Půjdeme dál

Bez větších problémů tak proplouváme životem spokojeni ve své omezenosti, neznalosti. Ptát se, je snazší, než odpovídat si. Odpověď, ať negativní či pozitivní, však na sebe nenechává nikdy dlouho čekat, a nám všem pomalu dochází, že " špatné" věci se nedějí jen tak samy od sebe, že my lidé na všem máme svůj nemalý podíl.

Vezměme si třeba nám velice blízké povodně. Pro většinu z nás představují povodně ničivou pohromu, berou nám domy, a zcela přeměňují místa, kde jsme doposud šťastně žili. Odpovědí na otázku: "Proč?" v tomto případě nalezneme hned několik. O povodních jsem již jeden článek psala v souvislosti s přirozenou retencí krajiny, tudíž se o retenci půdy dále nebudu podrobněji zmiňovat. (odkaz na článek) Retence krajiny je skutečně narušena díky různým lidským chybám, ať již se jedná o vysoušení půd, kácení stromů nebo břehových porostů, regulaci vodních toků, nadměrné používání chemických hnojiv, či o vypalování strnišť a mnohé další.

Člověk se stále domnívá, že může přírodě vládnout, zkrotit ji, a využívat násilím pouze ku svému prospěchu. Čas od času je nucen přiznat, že vysoušením mokřadů a půd celkově více ztratí, než získá, že pokácením stromů neuváženým způsobem a následným vysázením monokultur sníží nejen biodiversitu v krajině, ale zároveň také naruší stabilitu lesního ekosystému, a způsobí tak katastrofu nepředstavitelných rozměrů. Vzpomeňme si na nedávnou kalamitu ve Vysokých Tatrách způsobenou právě člověkem. A tak podobně.

Povodně jinak

Pararelně s pochopením problematiky narušení retence krajiny v souvislosti se vznikem povodní, či spíše v návaznosti na něj, se dostáváme k dalšímu teoretickému vysvětlení výskytu častých povodňových záplav. Minulé pondělí jsme měli ve škole přednášku na téma České středohoří, pořádanou členy správy CHKO České středohoří. Při debatě jsme se dostali mimo jiné právě k povodním. Jeden z přednášejících poznamenal, že na všechny katastrofy v přírodě je potřeba dívat se ze dvou úhlů - z lidského a přírodního. Zcela s ním souhlasím. Podíváme-li se na povodně z hlediska našeho, zalomíme nešťastně rukama, a nakonec nám zbydou často jen oči pro pláč. Příroda však při příchodu povodně radostně zajásá "Haleluja!". Asi si říkáte, pro by měla příroda jásat, když ničivá voda smete vše živé, co jí přijde do cesty a tedy i přírodu. To ovšem není úplná a konečná pravda. Podle výzkumů se příroda vypořádá se "škodami", které voda napáchala velice brzy, zhruba po dvou až třech letech. Jak je to možné? Jednoduše. Voda s sebou sice spláchne téměř vše živé, avšak po ustoupení hladiny nastupuje éra vývoje a návratu nových populací rozličných druhů živočichů a rostlin, pro něž podle lidského hlediska zničená pole, zahrady, louky a podobně představují hotový ráj vhodný k novému začátku - k tzv. druhotné sukcesi. Někteří botanici a zoologové proto vítají povodně s nadšením kvůli zvyšující se biodiversitě na daných zaplavovaných územích, i když samozřejmě také chápou jejich negativní význam pro člověka.

Půjdeme dál

Nemohu si pomoci, ale v případě, že tohle všechno vím, musím se ptát: Nakolik jsou povodně nutnou přírodní zákonitostí, a nakolik na jejich vzniku neseme vinu my? Dle mého názoru jsou povodně majoritně obranným mechanismem přírody vůči nám lidem. Po napsání článku o tsunami, které jsou podle mě společně s dalšími katastrofami nepostradatelným přírodním regulátorem počtu lidské populace, a obranou proti nám lidem, jsem se setkala s velkým odporem z vaší strany. Nyní zde předkládám další důkaz našeho hloupého chování lidí vůči přírodě, a její snahy napravit naše chyby. Rovněž Aldo Leopold ve své knize Obrázky z chatrče naráží na lidskou neschopnost pochopit základní přírodní jevy, na neustálé pachtění se za něčím na úkor všeho živého kolem nás, a tedy i na úkor náš, a na přírodní obranné mechanismy. Nic se neděje v přírodě bezdůvodně. Než tedy cokoliv učiníme (vyhození odpadku či vajglu na zem, zmuchlání papíru, nevymytí plastového odpadu a vyhození do komunálního odpadu, cestování autem či jiným motorovým dopravním prostředkem, použití chemického hnojiva, kouření, nakupování příliš mnoha balených výrobků ze zahraničí, zatopení si uhlím aj.), zamysleme se nad dopadem našeho jednání na přírodu a tedy na nás samotné. Není totiž možné působit negativně pouze na přírodu, žijeme v ní, a ona nám vše tisíckrát vrátí, i to dobré, i to zlé. Je možné, že pochopíme-li tuto jednoduchou přírodní zákonitost, nebudou již existovat žádné pro nás ničivé pohromy, a všichni budeme moci jít jednou DÁL.