Záchranná stanice Třeboň

Ředitel ČNFV, RNDr. Dalbor kříž, mě vítá u brány a zve mne dál: „Vodu máme jen ve sklepě, takže skutečně bude na rozhovor čas.“ Usadí mě v kamny vyhřáté kuchyňce za stůl, a postupně se kolem něj sesednou pravděpodobně všichni stálí zaměstnanci. Zvědavě mě pozorují. Připadám si trochu jako člověk, který musí léta nekontaktovanému osazenstvu polární observatoře oznámit, že plachty lodí nahradila pára, v evropských bulvárech se svítí elektřinou a na ulicích jezdí kouřící auta. Původní záměr, že položím pár zvídavých otázek jen řediteli tím padá - diskuze bude otevřená.

Samotný „rozhovor“ tím nabyl netušených dimenzí, a povídání s příjemnými lidmi z třeboňské Vydry se stalo mimořádným zážitkem.

ROZHOVOR ZS TŘEBOŇ

Čím vším se zabýváte?

RNDr. Dalibor Kříž, ředitel ČNFV (DK): „Je toho spousta. Český nadační fond pro vydru nabízí ekologické výukové programy, pořádá přednášky a výstavy. Zpracovává odborné posudky týkající se náhrad škod způsobených vydrou říční. Zajišťujeme také ekologické poradenství v oblasti ochrany životního prostředí, a od roku 2006 také provozujeme záchrannou stanici pro handicapované a poraněné živočichy. Dříve se Vydra více věnovala vědecko-výzkumné činnosti, ale dnes je naší hlavní náplní provoz záchranné stanice a vzdělávání /osvěta veřejnosti.“

Ekologické vzdělávání nabízí spousta ekocenter po celé republice, ale ne všude jde vidět tak silné propojení jednotlivých programů s kontaktními zvířaty.

Ing. Zuzana Štětková, EVVO, vzdělávání, propagace (ZŠ): „Myslím si, že bychom nedělali vzdělávání bez záchranné stanice, a záchranná stanice by bez vzdělávání přišla také o podstatnou část svého významu. Přítomnost hendikepovaných zvířat nám dává unikátní možnost pro tvorbu výukových programů. Vždyť ta trvale zraněná zvířata by tu zůstala v klecích, kdyby se s nimi dál nepracovalo. I když je dřina je ochočit, aby si zvykli na lidi a nebyli to plašani, rozhodně se to vyplácí. Živé zvíře je neuvěřitelné plus pro vzdělávání.“

Jaké to přináší výhody?

ZŠ: „Většina programů trvá kolem dvou hodin, a často není čas vyrážet někam do terénu. Když s sebou máme zvíře, poskytne to dětem vlastně tu startovní motivaci, proč nás začnou vnímat. Tím, že si mohou se zvířetem „hrát“ se sami začnou zajímat o to, co v přírodě žere, kde a jak žije. Na tom se dá postavit celý program, aniž byste se museli trápit s nějakou dlouhou motivací dítěte přijímat základní informace.“

Základní informace?

ZŠ: „Třeba takové, že většina ptačích mláďat vypadlých z hnízda nepotřebuje odnášet do záchranné stanice. I když lidé říkají, že už se jich dotkli. Ptáci nemají takový čich jako savci, mládě stačí vrátit zpátky do hnízda nebo na větev, a jeho rodiče si jej už najdou.“

Na vyplašeného kolouška nebo zajíče nešahat, ptáče vypadlé z hnízda nechat být, ježci se o sebe postarají…

Takže o koho se vlastně staráte?

