Problémy se stromy

Neřesti stromů jsou skutečně rozmanité. Tak za prvé, ať už jsou kdekoliv, stíní nám. Jak překvapivé, že objekt o výšce deseti metrů vrhá stín. Divím se, že při snaze o eliminaci tohoto jevu člověk dosud nezakryl Slunce. Snad jen proto, že je dostatečně daleko. Druhý prohřešek je o poznání vážnější: padají z nich listy. Ať už jehličnaté nebo listnaté, všechny bez výjimky zákeřně opadávají a hyzdí tím své okolí. Vyrábějí nekonečné hromady snadno a bezezbytku recyklovatelného biologického odpadu, se kterým si nevíme rady. Zanášejí chodníky, předzahrádky, rýny i náhrobky. Nutí nás vzít dvakrát do roka hrábě a jít to uklidit.

Přečetl jsem na dvě stovky žádostí o povolení kácení stromů z „velkých“ Českých Budějovic, „menšího“ Hodonína a „malé“ Moravské Nové Vsi. Důvody v žádostech bývají různé. Osobně u mě vede oznámení, že strom narušuje kolorit daného místa. Narušení krajinného rázu stromem je také citováno poměrně často. Kolorit jihomoravské vísky pak pravděpodobně narušuje každý, kdo na sobě momentálně nemá kroj, v ruce demižón, nebo nemaluje namodro žudra svého domku.

Stromy také sobecky odčerpávají vláhu z širokého okolí. Nejvíce tehdy, pokud jsou daleko od novostavby, zhruba v těch místech kde byste rádi měli garáž. V těsné blízkosti zase kořeny prorůstají základy a narušují stabilitu domu. Prostě jak se to zrovna hodí. To že pravidelně seřezávaná vrba vytáhne zpod základů vodu lépe než pumpa a izolace dohromady, což dobře věděli naši dědové, se prostě neujalo. Prastará třešeň nevhodným způsobem zakrývá průčelí historické stavby, byť se jedná o novou přístavbu administrativních budov.

Šišky a jehličí okyselují půdu, a vlastně ji tím otravují. Konečně důvod, proč zatočit se smrkem tam, kde chceme mít anglický trávník. Vyrašily nám malé semenáčky? Pokácejme tedy zrovna mateřský strom, abychom si jednou do roka nemuseli zašpinit ruce od hlíny. Agresivní pyl ulpívá na fasádě domu a špiní okna. Téměř jej nejde odstranit. Tedy pokud se nám nechce mýt okna.

Stačí jen chvilka nepozornosti, a za jedním kouskem přírody se přihrnou další, o které nestojíme. Ptáci hnízdící na stromech, znečišťující své okolí trusem. Brouci a ostatní zástupci hmyzí říše, veverky. Zlé vosy kroužící s nabroušeným žihadlem okolo ovocnáčů. Inu, stromy prostě představují v našem vyasfaltovaném a vybetonovaném světě obloženém dlaždicemi nebezpečné zlo. Obtěžují nás na každém kroku svou přítomností, vůní, plody, věčně zeleným jarním optimismem.

Všechny uvedené příklady mají jedno společné: skutečně se zakládají na pravdě.

Stromy skutečně stíní, opadávají, rostou a „přitahují“ další život. Je ale skutečně důstojným jednáním nejrozumnější bytosti na planetě Zemi, člověka, stěžovat si na samozřejmosti, namísto toho aby se jim konečně přizpůsobil? Neusnadňujeme si to až příliš?

Zatímco hledáme malicherné výmluvy, proč nám ta či ona dřevina překáží, přicházíme o poslední zbytky zeleně ve svém okolí. Břeclavští vykáceli alej v Bořím lese, jedno z posledních míst výskytu vzácných tesaříků v ČR. A tuhle zase Týnčani si vyčistili svůj hřbitov od bříz, a pozbyli hnízdiště sov.

A my? Nemusíme jistě chodit pro příklady daleko. Že strom, někdy může lidem vadit, s velkou námahou pochopím, ale odkud se v nás bere ta preference dlaždic, asfaltu a betonu? Touha po všeobecném odlesnění našeho nejbližšího okolí a vyhubení jakékoliv formy života, která se k nám neopatrně přiblíží? Vidět dál, to chce vysoko vyrůst. Nebo jsme opravdu tak malí?