O populačním růstu a vyspělosti států

Zatímco vyspělé země si udržují svůj počet obyvatel na určitém bodě, kde příležitostně může oscilovat, tak země rozvojové prožívají populační boom. Příčinnou mohutných přírůstků obyvatel převážně z regionů jižní a jihovýchodní Asie a Afriky má na svědomí tzv. demografická revoluce. Za okolností které jsou ve vyspělých státech, které mají vyspělou medicínu, politiku a vzdělané obyvatelstvo je velmi nízká porodnost, společně s ještě nižší úmrtností, zatímco v rozvojových zemích je vysoká porodnost, a naproti tomu dost vysoká úmrtnost (ale přece jen nižší). Roční přírůstek v těchto dvou typech států je téměř totožný, ale existuje ještě přechodný typ, kdy se země začne "zkulturňovat", lékařství se začne intenzivně rozvíjet a úmrtnost se tím výrazně sníží, ne však porodnost, jak je známo, lidem trvá poněkud déle, než přijmou změnu, a tak dochází masivním přírůstkům.

V časovém rozmezí mezi začátkem vývoje lidského druhu (Homo sapiens sapiens) a první technickou revolucí bychom mohli všechny existující státy přirovnat k dnešním rozvojovým zemím, ve kterých byly sice jakési základy medicíny, bohužel se jednalo o nepříliš efektivní přírodní medicínu, společně s kterou se objevovaly i prvky chirurgie (např. trepanace v době kamenné). Právě první technická revoluce znamenala zlom. Lidé byli schopni se přepravit, na různá místa za zlomek času než doposud, a nebyli to jen lidé, zvýšila se doprava informací, a z toho vyplývající jejich výměny a první opravdu vědecká studia, která pomohla k snížení úmrtnosti. Byly nalezeny (nebo znovu nalezeny) léky na běžné choroby, které do té doby sužovaly celou populaci. Mohla začít gradace lidstva. Společně s proměnami stylu života a zaujímání právoplatného místa žen, se pomalu vytrácela potřeba velkých rodin, čímž se populace v tehdy vyspělých zemích (Sev. Amerika, převážná část Evropy) ustálila. Tady je první problém - tento vývoj zaznamenaly pouze země vyspělé, nikoliv jejich kolonie, nebo, "nedej bože", jiné rasy než bílá. Měli bychom si zde připomenout že převládající názor této doby byl takzvaný sociální darwinismus, podle kterého europocentričtí vládci usuzovali, že pouze oni mají právo vládnout světu a ostatní národnostní skupiny jim musí sloužit. Z těchto důvodů byl tento vývoj zabržděn v zemích, které dnes zaznamenávají největší nárůst obyvatel. Dnes již víme, že sociální darwinismus byl jedním z nejkrajnějších typů rasismu. Tvrdíme, že žijeme v době, kdy mají všichni lidé stejné možnosti, jsou relativně svobodní a mají stejná práva (jedná se spíše o budoucnost).

V době, kdy se poprvé začal počítat letopočet obývalo naši planetu kolem 25 miliónů obyvatel. Ve dvacátém století, kdy se množství objevů na poli lékařství, léčebných a jiných technologií neuvěřitelně zrychlovalo vyhoupl se roční globální přírůstek obyvatelstva na 1,6% populace. Nové milénium jsme přivítali zlomením hranice 6 miliard (pro představu v roce 1995 - to bylo 5,8 miliard). Při současném vývoji, kdy se nejlidnatějšími státy světa staly Čína a Indie (rozvíjející se země), se předpokládá, že do roku 2015 by mohla být pokořena hranice 7 miliard obyvatel. V Číně (1284 milionů obyv.) jsou již dlouho přijata opatření, která by měla regulovat růst tohoto státu, převážná většina lidí však žije na nevzdělaném venkově. S příchodem těchto opatření byla často zabíjena čínská děvčátka, protože rodiče potřebovali syny, kteří se o ně musí, podle tradice, v období stáří postarat. Z tohoto důvodu je v Číně větší množství chlapců než děvčat. V Indii (1022 milionů obyv.) žádná podobná opatření regulující růst obyvatelstva přijata nebyla. Stejně jako v Číně žije většina obyvatel na chudém nevzdělaném venkově, a proto by bylo velmi těžké zajistit dodržování takových zákonů. I když je tu možnost, Čína například vyplácí jakési motivační příspěvky, které klesají s počtem dětí v rodině.