Mgr. Marie Kameníková, zoolog (MK): „Bereme evidentně zraněná zvířata, ty vždycky. Pokud jde o mláďata-ptáčata, snažíme se lidi motivovat, aby je spíš vraceli zpátky do hnízda, protože to je příroda. Jiné je to s netopýry. Netopýrům zimujícím pod izolací paneláků stačí v zimě trochu zatopit, a začnou si myslet „Hurá, léto!“ a vylétají ven. Pochopitelně nenacházejí potravu a musíme se o ně postarat.“

ZŠ: „Sporné je to s ježky. U nich je to opravdu spíš otázka té etiky. Mláďata ježků z pozdních vrhů totiž slouží jako potrava výrům a orlům, kterým umožňuje přežít zimu. A taky není jisté, jestli tím, že zachráníte a uchováte takového ježka přes zimu, nedegeneruje celá ta ježčí populace – například tím že podpoříte ježčí matku, která má pozdní vrhy. Ale pochopitelně, když nám ho přinesou, nemůžeme říct, že ho nechceme. “

„Na populace volně žijících zvířat stejně nemá činnost záchranné stanice významnější vliv.“

Činnost záchranné stanice nemá vliv na populace volně žijících zvířat? To je na pracovníka záchranné stanice dost radikální názor, ne?

MK: „Když to vztáhnu na celou ČR a všechny stanice, které mají mnohem větší příjmy zvířat, a na kriticky a zvláště ohrožené druhy, tak ano. Jenže pokud vezmu nás, s našimi 280-300 zvířaty ročně, skutečně se to v krajině nějak neodrazí.“

ZŠ: „Hlavní význam záchranných stanic je spíše v osvětě a ve vzdělávání. Už jen to, že na popud kampaně záchranných stanic začal E.on osazovat hlavice sloupů vysokého napětí tak, aby si na nich ptáci nepálili křídla, má mnohem větší význam, než kolik která záchranná stanice přijala popálených káňat.“

DK: „Je to spíš etická otázka, než ochranářská. Pomoci někomu, kdo tu pomoc potřebuje. Pomáháme tu spíš jedincům, ne populacím. Základem je osvěta.“

Jak se k vám poraněné zvíře dostane?

MK: „Lidi většinou zavolají, ale dost často spolupracujeme také s Policií ČR. Pod sebou máme oblast Třeboňska, Jindřichohradecka, Trhosvinenska, Dačicka a částečně Soběslavska. Někdy lidé kontaktují veterináře, nebo umí zvíře i osobně přinést. Osobně jsme radši, pokud se jedná o nějaké malé a řekněme „bezpečné“ zvíře, aby jej přinesli sami. Jinak vyjíždíme do terénu.“

Kterou část roku považujete z hlediska přísunu zvířat za nejnáročnější?

MK: „Jaro a léto, od května do srpna. To bývají tři až čtyř výjezdy za den. Květen jsou mláďata vypadlá z hnízda, a červenec srpen se vrací chataři na chatičky, a vidí kolem sebe příliš mnoho zvířátek. No, a na podzim začínají netopýři a ježci. Jinak dravci bývají celoročně.“

ZŠ: „Už jsme taky odchytávali srnce v chatičkové kolonii, který byl asi částečně ochočený, a nechtěl chataře pustit dovnitř, protože to území považoval za své teritorium.“

A Vaše odchytové metody?

MK: „Skočit a držet!“

DK: „Tak teď jsme konečně dostali nějaké peníze, abychom si mohli pořídit odchytové rukavice a odchytovou tyč, což se občas hodí, když se odchytávají větší zvířata jako je liška nebo kuna. Zvlášť ty rukavice, protože když kuna kousne, tak už nepustí.“

Jak dlouho si u vás takový pacient pobude?

MK: „Úrazy typu „naražené křídlo“ nebo „otřes mozku“ nám tady pobudou pár dnů, než se to vzpamatuje, a pak je vypouštíme ven. Bez problémů je to i s pěvci. Horší je to s mláďaty dravců – ty tady dokrmíme, ale pak je vozíme do ZS Makov, kde mají rozletovou voliéru. Tam se učí i lovit živé myši, protože by s nimi jejich rodiče normálně ještě dva měsíce létali.“

DK: „A do přírody se může vrátit jen zvíře, které je v takové kondici, aby bylo schopné

Čím své chovance krmíte?

