Příroda je naše učitelka

Hlavní poselství knihy spočívá ve zjištění, že v dnešní době jsme se velmi vzdálili skutečnému životu, odtrhli se od samotné podstaty našeho bytí. A naši skutečnou existenci můžeme najít jedině uvnitř sami sebe, tedy k našemu duševnímu vývoji nepotřebujeme informace, znalosti, ale vnitřní ticho, klid a schopnost naslouchat. Jak nám v tomto může pomoci příroda a jaký má příroda vlastně smysl v našem životě?

Článek uspořádám tak, že přepíši vždy odstavce z knihy, a poté k nim napíši krátký komentář, jak se text jeví z mého vlastního pohledu. Kdo má náladu, může si nad každým přepsaným odstavcem zapřemýšlet či zameditovat. Budu samozřejmě rád za každý váš komentář.

"Na přírodě jsme závislí nejen kvůli fyzickému přežití. Potřebujeme ji také proto, aby nám ukázala cestu domu, cestu z vězení naší vlastní mysli. Jsme totiž ztraceni ve své činnosti a myšlení - ztraceni v bludišti zdánlivě neřešitelných problémů.

Zapomněli jsme něco, co stále ještě vědí kameny, rostliny a zvířata. Zapomněli jsme, jak být - jak být sami sebou, jak být tam, kde je život: tady a teď."

Druhá věta prvního odstavce nám sděluje skutečnost, že jsme v tomto světě ztraceni. Příliš jsme se vzdálili samotné podstatě existence, takže tápeme a hledáme nějaký pevný bod. Přírodu proto potřebujeme, aby nám ukázala, kam skutečně patříme, kde je náš domov. Další věta "Jsme totiž ztraceni ve své činnosti a myšlení," nám říká nakolik se sami věnujeme myšlení, hodnocení, řešení problémů, že opomíjíme svoji skutečnou podstatu, která vězí někde jinde. Sami se totiž ztotožňujeme se svými myšlenkami. Domníváme se, že to co říkáme, to co vidíme, to jsme my. Autor však tvrdí, že naše podstata leží úplně jinde. My jsme ti, kteří to všechno vytváří, my jsme za našimi myšlenkami, my jsme ti, kteří tvoří. A od toho je tu příroda, aby nám ukázala, kde je naše místo. Příroda ví, jak být tam, kde je život, umí být sama sebou. Kameny, rostliny i zvířata nejsou ztraceni v myšlenkách jako my, jejich podstata je neměnná, jasná, jsou zakotveni v bytí.

"Kdykoli soustředíte svou pozornost na něco přírodního, na něco, co vzniklo bez lidské pomoci, opouštíte vězení pojmového myšlení a v jistém smyslu vstupujete do sféry Bytí, ve které existuje všechno přirozené.

Soustředíte-li svou pozornost například na kámen, neznamená to, že byste o kameni přemýšleli, znamená to, že jej prostě vnímáte a udržujete ve svém vědomí.

Tehdy se na vás přenáší něco z jeho esence. Vnímáte, jak je kámen nehybný a klidný, a klid naplňuje vaše nitro. Uvědomíte si, jak hluboce kámen spočívá v Bytí - jak dokonale je v souladu s tím, čím je a kde je. Pokud si uvědomíte, vstoupíte do prostoru hlubokého klidu ve svém nitru."

První odstavec nám sděluje, že když sledujeme přírodu (rostlinu, zvíře či kámen), opouštíme naši racionální mysl a stáváme se součástí Bytí, tedy skutečné podstaty života, která je obsažena právě v přírodě. Příroda je skutečná, na nic si nehraje, nepřetvařuje se, ani si nevytváří žádné soudy o druhých a nehodnotí. Příroda je taková jaká je, bez masky. Příroda je přirozená, taková, jaký už dávno není dnešní člověk.

Ač se to může zdát nereálné, i obyčejný kámen nás může podle autora lecčemus naučit. Budeme-li jej pozorovat a zdržíme-li se všech našich soudů o tom, jaký je, jestli velký či malý, ošklivý či pěkný, přenese se na nás určitý vnitřní klid, který z kamene vyzařuje. Kámen je jako součást přírody přirozený, nepřetvařuje se jako člověk. Kámen, stejně jako rostlina či strom přebývá v hlubokém klidu, který nám může velmi pomoci. Tento klid je vlastní přírodě, člověk ho z velké části dávno ztratil, tento hluboký klid je to co mnoho z nás hledá. Nechme proto přírodu, aby nás učila tomuto klidu tím, že se necháme prostoupit její přirozeností.

"Poslouchejte zvuky přírody - šustění listů ve větru, šumění deště, bzukot hmyzu, zpět ptáků za úsvitu. Naslouchejte celou svou bytostí. Pod hladinou zvuků je něco většího: posvátnost, jíž nelze pochopit myšlením."

Autor nás vybízí k naslouchání přírodě. Mnoho z nás, zvláště městských lidí, se nedokáže zastavit a poslouchat. Příroda je nádherné místo, kde lze slyšet nejrůznější zvuky a hlasy ptactva, zurčení potůčku, šustění listů, to všechno hraje nejrůznějšími melodiemi a hlásí se o naši pozornost. Pokud se zaposloucháme do tohoto přírodního koncertu, můžeme odhalit posvátnou krásu, která je skrytá za tím vším a která to všechno prostupuje. Nechme doma myšlení a hodnocení, zastavme se a poslouchejme, a pak možná zjistíme, že pomalu a postupně klid zaplní naši duši a budeme se do přírody rádi vracet.

Zdroj: Tolle, E. (2003): Ticho promlouvá, Praha, PRAGMA