Oheň, špekáčky, keltové a čarodějnice

Co je vlastně oheň

Za oheň označujeme formu hoření, při kterém se většinou uvolňuje velké množství tepla a světlo. Aby mohl vzniknout oheň, je potřeba palivo a nějaký oxidant, většinou kyslík ze vzduchu. Palivo musíme nějakým způsobem zahřát na bod vznícení. Po té co oheň zažehne, se už podstatě udržuje díky vznikajícímu teplu sám. Jen je třeba mu dodávat palivo - dřevo. Z něj při hoření vzniká, mimo jiné, reakcí uhlíku a kyslíku plyn oxid uhličitý. To co vidíme jako plameny, jsou právě plyny.

Jak zapálit oheň

Jak jsem již psala, k zapálení ohně potřebujeme, krom paliva a kyslíku, ještě teplo, to vznikne třením. Například sirku třeme o škrtátko či libovolný hrubý povrch, pokud máme kovbojské sirky. Vzniklým plamínkem zapálíme připravenou hromádku opravdu suchého klestí a listí - troudu. Můžeme použít i křesadlo. Zde nám hromádku klestí zapálí odlétající jiskry.

Pokud nemáte po ruce ani sirky ani křesadlo, můžete zkusit ohňový pluh. Do kusu měkkého dřeva vyryjete drážku a třením klackem z tvrdého dřeva s tupou špičkou v ní zapálíte odtrhaná drobná dřevitá vlákna.

K zapálení ohně poslouží i luk a kus větve. Připravíme si troud, do něj zapíchneme větev, kterou omotáme volnou tětivou luku tak, že luk máme vodorovně se zemí. Lukem posouváme jako bychom chtěli řezat pilou. Třením tětivy o klacek vznikne teplo a začnou létat jiskry, které při troše štěstí zapálí troud. Podobně funguje i rozdělání ohně pouze klackem a jeho otáčením mezi dlaněmi, kdy je klacek zasazen do důlku, kde vzniká otáčením klacku tření.

Všimli jste si, že táborový oheň mění barvu?

Pokud do ohně vložíte ještě vlhké dřevo, oheň začne nejprve čadit. Z mokrého polena se odpařuje voda a pryskyřičné části ve smůle, které mají vysoký obsah uhlíku. Z praskajícího hořícího polínka se dál uvolňují plyny, které poté začnou hořet světlým žlutým plamenem. Ve chvíli, kdy se dřevo z větší části rozloží, zbarví se plamen do modra. Modrým plamenem hoří oxid uhelnatý. Je to tedy známka toho, že v rozžhaveném dřevěném uhlí začalo docházet k redukci oxidu uhličitého na uhelnatý, který má namodralý plamen.

Další barvy plamene podle látek, které hoří

Pokud zapálíme vápník, bude mít jinou barvu než třeba síra. Stanovení látky podle barvy plamene byl první úkol, který jsme kdysi dostali na střední škole při laboratorních cvičeních a bylo to opravdu velmi zajímavé.

sodík – sytě žlutě
draslík – fialově
vápník – cihlově červeně
měď – modro zeleně
lithium – purpurově červeně
stroncium – karmínově červeně
baryum – zeleně
antimon – modře

Přemýšlej než zapálíš oheň

Vybrat správné místo pro ohniště nemusí být vždy jednoduché. Obzvlášť, pokud panuje velké sucho. V takovém období období si rozdělávání ohně raději rozmyslete. Zakázáno je rozdělávání ohňů přímo v lese, či chráněných oblastech, mimo vyhrazená místa. Oheň je třeba oddělit od okolí například kameny, pozor na mokré, ty pukají, a zbavit místo trávy a dalších hořlavých věcí. To znamená i kořenů. Právě kořeny se v lesním porostu dokáže oheň rozšířit velmi rychle. Ideální je čistě hliněný podklad obložený kameny a voda v dosahu.

Dobroty z ohně

Jistě máte spoustu dobrot, které si na ohni rádi děláte. Při „vaření“ venku na ohni je třeba si ale dát pozor na pár věcí, aby ty dobroty nenachytaly zbytečné škodliviny. Pokud máte rychlopodpalovač (tuhý líh), je třeba ho před vařením nechat vyhořet. Špekáček dělaný na plamenu z tuhého lihu by Vám opravdu nechutnal, protože látky, které vznikají spalováním této věci rozhodně nevoní po ohni. Špekáček tyhle smrady do sebe velmi rád nasává. Já osobně nejraději používám papír a sirky. Jo a hlavně nedávat do ohně odpadky. To ví snad ale každý. Pokud se těšíte na výborné špekáčky, nepochutnáte si, pokud je budete opékat na ohni, kde spalujete nesuché dřevo. Například právě ořezané, ještě olistěné větve a mokré listí na podzim, které budou hooodně čoudit. V takovém případě je nejlepší hodit laskominy do alobalu a šup s nimi přímo do popela. Například neoloupané brambory jsou mňamka i přímo z popela, bez alobalu. Určitě znáte z dětství. Špekáčky jsou nejlepší, pokud je pečete těsně nad plamenem a ne v kouři. Do plamenu je dejte až úplně ke konci, aby se zavřely kraje a špekáček byl křupavý.

Kde se vzala tradice pálení čarodějnic

Dnešní svátek pálení čarodějnic pochází nejspíše z keltského Beltainu. Beltain je keltský název pro jasný, zářivý oheň. Ten byl pro kelty posvátný. V předvečer Beltainu Keltové zhasínali všechny ohně. Věřili, že s posledním plamenem odejde vše špatné. O Filipojakubské noci pak zapalovali nové. Keltové se velmi rádi bavili skákáním přes ohně a věřili v jeho očistnou sílu. Bylo to pro ně také období, kdy po zimě začali vyhánět dobytek ven na pastvu. Keltové věřili, že tuto noc došlo ke spojení Boha Belenuse s Bohyní Rhiannon. Na nový rok se jim narodil syn. Beltain je tedy i oslavou lásky a nového života.

Název Filipojakubská noc vznikl proto, protože dříve to byla noc, která předcházela svátku Filipa a Jakuba. Dnes tento den slavíme 1. máj. Lidé dříve věřili, že právě v předvečer prvního máje tedy 30. dubna mají největší moc zlé síly. Na kopce se slétaly čarodějnice a škodili lidem. Lidé chránili sebe a svá obydlí například poléváním svěcenou vodou, zapichováním trní před vrata a podobně. Nejsilnější však byla víra, že zlé síly zažene hlavně dým z ohně. Ten se zapaloval na kopci nad obcí. V ohni lidé zapalovali košťata a házeli je nad hlavy. V okolních zemích se můžete setkat s označením Valpuržina noc.

Nejběžnější označení u nás je Svátek pálení čarodějnic. Dnes už tradiční pálení hadrových figurín čarodějnic má kořeny v dobách, kdy se na ohních upalovali lidé jako objeti bohům. Pro upáleného to byla pocta. Později se jednalo o trest pro mnohdy nevinné ženy, které byly považovány za čarodějnice. Síla ohně byla chápána jako očistná síla od zla.