Vakovlk, příklad ekologického vandalismu

Vakovlk tasmánský (Thylacinus cynocephalus)

Zpátky k vakovlkovi

V Austrálii ho před 300 lety vyhubili zdivočelí zavlečení psi dingové a člověk, v Tasmánii byl poslední uloven v roce 1933. Ačkoliv dnes se ho vědci pokouší složitě vyklonovat, horlivě hledají poslední možné kusy ve volné přírodě, milionáři za něj nabízejí své jmění.ještě před pouhými 100 lety ho v Austrálii farmáři hubili, seč jim síly stačili a ještě za každý kus dostali malý honorář.

Tento největší masožravý vačnatec padl za oběť snad nejrychlejšímu ekologickému vandalství. Jeho vyhubení proběhlo tak rychle, že jej zoologové ani nestačili pořádně poznat. Takže ani není známo, byl-li noční či denní zvíře. Ani nakolik byl doopravdy škodlivý pro stáda ovcí. Snad v jednom panuje shoda. Vakovlk nikdy nenapadl člověka.

Poslední zemřel po třech letech pobytu v ZOO v Hobartu v roce 1933. Tento zajímavý vačnatec byl popsán již v roce 1808 a v roce 1863 přírodovědec John Gould správně předpověděl, že začne-li se na tomto malém kousku země (myslel Tasmánii) rozpínat člověk, pak tohoto pruhovaného vlka záhy vyhubí.Stalo se.

A co se o něm podařilo zjistit?
Tvarem těla i chováním se podobal psovité šelmě a pozorování těchto posledních exemplářů přineslo i jiná zajímavá zjištění. Samice vakovlka rodila nejvýš čtyři mláďata, která nosila v srpovitém vaku na břiše, který byl vlastně kožním záhybem, jenž měl otvor směrem k zadečku matky. Mláďata musela být neustále přisátá ke strukům, aby se ve vaku vůbec udržela. Asi po třech měsících opouštěla vyhřátý vak, přestěhovala se do pelechu zhotoveném rodiči, ale stále se živila mateřským mlékem. Vakovlk svoji kořist neštval, neuměl příliš rychle a vytrvale běhat, zato uměl vyskočit až dva metry do výšky. Svoji potravu vyhledával čichem. Živil se dle všeho malými klokany, plazi, hlodavci a občas opravdu napadal i ovce, neboť byly krotké a pro něj tedy snadnou kořistí. Na to bohužel doplatil, vysloužil si nenávist farmářů a hřích na zavlečených a pro tamní přírodu naprosto nepřirozených ovcích stál vakovlka jeho rod. Velký byl jako vlk, na zadní části žlutohnědě až šedě zbarveného těla měl tmavé svislé pruhy, které mu daly přezdívku "tasmánský tygr". V oblasti Tasmánie žil totiž nejdéle, dokonce tam byl ještě v roce 1930 loven a střílen. Celkem padlo za oběť této farmářské mánii více než 2500 vakovlků a reálné odhady jsou nejspíš ještě vyšší. Ode dne smrti posledního žijícího vakovlka v Hobartské ZOO je prohlášen za vyhynulého. Ač nejspíš vyhynulý, přesto jsou učiněny ještě kroky k jeho případné čistě teoretické záchraně. V roce 1938 je navíc ještě prohlášen za přísně chráněného a za jeho případný odstřel byla pro změnu trestem vysoká pokuta. Šlo to rychle, co říkáte? Stačí pár let a místo odměny dostanete obrovskou pokutu. Ve stejném roce jako skonal poslední vakovlk v zajetí, tedy v roce 1933 byl také uloven patrně poslední kus ve volné přírodě, chytil se do pasti nastražené na klokany.

Naděje?

Ačkoliv není oficiálně známo, že vakovlk stále někde přežívá, čas od času se hlásí lidé, kteří prý podobně vypadajícího vlka viděli. A to nejen v Tasmánii, kde by se to ještě dalo pochopit, ale i v Austrálii, kde by již více než 300 let neměl být. V roce 1984 domorodý stopař Kevin Cameron zveřejnil fotografie údajného vakovlka. Šlo o celou sérii fotografovanou v krátkých časových úsecích. Vypadaly na první pohled věrohodně, ale při bližším zkoumání byly sporné prodlužující se stíny různých velikostí, které vypovídaly o různých časech pořízení obrázků. Navíc pozice vakovlka byla stále stejná a nebyla vidět jeho hlava, vždy byla skryta. Jakmile se začaly ozývat pochybovačné hlasy, náhle se po Cameronovi slehla zem. Zdá se, že vakovlka opravdu zastřelil, ale poškozenou hlavu musel na snímcích skrýt za kámen či jinak, a přitom tělo různě aranžoval. A proč zmizel? Asi se zalekl vysoké pokuty, která mu hrozila za zabití vakovlka a dále se v celé věci neangažoval.

Chcete pátrat po vakovlkovi? Můžete, dodnes je vypsána odměna 100.000 dolarů, kterou nabídl americký milionář Ted Turner, tomu, kdo podá přesvědčivý důkaz o existenci vakovlka. Spíš než pouhé peníze by to ale byl pro každého milovníka přírody velký svátek a zahřátí u srdce, co říkáte? Odměna je stále nevyplacena, přesvědčivý důkaz stále uniká...Ať tak či tak, příběh vakovlka je varováním budoucím generacím. Tak rychle lze vyhubit živočišný druh!!!

Naděje stále zůstává zahalena tajemstvím. Zodpoví někdo otázku, zda nežijí poslední vakovlci v nepřístupných částech Austrálie a Tasmánie? Co by vyřešilo případné naklonování vakovlka?

Zdroje: Lenková a kol.: Velká kniha tajemství a záhad (Regia, 2001) Jurij Dmitrijev: Savci (LN, 1987)