Výchova žížal v Čechách

Půda, nejvyužívanější přírodní zdroj současnosti

Pedogeneze představuje vzájemné působení několika půdotvorných faktorů na matečnou horninu, která v konečné fázi umožňuje vznik určitého genetického půdního typu. V pojmu pedogeneze se skrývají pojmy jako zvětrávání, vyluhování, sedimentace, podzolizace a spousta dalších procesů, které probíhají současně, výjimečně samostatně, již po tisíce let. Půdu můžeme definovat jako zvětralou část zemského povrchu odlišující se od svého matečného substrátu obsahem uhlíku v organických vazbách, tedy organické hmoty – humusu.

Půdy jsou vystaveny neustálým vlivům: klimatickým, rostlinným, živočišným, mikrobiálním a antropogenním. Na tvorbě humusu (půdního uhlíku) se významnou měrou podílejí půdní živočichové, kteří se označují jako půdní edafon. Tyto organismy se svými životními projevy neustále podílejí na biochemických a biofyzikálních procesech v půdě. V dnešní době jsou půdy, a zvláště ty zemědělské, ovlivňovány lidskou činností. Jedná se zejména o vliv jednotlivých plodin z osevního postupu, zpracování půdy jako je orba, podmítka a předseťová příprava. Po druhé světové válce nabrala na síle aplikace hnojiv a chemických přípravků. Vlivem intenzivního zemědělství můžeme půdy označit jako nejvyužívanější přírodní zdroj dnešní doby.

Zemědělskou činnosti člověk mění půdní vlastnosti. Jedná se zejména o objemovou hmotnost, která je ovlivňována pojezdy a zpracováním půdy za nevhodné půdní vlhkosti, což má dále přímý vliv na pórovitost a tvorbou půdních agregátů. Další problém představuje využívání organické hmoty k energetickým účelům, například pro zpracování v bioplynové stanici. Dochází tak k ochuzování půdy o primární organickou hmotu, která by v opačném případě po sklizni zůstala na orné půdě. A právě negativní ovlivnění těchto parametrů (pórovitost, obsah organické hmoty, objemová hmotnost, provzdušnění půdy atd.) má za následek požkození půdního edafonu. Přitom jeho vliv na tvorbu a vývoj půd je nenahraditelný.

V ČR můžeme potkat přiblížně 50 druhů žížal

Významný zástupce půdního edafonu neboli půdní fauny je žížala obecná (Lumbricus terrestris). V naší republice se můžeme potkat s přibližně padesáti druhy žížal. Dle místa výskytu můžeme žížaly zařadit do tří skupin. Do první skupiny patří žížaly - epigeické. Tyto žížaly žijí v malé hloubce při povrchu půdy, v místech s nadbytkem organické hmoty, posklizňových zbytků nebo mulče, ponechaného na povrchu půdy při použití půdo ochranných technologiích, kdy zůstane přibližně 30 % půdy pokryto organickou hmotou. Druhy žížal v této skupině jsou poměrně malé a pohybují se velmi rychle, mají vysoký reprodukční cyklus a jsou krátkověké, 1-3 roky. Vlastnosti této skupiny se využívají při vermikompostování čili pro průmyslovou výrobu kompostu.

Dále je to skupina žížal – endogeických, tyto žížaly se vyskytují ve větších hloubkách, ale stále v místech s dostatkem primární organické hmoty. Druhy těchto žížal hloubí hlavně chodbičky horizontální, s krátkou trvanlivostí.

Poslední a nejzajímavější je skupina žížal – anektických neboli hlubinných. Ty se vyskytují až v minerálních vrstvách půdy v hloubkách řádově desítkách cm. Při nedostatku  odumřelé organické hmoty v těchto hloubkách vylézají žížaly v noci na povrch půdy a zatahují organickou hmotu do hlubších půdních horizontů. Tento duh žížal se muže dožít i 20 let. Žížaly můžeme považovat za významné půdní živočichy, protože mají významný vliv na půdní vlastnosti, a to v pozitivním slova smyslu. Proto můžeme žížaly nazývat „ekosystémovými inženýry“ – tito inženýři mají obrovský význam pro kvalitu a zdraví půd

