Podzimní zamyšlení

Procházel jsem svým milovaným Sedmihořím. Už jsem o něm psal v článcích o přírodním parku, o "čertech"..., vlastně téměř všechny mé články se týkají Sedmihoří. Ale to není podstatné.

Zůstal jsem stát v mladé bučině, abych se vydýchal po namáhavém výstupu na jeden z kopců. Podzimní slunce se prodralo zvedající se mlhou a prozářilo koruny stromů. Fascinován jsem hleděl na hru barev ve větvích.

Opaleskující zelená od nažloutlé až po brčálovou pronikala listím. Nejsem malíř, abych mohl namalovat co jsem viděl... a nejsem ani básník či spisovatel, abych mohl popsat co jsem cítil. A náhle mne oboje zamrzelo... Najednou jsem záviděl impresionistům. Záviděl jsem Monetovi, Pissarrovi, Renoirovi. Záviděl jsem jim jejich umění pohledu na svět. A umění předat svůj pohled ostatním. Záviděl jsem Paustovskému jeho schopnost popisu.

V povídce "Umění vidět svět" vypráví o setkání ve vlaku s jistým malířem : " Zamiloval jsem si tam jedno místečko," sdělil mi malíř důvěrně. "Druhé takové nenajdete na širém světě! Čistý osikový les. Sem tam nějaká ta jedle. Osika má na podzim takové zvláštní roucho jako žádný jiný strom. Listy má jasně zbarvené. Purpurové, citrónově žluté, nafialovělé a dokonce i černé se zlatými tečkami. Na slunci hoří nádherným plamenem..."

Zadumán jsem se vydal na další cestu. A najednou jsem si vzpomněl na jinou myšlenku tohoto spisovatele.

"Lidi a svět může dobře vidět jen ten, kdo je miluje." Vstoupil jsem do staré smrčiny. Les potemněl. Ztichl. Jen kdesi z dálky se neslo rytmické bubnování strakapouda, náhle přerušené podrážděným "gigigigi..." Nasál jsem kořenitou vůni mokrého jehličí, hub a bahna. Ne nadarmo se těmto místům říká od pradávna "Na bažinách".

Podzimní slunce jen místy proniklo temně zeleným větvovím a "házelo" v hrabance sluneční prasátka. Vzhlédl jsem vzhůru a můj zrak spočinul na obrovské pavučině prosvícené slunečními paprsky. Byla vidět každá krůpěj rosy na křehkých vláknech...V němém úžasu jsem bez dechu pozoroval tento pomíjivý šperk přírody, který by nevytvořil žádný umělec.

Jsou chvíle, kdy se člověku v hlavě honí nejrůznější myšlenky... A první co mne napadlo - právě ta pomíjivost všeho kolem nás. Tato Země nám lidem byla jen propůjčena. Jsme jen cestující na tomhle modrém tělese řítícím se vesmírem. Přejdou miliony let a po lidstvu zůstanou možná jen nálezy jako po prehistorických ještěrech.

Uvědomujeme si vůbec jak moc této Zemi bereme? A uvědomujeme si jak málo jí vracíme?

"Kocháte se doktore?" Vyrušil mě z myšlenek hajný. Musel jsem se zasmát replice se známé komedie. "Jo, kochám". Chvíli jsme klábosili o běžných věcech a pak se rozloučili. Zamyšleně jsem hleděl na vzdalující se postavu. Píši o lese, přírodě..., ale k tomu lesu patří i lidé, třeba tenhle člověk. Mladý kluk, kterému se povolání stalo koníčkem. Starosti s lýkožroutem, klikorohem, s těžbou, zalesňováním... Mám rád "blázny" do své práce. Šílence jedoucí na plný plyn s pedálem na doraz. Patří k tomuhle lesu, stejně jako ten strakapoud... a snad i já.

Vydal jsem se na cestu ke vsi. Začal jsem tohle zamyšlení přirovnáním podzimu ke staré, zmalované dámě.

Než úvozem vyjdete z lesa, spatříte po pravé straně oplocenku. No..., oplocenku. Dvacetileté javory značně převyšují vaší výšku a z toho plotu už moc nezůstalo. Ale ta paleta barev. Od světle žluté po rubínově rudou. Kdybych měl schopnosti třeba právě onoho Moneta a něco podobného namaloval, řekli by jste, že je to kýč. Jenže příroda kýč nezná. A kdybych měl schopnosti básníka, nebo spisovatele, napsal bych, že podzimní příroda je opravdu jako stará, unavená, zmalovaná dáma...

Mám nesmírnou úctu ke starým lidem. Pro jejich moudrost, zkušenosti... pro vše co pro nás "mladší" vykonali. A tak mám stejnou úctu k té staré dámě, které říkám Příroda. Pro její moudrost, a proto co Ona vykonává pro nás.