých nejen přírodě ale především sobě navzájem.

Český stát je nejen stát prosperující, ale především stát přeplněný všemožnými výrobky a chtivými spotřebiteli, zničenou přírodu, měst zahalených do výfukových plynů.

Dlouho mi nedocházelo, co je příčinou toho, že se cítím mezi lidmi tak nešťastná, že se každý z nás cítí nešťastný a prázdný. Dnes jsem pochopila, že je to proto, že spousta z nás zapomněla poslouchat své srdce a srdce ostatních organismů, která jsou spjata se samotným srdcem Země. Naše srdce tak prodělávají jednu z největších civilizačních chorob = pocit osamění. Zaposloucháme-li se do zvuků kolem sebe více než obvykle, kdesi za nadměrným civilizačním hlukem ničícím náš sluchový orgán, nervovou soustavu a podobně, uslyšíme teskný řev Země. Země volá, ba přímo křičí o pomoc.

Svým způsobem věřím v teorii Gaia, a částečně i v možnost existence dlaků a stepních vlků, a možná i v to, že jsou ochránci Země a měli by povstat, avšak někde v srdci poznávám ještě jinou pravdu: Naprosto každý z nás musí Zemi chránit, jinak na následky osamění zemře a spolu s ní také my. Nemyslím teď smrt fyzickou, zemřou naše duše, a mnoho z nich již nelze zániku uchránit. Neumím přesně vysvětlit své nynější tvrzení, protože nevychází z rozumového centra mého mozku. Často se setkávám s lidmi, kteří hledají smysl života a nemohou ho najít. Připadají si jako uzavření v kleci, neschopní udělat cokoliv dobře - "neumím nic pořádně", říkají. A ve svém vlastním hledání vlastního smyslu života ve skutečnosti vůbec neřeší to, jak by jejich život mohl smyslu nabýt, ale hlavně to, jak pocit nesmyslnosti přehlušit. Obklopeni konzumním světem nacházejí útěchu ve sledování televize, poslouchání walkmenů či jiných hudebních zastíračů skutečného života, nakupují drahé, zbytečné věci a svůj prázdný život plní stejně prázdnými skutečnostmi, které se mezi sebou množí stejně nebezpečně rychle jako rakovinotvorné buňky. Skutečný život a lásku nahrazují vyumělkovanými frázemi, krátkými milostnými známostmi, či snad četbou a ochranu přírody zaměňují s recyklací odpadů.

Nejvíce prázdná je zřejmě Amerika, kde došli lidé tak daleko, že každý z nich vlastní několik domů, několik aut, několik televizí a mít něco "jen jednou" se považuje většinově za ostudu. Ekologie se zde stala manipulačním a manipulovaným nástrojem zejména těch lidí, kteří pochopili jeho sílu a moc získat "moc" peněz. Jak napsal o Americe Erazim Kohák, heslo svoboda a spravedlnost pro všechny zastínilo heslo jiné: Mír a blahobyt. (Do jaké míry je propagace míru Amerikou ve skutečnosti naplňována se nebudu nyní rozepisovat.)

Česká republika mi Ameriku velice připomíná, tedy spíše Češi mi připomínají Američany. Stydím se, když tohle píšu, za nás Čechy. Pro většinu z nás je nezbytné vlastnit automobil (automobilová doprava ČR byla komisí Evropské unie ohodnocena opravdu nelichotivě a není divu) a nejlépe dva, velký dům naplněný věcmi, spoustu moderního oblečení. Naším snem je pořídit si domácí kino, DVD či něco podobného (připadám si zde často jak v knize Raye Bradburyho - 451°C Fernhaita, kde postavy z domácí telestěny tvoří jediného společníka většiny obyvatel Země), Vyvolení se stali našimi nejlepšími přáteli i nepřáteli, supermarkety naší rajskou zahradou.

Zeptám se vás nyní, kdy jste si naposledy s hrdostí uvědomili, že jste Češi? Mohlo by se zdát, že uvědomění si svého češství nesouvisí ani s ochranou přírody ani s kulturní a ekonomickou nevyrovnaností našeho státu, ale já se domnívám, že právě v nedostatečném češství je tzv. jádro pudla všech problémů naší malé země. Stačí jen, vzpomeneme-li si, kdy byla naše země zemí relativně prosperující a uznávanou v celém světě. Ano, bylo to vždy v dobách, kdy jsme bojovali za to, že jsme ČEŠI. Karel IV., T. G. Masaryk, E. Beneš nebo Přemysl Oráč věděli, co znamená být Čech. Znamená to, nejen mluvit česky, ale především žít v samostatném českém státě, který je za každých okolností spravedlivý, moudrý a demokratický, a podle toho také jednat. Pravda, tehdy ještě příliš nešlo o ochranu životního prostředí, což se ale postupně ukázalo jako chyba. Dnes o ni jde sice jenom naoko (názory pana Klause a jiných politiků o tom alespoň svědčí, když nepočítám stranu Zelených), ale někde v nás - v Češích se již utváří vědomí potřeby péče o přírodu, a jaksi začínáme chápat, že přírodu si uměle nevypěstujeme a že na Marsu se nám bydlet zatím nechce. Sloučením představy češství našich velikánů a lásky k přírodě dovedeme mnohé změnit k lepšímu. Dojděme ještě dál: změňme své chování tak, aby slovo Čech se stalo synonymem pro slovo člověk. Prosím, buďme Češi. Pokaždé než něco uděláme použijme nejen rozum, ale také srdce, a zeptejme se sami sebe, zda neškodíme danou činností někomu kolem nás, a zda bychom tomu nemohli předejít. Možná překvapivě často zjistíte, že se tomu skutečně předejít dá, i když to možná stojí trochu přemáhání se a dřiny. A nakonec ještě dodatek: Nelze se vrátit zpátky na stromy, nenuťte se k tomu, jen trochu pozměňte svůj život, a čas od času se projděte bosí v trávě...