Recyklace, která nevoní, dům z recyklovaných plínek

Dítě v jednorázové pleně
autor: Stephanie Pratt
licence: CC0

7% světových emisí CO² tvoří výroba stavebního materiálu

Tedy trochu přesněji, provoz budov – jejich vytápění, klimatizace, elektřina - je odpovědný za 27 % uhlíkových emisí ročně, zatímco stavební a infrastrukturní materiály jsou zodpovědné za dalších 13 % ročně.

Můžeme si to ještě drobet víc upřesnit, a těch třináct procent rozdělit na šest, spojených s vlastní výstavou (to je ta míchačka, auto naložené stavivem a jeřáb na stavbě) a sedm procent, které se pojí s výrobou stavebních materiálů. Třeba někde v cementárně, těžbou písku anebo pálením cihel.

Jen pro představu, tenhle sedmi procentní díl ukrojený z koláče globálně lidmi vyprodukovaných emisí váží kolem 2,4 gigatun. Což asi nejlépe vysvětluje důležitost snah dělat to jinak, s menšími emisemi a nižší zátěží pro životní prostředí. Je to opravdu velké číslo, a případná úspora na emisích tu může být opravdu vidět. Proto ta snaha vyvíjet nové alternativní stavební materiály, které po stránce kvality a funkčnosti v reálném světě obstojí, je obvykle spojena s nemalou chválou pro šikovné technology či inženýry. Když už tedy něco objevného vymyslí.

Jak to udělat lépe?

Celé to povídání o emisích ze stavebního sektoru a prospěšnosti alternativ tu zmiňujeme hlavně proto, že inženýři z japonské univerzity v Kitakyushu nedávno přišli s jednou takovou vychytávkou. A překvapivě se pak zasloužené chvály nedobrali. Jejich úspěch je uváděn spíš jako kuriozita, záležitost k pobavení a slepá cesta vývoje. Což je trochu nespravedlivé. Proč? Jimi zvolený stavební materiál - který snižuje poptávku po surovinách k výrobě betonu a přitom napomáhá recyklaci odpadů - totiž nikomu nevoní.

Recyklovali do něj totiž jednorázové plínky.

Užití obtížně rozložitelného, objemného a hygienicky závadného odpadu, jednorázových plínek, jejich úprava a začlenění jako surovina pro výrobu betonu, jako nápad sám o sobě nemá chybu. Realita je ovšem poněkud krušnější. Jak popisují badatelé z týmu Siswantiho Zuraidy, zahrnovalo to ruční přetřídění a přečištění plínek, a neutralizaci jejich mikrobiálního obsahu.

Skvělý materiál, který ale nemá úspěch

Výsledky jsou navýsost pozitivní. Jak inženýři otestovali, ve stavbách lze u nenosných stěn nahradit až 40 % písku v betonu drcenými plenami. Plínky mohou tvořit až 10 % v obsahu sloupů a nosníků v třípodlažním domě, a až 27 % u sloupů a nosníků v jednopodlažním domě. Není to suchá teorie, ale čísla ze skutečných realizací. Japonští inženýři skutečně několik takových pokusných domů postavili. V Indonésii, kde je mohou lidé využít jako nouzová přístřeší.

Pro tenhle „objev“ hovoří i to, že svět těch jednorázových plínek produkuje opravdu hodně. Například ve Spojených státech amerických jich vznikne okolo 4,1 milionu tun ročně. To je pořádná hromada, která buď může ležet na skládce, anebo se recyklací stát užitečným stavivem. Celé to má jediný háček. I když mají jednorázové plínky ty nejlepší předpoklady snížit objem odpadu i stavebním sektorem produkovaných emisí, nikomu se zatím moc nechce do bydlení v domě, vystavěném z plínek.

Zdroj:
architecture2030.org