Rekultivace aneb vracíme přírodě co jí dlužíme

Tato otázka se poprvé začala řešit přibližně před 30.lety. V té době se objevily dva názorové proudy. Jeden hlásal: 'přestože za tuto devastaci může člověk, měla by se příroda ponechat, aby se s tímto problémem přirozeně vyrovnala'. Ve druhém proudu se objevil názor daleko smysluplnější: 'člověk by se měl v této oblasti přihlásit k zodpovědnosti a aktivně uvést postižené území do přírodě blízkého stavu'. Po dlouhých diskusích se odpovědní lidé přiklonili k názoru nutnosti aktivních rekultivací.

Co je úkolem rekultivace?

Rekultivace je uvedení postiženého území do takového stavu, aby zde mohl fungovat soběstačný ekosystém a aby se území nepodobalo měsíční krajině, jak tomu mnohde bývá.

Jak toho dosáhnout

Základem je vytvoření nového povrchu. Již v této fázi je třeba vědět, která část bude později na co využita. To má vliv na volbu hornin, kterými se budou zavážet jednotlivé povrchové části. V místech, kde bude stát zástavba, komerční plochy apod. je možné zavážet horniny, na kterých by nic nerostlo. Ovšem v místech, kde bude pole či sad je důležité dbát na kvalitu půdy.

Těžební sloje se začnou zavážet, začnou se izolovat místa pro hydrické rekultivace, začne se modelovat terén. Důležité je na povrch materiálu, v místech kde bude něco růst, znovu navézt ornici (existuje povinnost selektivní skrývky ornice a její znovupoužití na rekultivaci území). To je důležité pro urychlení růstu vegetace, protože jinak by se muselo čekat dlouhá léta. Modelování profilu terénu rekultivace je velmi náročná činnost. Navezený materiál ještě dlouhá léta pracuje - sedá a pohybuje se. S těmito procesy tedy musí plánovači počítat. Terén také nemůže být monotóní, musí se snažit přiblížit přirozenému terénu, jak by asi mohl vypadat. Po vytvoření terénu nastupuje biotechnická etapa, která má za úkol "oživit" nové území. Začnou se zakládat lesy, na polích začíná běžet speciální osební cyklus, který má zúrodnit půdu.

Snažíme se také zasídlit do těchto míst živočichy. To se provádí umožněním migrace (např. propojením se stávající krajinou pomocí biokoridoru) či přímým umístěním jedinců. Zúčastnil jsem se například dvou transférů obojživelníků v Bílinských dolech, kteří se zachraňovali (lovili) na územích, kam postupuje těžba a převážely o pár kilometrů dál na již zrekultivované území.

Kde se na to berou peníze?

To je velmi závažná otázka, protože popsané činnosti jsou velmi nákladné. Jdou do desítek miliard. Po revoluci vznikla zákonná povinnost, která ukládá vlastníkovi dolů povinnost za každou vytěženou tunu uložit na speciální účet určité procento získaných peněz. S těmito prostředky poté nemůže manipulovat a použijí se pouze na rekultivační činnosti a následnou péči. Starší, předrevoluční nároky platí stát.

Má to smysl?

Ano má. Dříve byl na krajinu postiženou těžbou žalostný pohled. Kdo někdy viděl povrchový důl, dá mi zajisté za pravdu. Tato území by byla bez rekultivací několik set let neobydlitelná. S pomocí rekultivací na některých místech již dneska není poznat, že se jedná o rekultivované území. Tím, že se provede rekultivace nejenže člověk alespoň trochu splatí to co přírodě ukradl, ale také si tím vytvoří místo, kde může nadále v klidu žít, pěstovat co potřebuje nebo odpočívat.

Již dnes existují plány, podle kterých se ze severočeských uhelných pánví stane velmi důležitá rekreační oblast. To také pomůže v zápasu obyvatel těchto regionů, kteří přicházejí o místa díky útlumu těžby. Jak vidno, opět se ukazuje že všechno souvisí se vším.