Roušky a respirátory versus ekologie

A jako znovu použitelný zdroj jsou nevhodné kvůli případné kontaminaci. Jak tedy naložit s rouškami, včetně těch které běžně vídáme povalovat se na chodnících, v trávě i volně v přírodě?

Bavlněné po domácku vyrobené roušky už nestačí

Vzhledem k ekologické otázce jsou nejlepšími rouškami ty, které si Češi vyráběli sami doma. Jsou to totiž povětšinou roušky látkové určené k opakovanému použití. Ty se skládají především z bavlny a s tou si případně v přírodě poradí jak mikroorganismy, tak i houby. Navíc tyto roušky po důkladném vyvaření či vyprání na co nejvyšší teplotu a následném přežehlení žehličkou nastavenou na nejvyšší stupeň, jsou bez problémů znovu použitelné. Tyto podomácku vyrobené pomůcky nám ale vláda minulý týden zakázala.

Nyní do veřejných prostor s respirátorem, či nanorouškou s filtrační účinností 94% a více

Nyní dle mimořádného opatření vlády musíme prakticky ve všech veřejných vnitřních prostorách a na prcovištích s více lidmi používat ochranu úst a nocu v filtrační účinností minimálně 94% Toto nařízení splňují například respirátory s označením FFP2, KN 95, případně nanoroušky splňující podmínky uvedené v opatření.

Složení roušek, respirátorů a rukavic

Vídáme je všude. Jsou buď schválně odhozené nebo i mnohdy třeba jen odfouknuté či ztracené. Hlavní složkou pro výrobu roušek je polypropylen. Jedná se o plast , jež je velmi odolný chemicky i mechanicky. Příroda si s ním bohužel sama neporadí.

Takovéto respirátory se kromě již výše zmíněného polypropylenu skládají taktéž alespoň částečně z kovových dílů jako je hliník nebo ocel. Hlavní součástí je ale bohužel opět polypropylen, polyester, polyuretan nebo polyisopren. Takže pro přírodu neřešitelný mix umělé hmoty.

Jednorázové rukavice se vyrábějí především z latexu, vinylu nebo nitrilu. Opět se jedná o plasty, které dokonce u některých citlivějších jedinců mohou vyvolávat alergické kožní reakce.

Některé roušky mají ještě jako mezivrstvu tzv. nanovlákna.

Neviditelný problém roušek - mikroplasty

Veškeré tyto umělohmotné pomůcky, které končí v přírodě, jež vůbec nemá šanci je rozložit, se postupem času rozpadají na tzv. mikroplasty. Ty se dále šíří do půdního a vodního prostředí i do vzduchu a zde negativně ovlivňují život veškerému ekosystému. Kam se na množství roušek a rukavic hrabe dříve řešený problém umělohmotných kelímků a brček.

Vědci nejsou schopni přesně určit, za jak dlouho se jednotlivé typy plastů v přírodě rozloží. Některé optimističtější odhady mluví o desítkách let, jiné spekulují s řády stovek až tisíců let, než takovéto umělé hmoty po vyhození úplně zmizí. Dokonce by prý nejideálnější variantou jejich likvidace bylo hromadné odvážení do spaloven.

Bohužel v přírodě takovouto rouškovou a rukavicovou pohromu pravděpodobně uvidí i mnohé z našich dalších generací. Nebude tedy v následujících letech a desetiletích výjimkou najít jejich zbytky třeba na loukách nebo pod spadaným listím v lese. Možná se dočkáme kreslených vtipů typu houby schovávající se před člověkem za chirurgickou rouškou namísto tečkovaného červenobílého šátku po vzoru muchomůrky.

Jak tento materiál správně likvidovat

Každý člověk má povinnost zajistit správnou a bezproblémovou likvidaci takovýchto materiálů. I pokud zrovna nejsme v karanténě nebo nejsme covid pozitivní, musíme dbát na přísná hygienická pravidla.

Ministerstva nás vyzývají abychom :

- Použité roušky opatrně sejmuli z obličeje za gumičku
- Roušky či respirátory dávali do, pro tyto účely, vyhrazených silnějších igelitových pytlů o tloušťce minimálně 0,2mm. (zdroj: 1) Případně použili dva slabší .
- Na pytel potřeba uvázat na uzel.
- Vše vydezinfikovat a teprve potom odnést do kontejneru se směsným odpadem.
- Nikdy tyto pytle neodkládejte vedle kontejnerů s komunálním odpadem. Uvědomte si, že s nimi poté musí zbytečně ještě manipulovat pracovníci technických služeb. Ještě sice nebyl zdokumentován případ, kdy by se člověk nebo zvíře nakazilo z takto kontaminovaného materiálu, ale buďme na sebe prostě opatrní a berme ohledy.

Některá města mají speciální kontejnery

Například Karviná, některé části Prahy, Znojmo nebo Benátky mají pro tyto pytle s možností kontaminace určeny speciální svozové kontejnery. My si samozřejmě po vynesení těchto odpadků řádně umyjeme a vydezinfikujeme ruce.

Iniciativě se meze nekladou

Jen málo firem vyrábějících roušky a respirátory se zabývá využitím druhotných odpadových surovin. I to by přispělo svou trochou do mlýna k řešení ekologické otázky těchto pomůcek. Navíc v této situaci pro chytré hlavičky a třeba i české ručičky vyvstává otázka možnosti jejich recyklace či ekologické likvidace. Firmy i jednotlivci by se mohli zamyslet nad tím, jak tento odpad zužitkovat, aby neškodil přírodě. Třeba společnými silami něco vymyslíme.

Každopádně bychom neměli tuto otázku přehlížet přes zamlžená skla našich brýlí od roušek. Kvůli znečištění v podobě lidských slin jsou prozatím roušky nevhodné pro recyklaci. Nevhazujte je tedy nikdy do popelnic s tříděným odpadem. Také byste určitě nechtěli, aby Vaše nová rouška byla sice ekologická, ale na druhou stranu vyrobená z poprskané umělé hmoty někoho jiného.

Zdroje informací:
1) www.komunalniekologie.cz
2) www.denik.cz
3) cs.wikipedia.org