V sevření dob ledových

V posledních 2 – 2,5 milionu letech byla Země několikrát sevřena ledovým krunýřem pevninského a horského zalednění.

Zkoumání stop, které ledovce zanechaly na zemském povrchu, ukazuje, že podobné doby ledové nastávaly i ve starších geologických dobách. Podle různých teorií, jež se snažily tento jev ochlazení naší Země vysvětlit, k nim docházelo periodickým oslabováním slunečního záření, což mohlo být způsobeno mohutnými sopečnými výbuchy, které vrhly do atmosféry sopečný popel a prach, nebo poklesem obsahu oxidu uhličitého v atmosféře, což urychlilo vyzařování tepla do vesmíru, ale nejpravděpodobněji změnou dráhy Země při obíhání okolo Slunce.

V poslední době ledové pokrývaly pevninské ledovce Antarktidu, část Jižního ostrova Nového Zélandu, Patagonie a značnou část severních oblastí Evropy, Asie a Severní Ameriky. Horské ledovce zalehly vrcholové partie všech velehor světa. Nejrozsáhlejší byly v Kordillerách, Himálaji, Alpách, Kavkazu a Pamíru. Ledový příkrov, který pokrýval Severní moře a Británii až k Londýnu, ustoupil před 10 000 – 15 000 lety.

Dnes nacházíme pozůstatky této poslední doby ledové především v Antarktidě a Grónsku. Stopy po zalednění jsou dobře viditelné v ledovcových údolích, kde se nacházejí morény, a na vyzdvižených pobřežích, k čemuž došlo po roztáni kontinentálních ledovců. Tím se odlehčilo částem pevnin, které se začaly pomalu zvedat.

Rozlehlé kontinentální a horské ledovce zadržovaly velké množství vody, takže mořská hladina poklesla a nacházela se asi o 60 – 135 m níže než dnes. Části dnešních kontinentálních šelfů byly v dobách ledových pevninou a mnoho ostrovů při pobřeží včetně Británie bylo součástí kontinentů. Rusko a Severní Amerika byly spojeny v místech dnešní Beringovy úžiny. V těch dobách umožňovala nižší mořská hladina pohyb lidí a zvířat mezi kontinenty.

Je obtížné říci, zda Země již prožila svou poslední dobu ledovou. Je pravděpodobnější, že žijeme v době meziledové, kterých bylo v dějinách Země už několik, a že ochlazení, které může přijít za nějakých dvacet či sto tisíc let, opět způsobí zalednění. Ale i oteplení planety by znamenalo katastrofu. Což je nejspíš všem jasné. Polární ledovce by odtály a mořská hladina by stoupla asi o 60 m. Okrajové části kontinentů by byly zaplavené a mnoho velkých měst včetně New Yorku, Rio de Janeira a Londýna by se ocitlo pod vodou. A jak ledovce modelují krajinu? Rozeznáváme dva typy zalednění - pevninské a horské, jemuž odpovídají i dva základní typy ledovců: kontinentální čili pevninské a ledovce horské. Kontinentální ledovce se ze svých center zalednění postupně roztékají k okrajům. Mají tvar mírně vyklenutého štítu a zdrojem pohybu je zemská tíže. Přirůstají napadaným sněhem na svůj povrch a dosahují mocnosti až tři kilometry. Jejich pohyb výrazně modeluje reliéf, který překryly, protože vyvíjejí činnost jak rušivou, erozní, tak akumulační, hromadící. Rušivá činnost se projevuje plošným shrnováním už existujících zvětralin a tam, kde vystupují skalní výchozy, ledovec je drtí, případně obrušuje a ohlazuje. Takto opracované skály se jmenují oblíky Veškerý transportovaný materiál, od hlíny až po obrovské balvany, se jmenuje till. Hromaděním tillu vznikají na zemském povrchu nápadné tvary – morény, které jsou jednak spodní a svým výskytem označují plošný rozsah zalednění, jednak čelní, přiléhající k okrajům ledovce. Ledovcová hmota ubývá trojím způsobem: táním, odpařováním a odlamováním. Tavné podledovcové toky po sobě zanechávají dlouhé valy, eskery, plaveného materiálu. Chaoticky rozložené hřbítky a pahorky z písku a štěrkopísků se jmenují kamy a bývají na okrajích tajícího ledovce.

Horské ledovce vznikají pod horskými štíty, kde se hromadí sněžná pole, postupně se měnící ve firn a pak v led, který prohlubuje své skalní podloží zvané kar. V případě hojného sněžení se narůstající ledovec přehoupne přes skalní okraj a stéká jako ledovcový splaz říčním údolím, které přemodelovává a rozšiřuje. Horské ledovce se některými vlastnostmi podobají řece. Při přechodu přes zvlášť svažitý terén se dělí na řadu samostatných ker zvaných séraky, oddělených širokými trhlinami. Povrch ledovce obvykle pokrývá hlína, štěrk i obrovské balvany spadlé z okolních skal. To vše se nazývá povrchová moréna. Boční moréna lemuje ledovcový splaz po celé jeho délce, a když se dva splazy spojí, vzniká z vnitřních bočních morén nepravá střední moréna. Pravá střední moréna totiž vzniká obtékáním a obrušováním skalních výchozů. Nejmohutnější však bývá čelní moréna, kterou ledovec hrne před sebou. Tavné vody shromažďované pod ledovcovým splazem vytékají do volného údolí ledovcovou bránou, ale jejich tok bývá často přehrazen starými čelními morénami, a tak vznikají hrazená ledovcová jezera na rozdíl od jezer hloubených, která leží v ledovcovém karu. Prohlubování malých bočních údolí s malými ledovci je mnohem pomalejší než u údolí hlavního, nad nímž zůstávají tato boční údolí nakonec „viset“. Když horské ledovce zcela roztají, ústí tato visutá údolí vysoko nad údolím hlavním a voda, která jimi protéká, se vrhá do propasti vodopádem.

Citace:
Kol. Autorů, Všechno o Zemi – místopisný průvodce světem, Reader´s digest výběr, 2000