Severočeská příroda ve stále větším ohrožení aneb 'lhostejní' jsme byli již příliš dlouho
Když jsem se rozhodla, že se budu spolupodílet na obnově zámku Jezeří, netušila jsem, jak velice mě pracovní týden strávený v Krušných horách obohatí. Mnozí z vás jistě vědí, že v blízkosti zámku Jezeří se nachází těžební lom Československé armády. Díky neustávající těžební činnosti se v nedávné době sesulo něco kolem tří tun zeminy Krušných hor, právě nedaleko zámku. Mostecká uhelná společnost si nárokuje obrovské území na těžbu uhlí, a dá se říct, že se zastaví jen před máločím. Zákon o zrušení těžebních limitů je málem na spadnutí. Zní to hrozivě, ovšem dokud se člověk nedostane do těsné blízkosti osudů těch, kteří v Krušných horách žijí, a nespatří krajinu zničenou těžebními stroji jednou pro vždy, jen těžko vnímá negativní zprávy v novinách o katastrofách, odehrávajících se "kdesi", dostatečně intenzivně.
První den na zámku jsme věnovali ukončovacím pracím na jezírku v areálu zámku. Naše škola - Schola humanitas se na obnově jezírka, ve spolupráci s Němci, podílela aktivně již několik předchozích měsíců, kdy dobrovolní studenti dojížděli na zámek, a jezírko pravidelně čistili.
Zpočátku jsem cítila zoufalství nad naší snahou, neboť vyhrabávání listí a odnášení větví z jezírka, do něhož zřejmě již nikdy nepoteče voda, mi připadalo téměř zbytečné. Těžební práce zapříčinily už dávno přerušení toku řeky, která protékala pod zámkem a jezírko napájela. Zároveň zajišťovala zdroj vody pro arboretum a celou okolní krajinu. V okolí zámku je vody málo, potoky vysychají, a přímo v zámku se můžete setkat s nápisy na dveřích od záchodů či nad umyvadly, které upozorňují: "Prosíme, šetřete vodou kvůli jejímu nedostatku."
Uvnitř sebe jsem sváděla ještě jeden boj, který mě svíral, a odrazoval od každého pohybu. Kamarád jej shrnul dvěma větami: "Alčo, to ani neprotestuješ proti tomu, co tady děláme? Ničíme tolik refugií." Myslím, že podobný vnitřní boj jsme v sobě sváděli ten den všichni.
V dalších dnech, když již jezírko, sic prázdné, avšak vyčištěné, mohlo, nebýt prozatímního uzavření této části prohlídky, uvítat první hypotetické návštěvníky, jsme se přemístili do arboreta pod zámkem. Během zbylých dní jsme se pustili s vervou do obnovy tohoto nádherného místa. Dozvěděli jsme se, že někteří lidé tvrdí, že v samotném arboretu není nic zajímavého, hodnotného, a poněvadž se s ním stejně nic nedělá, neexistuje důvod, proč by nemohlo být zničeno, odtěženo. Naše práce tak rychle nabyla významu. Během hodin, kdy jsme tahali spadlé klády na hromady a vybírali odpadky z pod stromů, aby sem lépe mohl křovinořez, drásali si při tom ruce o ostružiní a trnovníky akáty, jsem si v duchu opakovala větu: Ničíme přirozená útočiště mnoha organismů, trháme rostliny i s kořeny, aby nedošlo ke zničení tohoto ekosystému úplně.
V současné době nejen zámek Jezeří, ale také obce Černice a Horní Jiřetín svádějí boj s těžebními společnostmi o svou existenci. V televizi jste mohli spatřit jejich obyvatele, jak, s pomocí organizace Duha, ukazují, na hraně těžební jámy, své odhodlání ubránit domov a severočeskou krajinu před peněz chtivými sobci.
Nedovolme jim prosadit zrušení těžebních limitů, které jakž takž ochraňují naši přírodu před nadměrnou těžbou. Dopustíme-li, aby se tak stalo, objeví se zástupci těžební společnosti jednoho dne také u nás, před našimi dveřmi, s nabídkou nového bydlení v jiné části České republiky s odůvodněním, že zrovna pod naší vesnicí se nachází nezměrné zásoby hnědého uhlí, které je nutné odtěžit, abychom měli všichni dostatek tepelné a elektrické energie nutné pro pohodlný život. A na náš odpor se už nikdo ohlížet nebude, neboť to, co oni dělají, bude v mezích zákona. Po Černicích a Horním Jiřetíně by byl pravděpodobně zničen Litvínov, Chomutov a Jirkov, a nakonec z větší části i České středohoří.
V brzké době se zde chystám zveřejnit petici na záchranu obcí Černice a Horní Jiřetín. Prosím, podepište ji, a rozšiřte mezi své známé. Potřebujeme vaši pomoc. Jedinec sice neznamená nic, ale množství tisíce jedinců dokáže zázraky, a zázraku by se záchrana severních Čech skutečně podobala.
autor:
Diskuze k článku „Severočeská příroda ve stále větším ohrožení aneb 'lhostejní' jsme byli již příliš dlouho“