Takže už víme, že růst obyvatelstva je záležitostí, která je důsledkem vývoje státu, a pravděpodobně bude v posledních stádiích vyrovnána. Pakliže přijmeme zde navržené rozdělení států na vyspělé a rozvíjející se + rozvojové, bylo by možná na místě zmínit, že v současné době počet obyvatel vyspělých zemí je 4 krát menší než je tomu u zemí rozvojových a rozvíjejících se. Zatímco státy vyspělé vykazují přírůstek 0,18%, což znamená mírnou gradaci, státy rozvojové vykazují přírůstek 2,37%. Jelikož každá z těchto skupin států má jiné zájmy a potřeby, vznikly dvě organizace, kterým se podařilo svět oficiálně rozdělit na chudý a bohatý. Tyto organizace se nazývají OECD a G 77. První z nich OECD - Celým jménem Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, zastupuje "bohaté" státy (v uvozovkách proto, že i tzv. státy zaostalé mohou být potenciálně bohaté, nedokáží však toto bohatství plně využít) a jejich zájmy. ČR je členem OECD. Druhá z organizací G 77 - celým jménem Group 77 je výsledkem spojení zaostalých rozvojových zemí.

Přestože nejvíce obyvatel pochází z chudého venkova, napíšu teď několik řádků o velkoměstech tzv. megalopolis. Prostý obyvatel, říkejme mu třeba Honza se narodil na venkově, umí kácet stromy a pást ovce, prostě typický venkovan. Vlivem rozrůstání populace mu zahraniční organizace pro těžbu lesů vykácí háj, a na pastvině, která patří státu se postaví hypermarket (nebo se zde vytvoří pole na tabák). Chudák Honza musí živit rodinu, proto si z ovcí nadělá jitrnice, zabalí si uzlík a vydá se do města. Chvíli se proplétá tou změtí ulic a mrakodrapů, až narazí na inzerát, typu hledáme pomocného dělníka. Uplyne nějaká doba Honza už má vypracovanou kariéru kopáče, když za ním přijíždí rodina - tak a tohle je urbanizace, či chcete-li koncentrování lidí do měst, důvodů pro stěhování do měst může být nespočet. Milý Honza si opatří rodinný dvoupatrový karavan v aglomeraci města, kde bude spokojeně žít až do smrti - tohle je vlastně důvod pro celý ten příběh. Velikost měst je přímo úměrná zničení hospodářství venkova, což je následek rozrůstání populace a jejích nároků. Proto Honza musel odejít, protože si nějaká rodina z Uzbekistánu chce pořídit mahagonový stolek, nebo proto, že je třeba nakrmit hladové Číňany atd. Pozorováním měst můžeme proto odhadnout přírůstek lidí a růst jejich nároků. Chtěl bych se zmínit o pěti největších městech světa (počítáno s aglomeracemi): První místo jasně zaujímá Tokyo, hlavní město Japonska v němž bydlí přes 35,1 miliónů obyvatel, dalším městem v pořadí je New York, který se svými 21,7 milióny obyvatel je největším městem Spojených států. Třetí místo v pořadí má Soul, čili hlavní město Jihokorejské republiky, v němž žije 21,4 miliónů obyvatel. Poslední dvě města jsou Ciudad de Mexico se svými 20,9 a Sao Paulo s 19,9 milióny obyvatel. Míra urbanizace je dalším bodem, který by se neměl opomenout. Na začátku milénia se tato hodnota v globálních měřítkách pohybovala okolo 48% lidí, obývajících města. Opět zde můžeme vypozorovat rozdíl mezi rozvojovými (40%) a vyspělými (76%) zeměmi.

Jaké mohou být důsledky současného nárůstu populace? Větší počet lidí vyžaduje mnohem více materiálů, energie, potravy, což by mohlo v konečných fázích dojít až k nevratnému poškození našeho životního prostředí. Bude třeba více potravin a vody, které zchladí a nasytí tolik hladových krků. Nyní má přístup k pitné vodě pouze 70% lidí, to znamená, že 1,8 miliardy lidí riskuje nemoci, nebo trpí dehydratací. 800 miliónů lidí právě teď trpí nedostatkem jídla a dalších 500 miliónů je již chronicky podvyživeno (přibližně 1/12 populace). Mimo to vzniká reálná možnost zmenšování chráněných území, z důvodů hospodářského využití a zabydlení "nevyužitých ploch". Zvýší se závislost rozvojových zemí na zemích rozvinutých, které jim budou nabízet how-know, technologie, potraviny atd. V závislosti na tom všem se zvýší produkce odpadů a bude se muset vyřešit problém jejich likvidace. Nakonec už snad chybí jen zmínit války o vodu, suroviny a půdu. Tomu všemu však lze vhodnými postupy předejít.

Zdroje:
Příroda a civilizace (Bedřich Moldan)
The Principal Agglomerations of th World (Th. Brinkhoff )