DK: „Nemůžeme krmit živými myšmi, na to nemáme akreditaci. Proto jsme rádi za spolupráci s Mikrobiologickým ústavem v Praze, který nám posílá zamražené myši z kontrolních vzorků. Oni by je jinak museli odvážet do kafilérie, a takhle je tady aspoň zužitkujeme. Jinak bychom museli jednu myš kupovat za šest až sedm korun, což nám nikdo nedá. Hodně nám pomáhají i rybáři.“

Třeboňští rybáři pomáhají Vydrám?

DK: „Nejen třeboňští. Navzdory našemu jménu, ano, máme s rybáři dobré vztahy. Při výlovech rybníků dostáváme zdarma plevelné ryby. Je teda zážitek, přijet na výlov a slyšet hlavního baštýře, jak říká „Dejte tady pro vydry nějaké ryby stranou.“

Nejtěžší část práce prý je vrátit zvíře zpátky do přírody. Dohledáváte při vypouštění původní lokalitu, kde bylo zvíře odchyceno?

MK: „Záleží na tom, jak dlouho u nás zvíře je. Pokud ho tu máme dva tři měsíce, je vlastně zbytečné ho vypouštět na původním místě, protože jeho teritorium už je dávno obsazené někým jiným. Původní lokalita je nutná hlavně u netopýrů. Ptáci si musí poradit sami, my jim už tu vhodnou niku nevyhledáme.“

Vracejí se k vám vaši chovanci opakovaně?

DK: „Stává se to. Zvláště u pěvců, kteří si zvyknou, že tu mají pravidelný přísun snadno dostupné potravy. Loni tu byl taky včelojed, který se sem po vypuštění vracel. Částečně asi taky proto, že tu byla i jedna samice, se kterou si rozuměli. Na rozloučenou nám pak ještě vykloval sršní hnízdo, které jsme měli na půdě.“

Nejkomplikovanější host na třeboňské záchranné stanici?

ZŠ: „Jednoznačně netopýři. Už proto, že v zimě pro ně nemáme hmyz, a tak je musíme naučit na červy. A netopýři pochopitelně většinou nechápou, že tohle lezoucí je to, co mají žrát. Takže jsme tu měli šedesátku netopýrů, které jsme selektovali do terárek podle klíče: „zdravej, ale blbej“ a „zdravej, co chce žrát sám“. A při tom množství vlastně skončíte s krmením, a můžete vlastně začít znovu.“

Zmínili jste 280-300 zvířat ročně. Kolik z nich se vrátí do přírody?

MK: „Asi polovina. Většinou to, co přijde popálené od drátů, je už na utracení, to je takových 15-20%. Část připadá i na úhyn. To často v případě, že nám přinesou autem sraženou kunu, která je v podstatě polomrtvá. Nemalou část trvale hendikepovaných předáváme k péči také do jiných stanic, které mají patřičnou akreditaci na větší zvířata.“

Smí se k vám normálně na návštěvu?

DK: V pracovních dnech máme normálně otevřeno, vstupné je dobrovolné. Návštěvníky po přístupné části i provedeme. Loni nás navštívilo asi 1500 lidí, poměrně hodně jich k nám chodí z lázní.

ZŠ: On je to trochu problém. Jako Nadační fond nesmíme být ziskoví, takže si nemůžeme nastřádat peníze na to, abychom si to tu trochu opravili. A na co máme lidi z venku lákat, když nám to tu padá na hlavu.

Jak vám mohou lidé pomoci?

MK: „Lidé mohou pomoci a pomáhají. Přijímáme finanční dary, hmotné dary, například krmivo a taky máme zajímavý projekt adopce zvířat, trvalých hendikepů. Ale není to pochopitelně moc. Což je trochu škoda. Pokud byste chtěli nějak pomoci, určitě se podívejte na naše webové stránky www.vydry.org nebo na náš facebook.“