Pes odsouzený k smrti, který dostal šanci na nový šťastný život

Pes.
© pxhere.com

Veterinář

Byl začátek prázdnin, když mne příbuzní požádali, jestli bych jim nevzal kočku na veterinu na přeočkování, jelikož se právě chystali na dovolenou (i s kočkou) a absolutně neměli čas. Já ho sice také nemám nazbyt, ale ten den jsem měl trochu volnější, takže jsem k tomu svolil a zhruba po třiceti letech jsem se opět ocitl ve veterinární ambulanci. To jsem ještě netušil, že tím strávím celé odpoledne.

Přede mnou tam seděl muž středního věku se psem, který mu jen smutně ležel v klubíčku u nohou. Říkal jsem si, že asi bude hodně nemocný. Pak tam po mne přišli již další lidé. Jeden kluk se ptal pána, jak se pejsek jmenuje. „Nevím, zdědili jsme ho po bábě, ona mu nějak říkala, nevím jak.“

To už mne zarazilo, proto jsem se ptal, co mu vlastně je. Muž mi odvětil, že pes už jde na smrt. Chtěl jsem se zeptat, jestli „rak“, ale v tom se otevřely dveře a pan doktor volal dalšího pacienta.

Pán rovnou říkal, že ho potřebuje utratit, protože ho zdědil, nechce ho, je mu na obtíž, neví, co s ním a v útulku by ho nechtěli nebo by ještě chtěli peníze.

Veterinář ještě ve dveřích říkal, že to není možné, že to udělat nemůže a musí najít jiný způsob. Muž nerozhodně koukal, nevěděl, co má dělat a veterinář nakonec pravil: „Tak jako řekněme, že někoho pokousal, pak by to šlo a bude to stát 1000 Kč.“ Muž chvíli váhal, pak řekl, že tedy ano a šel s ním do ordinace.

To už jsem samozřejmě nevydržel, vřítil jsem se do ordinace za nimi jako hasič a začal jsem na ně téměř hulákat, jak si to představují, utrácet zdravé zvíře a že by to také veterináře mohlo stát živnost. Než jsem stihl pokračovat, veterinář se s obavami rozhlížel, protože to slyšela sestra, recepční, celá čekárna a všichni na něj a mě koukali a čekali, co bude.

Nakonec udělal to jediné, co mohl a řekl muži jasným a velmi důrazným hlasem (aby to všichni přítomní slyšeli): „Pane, to opravdu nejde, já takhle psa utratit nesmím, musíte se o něj nějak postarat.“

A díval se přitom na mne, aby muži bylo jasné, že za to vlastně můžu já.

Muž to pochopil a než jsem stačil otevřít ústa, vrazil mi do ruky vodítko se slovy: „Víte co vy chytrej, když máte takový kecy, tak tady ho máte a dělejte se s ním, co chcete.“ A dal se na odchod.

V první chvíli jsem mu chtěl něco ostrého říci a vodítko mu vrazit zpět, ale v tom mi došlo, že jestli to udělám, je se psem amen. Proto jsem už jen na něj zavolal, co tedy nějaké doklady a darovací smlouva. „Doklady nemám žádný a na smlouvy vám se*u.“ Bouchl dveřmi a byl pryč.

Já už také nechtěl mít s tímto veterinářem nic společného, vzal jsem kočku a psa a povídám: „Tak pojď, kamaráde, dostal jsi největší dárek na světě.....život.“

Jedna paní v čekárně začala vzlykat a druhá povídala svému synovi: „Vidíš, Tadeášku, jak se nevyplatí se plést do cizích věcí, podívej se, pak si pán zavařil...“. [ I když opravdu nevěřím na to, že by pes významově rozuměl takto lidské řeči, začal radostí řadit jak pominutý, skákat po mne, chtěl se utrhnout z vodítka a div mi nevběhl pod auto. Byl z něj rázem úplně jiný pes.

Vzal jsem psa i kočku do auta a odjel pár km na jinou veterinu. To vše byl snadný úkol. Bylo toho na mne už moc. Musel jsem se posadit před druhou veterinou do parku na lavičku a přemýšlel, co s ním budu dělat.

Domů ho vzít nemohu, manželka je alergická, to by se udusila, trojský útulek (klidně bych to i za něj zaplatil) jsem měl jako poslední možnost a prosit za něj na internetu je sice také dobré, ale já potřeboval řešení okamžitě, ne zítra, nebo za tři dny.

Seděl jsem a koukal, pes mi ležel na klíně a spal. Upřímně dodnes nevím, jak dlouho jsem tam seděl (až navigace mi prozradila, že to byla skoro hodina).

Nakonec se nade mnou asi smilovala nebesa, protože se nade mnou ozvalo: „Pane, také máte nemocného pejska?“

Koukám a stála tam smutná ubrečená důchodkyně. Neměl jsem co ztratit, tak jí to celé vyprávím. Paní brečela ještě víc a vyprávěla mi, že dnes byla nechat uspat svého psa, protože měl rakovinu, dlouho se ho snažila různě léčit, stálo ji to všechny úspory a k ničemu to nebylo.

Zachráněný pes.

Nakonec to dopadlo tak, že jsem šel s paní, psem i kočkou na tu druhou veterinu znovu. Komplet prohlídka, krev, RTG, čip, vybrání klíšťat, očkování, odblešení.

Ukázalo se, že je mu asi šest let, zcela zdravý. Všechno jsem psovi zaplatil a zároveň jsem tam uložil na jeho čip ještě slušnou zálohu na budoucí péči (čeká ho minimálně ještě další očkování a odčervení).

Odvezl jsem paní i s novým členem rodiny domů, cestou se stavil v Petcentru a koupil mu vše, co potřebuje (vodítko, obojek, misky, pelech, hračky a konzervy a granule zhruba na rok). Paní mi nabídla výbornou buchtu a kolikrát jsem slyšel slovo „děkuji“, už asi nespočítám.

Nechal jsem paní vizitku, kdyby něco a dnes mi přišla do mailu tato fotka od jejího vnuka s poděkováním, že je vše v pořádku. Jmenuje se Michal.

(Jméno první kliniky neuvádím, neboť jednak nedošlo k naplnění škodlivého účinku, který by byl předmětem porušení zákona, a jednak nemám žádné svědky postupu veterináře. Je to pouze v rovině protichůdných vzájemných tvrzení, a pokud by se veterinář bránil, byl bych to já, kdo by se musel minimálně omlouvat.)