Vegetariánství - ano či ne? (2. část)
Já jsem si například svobodně zvolila, že nebudu jíst jiné mořské tvory než ryby, ačkoliv někteří by mi také byli zdraví prospěšní a docela mi chutnali. Rozhodla jsem se také nejíst tresky, které jsou ohrožené vyhynutím, a jíst ryby jen tehdy, když nebudu moct vydržet touhou po nich.
Na služebních cestách ovšem toto rozhodnutí leckdy poruším, když si mohu vybrat v prodejně občerstvení mezi sendvičem s tuňákem nebo dnem bez jídla. Ale i tam mám svobodnou volbu, protože během jedné služební cesty hladem nezemřu a mohu se rozhodnout pro krátkodobý půst.
Člověk, který ze zdravotních důvodů nemůže být vegetariánem, si svobodně zvolit vegetariánství nemůže. Ale pokud by chtěl, může se rozhodnout pro dobrovolné omezení na určitý druh masa a také na snížení jeho množství, které je obvykle stejně naddimenzované. Může tak učinit určitou volbu, i když nemá možnost přejít na vegetariánství úplně. Na druhou stranu vegetarián někdy může potřebovat určité množství masa a měl by být schopen tento fakt přijmout. Považuji ho za určitou daň tomu, že jsme lidé, potomci lovců a sběračů. Ovšem striktní vegetariáni mne mohou obvinit z toho, že mám jen slabou vůli a že bych ryby nemusela jíst vůbec. Možné to je. Zatím prostě reaguji na potřeby svého těla. Ovšem s pocity viny, protože vím, za jakých podmínek ryby umírají. Kdybych byla schopná je přestat jíst, po duševní stránce by se mi docela ulevilo. Možná, že až odchovám dítě, pokusím se o to, minimálně se budu snažit jíst ryby až po několika dnech intenzivní touhy na něm. Zatím vydržím maximálně tak dvoudenní nápor - ale zase často nepřijde i po několik měsíců. Soudím tedy zatím, že mé tělo ví, co potřebuji.
A to samé bych doporučila tomu, kdo chce být vegetariánem a nezná svou krevní skupinu nebo stravě podle krevních skupin nevěří.Omezit maso, vybírat si jen konkrétní druhy, sledovat své reakce a pokud nenastanou potíže, pokračovat v omezování až k úplnému vysazení masa. I nadále pak nějaký čas sledovat svůj zdravotní stav, zda je v pořádku. Pokud potíže nastanou, stanovit si rozumnou hranici dobrovolného omezení a za ní už nejít. Taky by se měl snažit konzumovat co nejvíc rostlinných jídel a opět sledovat své reakce. Jestliže se bude živit převážně chutnou a zdravou přírodní stravou, objem zkonzumovaného masa bude menší a zdraví dotyčného lepší. Hlavně je třeba řídit se potřebami svého těla a přes ně z žádných ideových důvodů nejít, pokud tedy člověk vědomě nepočítá s eventuálním poškozením.
Inspiraci nám mohou poskytnout i jiné živočišné druhy: občasná konzumace masa byla prokázána u jinak býložravých velbloudů, svišťů a dokonce i pand velkých! Též u domácích koní byla pozorována - zabíjí kopyty ve stájích myši. Podobná situace je třeba u potkanů. Každý chovatel vám řekne, že potkan je býložravec, který si občas potřebuje doplnit proteiny vajíčkem či sýrem (my jim z lenosti dáváme granule pro kočky, co dlouho vydrží a jsou vždy po ruce). V přírodě samozřejmě takové jídlo nelze sehnat, takže potkani loví drobné hlodavce či ptáky, v budovách třeba holuby, kuřata a myši. Pokud je masitá potrava dostupnější než rostlinná (např. na jatkách, v drůbežárnách), orientují se spíš na ni, ale jsou pak agresivnější a žijí kratší dobu. Oficiálně je potkan všežravec, ale jeho strava se v jednotlivých populacích pohybuje ve škále od býložravců s nepatrnou občasnou konzumací masa až po masožravce s mírnou konzumací rostlinné stravy ve výše zmíněných drůbežárnách, na jatkách aj. Tato strava jim sice tolik neprospívá, ale když je lépe dostupná, přizpůsobili se jí.