Vybudované horizontální půdní chodbičky jsou trvalého charakteru. Jejichž stěny bývají doslova zpevněny žížalími výkaly. Pro rostliny jsou opuštěné žížalí chodby velkým lákadlem. Stěny chodbiček vyztužené žížalími výkaly jsou bohaté na živiny a proto hojně využívány kořeny rostlin. Dále tyto chodbičky představují významné „trasy“ pro pohyb půdního roztoku a výměnu půdních plynů (CO2, CH4, NH3, N2O)

Hluboké vertikální chodbičky, mohou dosahovat až do hloubek 1-2 metry. Tyto chodbičky, sehrávají významnou roli při intenzivních dešťových srážkách. Dokážou pojmout velké množství vody, které by jinak odteklo bez využití z pozemku, a popřípadě by mohlo zapříčinit vznik eroze a ztrátu půdy

Jak bylo zmíněno dříve, žížaly hrají roli při distribuci a přeměnách organické hmoty v půdě, protože se živí odumřelou organickou hmotou. Velký význam mají rostlinné zbytky, které jsou ponechány na povrchu půdy ve formě mulče, na rozdíl od zbytků, které byly zaorány. Částečky rostlin jsou žížalami zatahovány do chodeb ve formě zásob, kde tlejí a následně slouží žížalám jako potrava. Můžeme říct, že žížaly se živí primární organickou hmotou neboli živným humusem. Tato část humusu je půdním edafonem využívána jako zdroj živin, část je mineralizována na jednoduché anorganické sloučeniny, ze kterých vznikla. Nepatrná část organické hmoty je přeměněna až na humus trvalý. Ten je odolný proti mikrobiálnímu rozkladu a v půdě je perzistentní až stovky let. Primární organická hmota obsahuje velké množství celulózy a ligninu, které spolu tvoří ligno-celulózový (LG) komplex. LG komplex je nejrozšířenější sloučeninou na světě a dominující strukturální element v biomase rostlinného původu. Novější poznatky ukazují, že základem struktury humusu je skelet ligninu. Na strukturu lignocelulózových sloučenin lze nahlížet jako na vyztužený betonový pilíř, kde celulózová vlákna představuji železné pruty a lignin cement, tedy pojivo. Celulózová vlákna jsou pevně svázána s ligninem vodíkovými a kovalentními vazbami. Vzájemně propletené struktury celulóz, hemicelulóz a ligninu jsou příčinou různé biologické rozložitelnosti.

Pozřená organická hmota je v žížalím zažívacím traktu vystavena vlivu mikrobiálním společenstev a promísena se zbytky půdy, která ulpěla na potravě.

Mikroorganismy nejsou schopny rozložit lignin obsažený v organické hmotě nebo ho rozloží jen částečně. Dalo by se říct, že po nich zůstane ohlodaná kost. Při částečném rozkladu dojde sice k porušení mnoha vazeb polymeru, ale zbytek skeletu se nerozpadá. Na uvolněné vazby se mohou vázat (biosyntetizovat) různé části sloučenin, které se uvolňují z živného humusu během procesu mineralizace. Velké množství vazebných míst ve zbylém skeletu ligninu a pestrost typů extrahovaných organických sloučenin v půdním profilu dává spoustu kombinačních možností, pro vznik konečné makromolekuly trvalého humusu.

Žížaly zpracují veškeré organické zbytky. Nejsou vybíravé, ale pracovité, a tak stráví prakticky všechno. Jejich trávicí ústrojí je vybaveno mnoha účinnými enzymy. Kromě množství důležitých prvků a minerálních látek, obsahují žížalí exkrementy cenné enzymy a huminové kyseliny, které působí na rostliny jako elixír zdraví. Žížalí trus proto patří k nejlepším hnojivům, které můžeme rostlinám dopřát, jsou dosti odolné vůči erozi a zajišťují žádanou drobtovitou strukturu.

. Na šetrně obhospodařované zahradě žije spousta žížal i bez našeho přičinění, jejich množství je vizitkou zdravé půdy. Jsou-li půdy správně obhospodařovány, poskytují nevyčerpatelný přírodní zdroj a pro zemědělské využití mají charakter udržitelného přírodního zdroje. Žížaly představují pouze jednu část mozaiky, ale jejich přítomnost v půdě v kombinaci s půdními mikroorganismy a dalšími bezobratlými živočichy je nezbytná pro dosažení zdravé půdy. Přesněji takové půdy, která bude odolná vůči půdní erozi a bude nám poskytovat dostatečnou půdní úrodnost spolu s mimoprodukčními funkcemi (zadržení vody v krajině, filtrace vsakující se vody, biodiverzita apod.).