Postupem doby by se potkani mohli změnit na dva druhy s odlišným způsobem života - na masožravý a býložravý druh. Tak se to stalo například u medvědů: většina druhů je považována za masožravce, ale panda velká je řazena mezi býložravce. Panda si však také ráda zobne z mršiny nebo nabídky hmyzu a má- li možnost, uloví dokonce i malého savce či ptáka. Na druhou stranu lze za klasického masožravce u medvědů zařadit jen ledního medvěda, u medvěda hnědého představuje maso maximálně 25 % potravy, a to většinou na jaře, kdy není dostatek rostlinné potravy. Medvěd malajský se už živí převážně ovocem a živočišnými proteiny si ji jen zpestřuje, i když poněkud více než panda. Přesto je panda považována za býložravce a ostatní druhy za masožravce! Kudy tedy vede přesně hranice? Asi 10 % masa obsahuje i potrava jinak býložravých šimpanzů a masem si občas zpestří stravu dokonce i gorily, považované za zásadové vegetariány - i v jejich trusu se výjimečně objeví nějaká ta kostička.
Na druhou stranu by zřejmě ani většina šelem bez přídavku rostlinné stravy nepřežila - například lišky prý konzumují velké množství ovoce, lesních plodů a hub, mají- li tu šanci. A částečně rostlinná potrava je nezbytná i pro tvory, do kterých byste to opravdu neřekli: většina druhů pavouků chytá do svých sítí vedle kořisti i rostlinný pyl, který pak se sítí sežere. Zjistilo se při chovu pavouků ve sterilním prostředí laboratoře, když strádali, ač byli víc než dobře krmeni... To se samozřejmě netýká "domácích" pavouků. I zde ale musela proběhnout určitá adaptace, aby pavouci mohli v budovách přežít. Velká většina tvorů jsou tedy v podstatě všežravci, kteří ve větším či menším množství potřebují živočišnou i rostlinnou potravu.
Ovšem existují i vyslovení specialisté, ať už jde o ledního medvěda nebo třeba o horské kozy. Přirozeným vývojem je možné docílit přechod z masožravce na všežravce a pak na (téměř naprostého?) býložravce a naopak, ale půjde zřejmě o změny v řádu tisíců let. Člověk byl po většinu své historie všežravec. Zdá se, že se s rozvojem zemědělství u některých populací rozvinula schopnost být vegetariány, spojená se zmenšenou schopností konzumovat maso, a u jiných ne. Nelze jedny vyzdvihovat a druhé zavrhovat, prostě je to neoddiskutovatelný fakt. V Evropě jde zřejmě o směs obou variant s převahou "masožravců", v některých oblastech světa (Indie, Čína a jiné oblasti Asie) žije většina vegetariánské populace, v jiných oblastech (domorodí Australci, Afričané, Eskymáci) naopak zcela dominuje populace "masožravá".
Otázku, zda je dobré "být či nebýt vegetariánem", by tedy každý měl řešit podle schopností a potřeb vlastního těla. Říkat druhému, co je a není pro něj dobré, je nemoudré a řekla bych přímo trestuhodné, a to z obou stran. Já znám především pohled antivegetariánský - má matka (a méně často také otec, babičky, tety atd.) mi od počátku změny mého stravování prorokuje zhroucení a těžké zdravotní potíže. Přitom je mi zdravotně mnohem lépe, než když jsem maso jedla. Ale jsem pořád "v očekávání", kdy že se na mne projeví těžké zdravotní následky. Vyhrožují mi dokonce, že těhotenstvím a kojením bez masa poškodím své dítě! Přitom jím ryby a na rybách byla tradičně založena strava Japonců i většiny přímořských národů včetně evropských. U Vikingů údajně způsobovala jejich plavovlasost. Nemám tedy pochyby o tom, že svému dítěti nějak neublížím. Pokud by se u mne v těhotenství vyskytla strašlivá chuť na maso, vyhověla bych jí. Ale nepředpokládám to. Dítěti umožním bílé maso ochutnat, ale nebudu mu zatajovat jeho původ včetně poprav králíků a slepic. Pokud něco jím, musím vědět, odkud to pochází a smířit se s podílem vlastní viny na utrpení světa. Nejsem anděl, abych mohla říct, že jsem alespoň nepřímo nezpůsobila žádné utrpení. Tohoto "kříže" je třeba si být vědom a přijímat ho - nebo také hledat za maso dostatečné náhrady, případně se rozhodnout vědomě obětovat vlastní zdraví.
Pokud se člověk rozhodne, že se nechce na konzumaci zvířat podílet i na úkor vlastního zdraví, nikdo nemá právo mu v tom bránit. Diskutabilní je samozřejmě ohled na děti, ovšem bez něj (u osob, které děti už mají nebo je nechtějí mít) nelze nátlak na dobrovolně sebepoškozujícího se vegetariána nijak omluvit. Je- li dovoleno si ničit zdraví kouřením, alkoholem, jídlem s vysokým obsahem tuků, proč ne i nevhodnou stravou, pokud to dotyčnému přinese duševní úlevu? Pokud se respektuje právo někoho na vlastní tělo a jeho případné ničení, mělo by se respektovat u všech a za všech okolností. Navíc tento proces musel už v minulosti proběhnout, pravděpodobně vícekrát: jak si myslíte, že se získá adaptace na původně nevhodnou potravu? No přece utrpením rodičů, aby jejich potomci mohli ve zdraví žít! Nešlo ovšem zřejmě o vědomé rozhodnutí, ale o přežití ve světě hladomoru. Panda velká se nerozhodla dobrovolně, že chce jíst převážně bambus, a i potkani z jatek by zřejmě raději konzumovali obilí než masný odpad, ale nic jiného jim nezbývá. Obilné sýpky i pole už jsou obsazeny jinými potkaními klany a oni se buď přizpůsobí, nebo zemřou - hlady nebo v boji o zdroje potravy. Schopnost vegetariánství zřejmě vznikla mezi těmi lidmi, co nechtěli při nedostatku masa pomřít hlady.
Podle makrobiotiků trvá změna potravní adaptace u lidí 12 generací. Osobně si myslím, že si dost fandí a je třeba delší doby, i když oni to berou jako hrozně dlouhou dobu. Z pohledu historie tomu ovšem tak není. Pokud by ke změně mohlo vést už 12 generací, pak by lidé měli šanci dokázat v případě nutnosti přejít na vegetariánskou stravu! Nakonec se by se přizpůsobilo celé lidstvo, i když za cenu těžkých a dlouhodobých obětí. Mluvit o tom je dnes předčasné, zatím nic takového nehrozí a pokud by k tomu došlo, stejně se tomu nevyhneme. Ovšem jestliže je schopnost být vegetariánem zakotvena v genech, mohlo by přinášet naději i genové inženýrství. Ale myslím, že v dohledné době se případné problémy s nedostatkem potravy budou řešit spíš klasicky, tj. hladomorem. Ten byl donedávna obvyklý i v Evropě a jedná se o pěkný přírodní způsob regulace populace. Nalezení racionálnějšího řešení bude zřejmě dlouhodobá záležitost, i manipulace s lidskými geny je zatím jen v říši vědeckých fantazií.
Ale zpět k vhodnosti vegetariánství tady a teď. Poněkud jiná věc je, pokud si někdo ničí zdraví vegetariánstvím ve víře, že si prospívá a bude toho později litovat. Lidé by měli být informováni, že si vegetariánstvím mohou výrazně prospět, ale i závažně uškodit, a měli by bedlivě sledovat účinky změny stravování na vlastní organismus. Rodiče by tak nemuseli propadat zoufalství, že jejich potomek sejde bídnou smrtí, jestliže se pro vegetariánství rozhodl, na druhou stranu by si vegetarián měl být vědom, že to nemusí být to pravé ořechové pro něj či jeho děti.
Pokud je možnost být vegetariánem zakódovaná v genech (neříkám, že nutně v krevní skupině!), měla by být možnost si to zjistit a neriskovat tak zbytečné zklamání. Přírodě lze pomoci i jinak a i utrpení zabíjených zvířat je možné zmírnit, zejména pak při domácím chovu. Nevím, zda anestetika mohou poškodit maso, ale pokud ne, pak by jejich užití při zabíjení mělo být samozřejmostí! Možná existují i jiné způsoby bezbolestného zabití a také těch by se mělo využívat. Hlavně je třeba nezavírat oči a nepředstírat, že se konzumací salámu nijak na utrpení zvířat nepodílíte. Podílíte. I já prostřednictvím konzumace ryb. I já bych mu mohla zabránit vlastním rybařením a co nejhumánnějším zabíjením úlovku, jenomže sladkovodní ryby by nedělají dobře a tak je nejím. Také pro krevní skupinu A nebyly doporučeny a prý nejsou tak zdravé jako mořské. A pro mořské ryby nic udělat neumím. Žiji tedy s vědomím věčného dluhu, který mohu jen minimálně splácet péčí o přírodu a vděčností ke tvorům, kteří obětovali svůj život pro mé potřeby. Všichni lidští "masožravci" by měli mít hlubokou úctu k jatečným zvířatům a velmi se zajímat o to, zda se jim nepůsobí utrpení větší než nezbytně nutné. Tohle všechno ovšem platí pro ty, kteří by se vegetariány chtěli stát z emocionálních důvodů a vůbec pro všechny milovníky přírody. Pro ty, kteří to chtějí dělat ze zdravotních důvodů, lze jen opakovat varování: můžete si velice prospět, ale i velice ublížit, proto nevnímejte vegetariánství pro své zdraví jako samospasitelné!
autor:
Diskuze k článku „Vegetariánství - ano či ne? (2. část)“