Neposkvrněná Šumava

Lidé, a k nim jakoby patřící ničení přírody, jsou úplně všude. V lese, kam jsem se vydala na houby, nacházím více plastových lahví a jiných plastových výrobků než jedlých plodů, a brzy se věnuji pouze sbírání odpadků. Někdo tu zanechal celou igelitovou tašku, která mi paradoxně pomáhá při netradičním úklidu. Stále slyším hluk z blízké stavby a motory aut na vzdálené silnici.

Při cestě vzhůru na Plešné jezero se zastavuji v jediném "obchodě" (spíš obchůdečku), který se na cestě nachází, a koupím si čaj a oplatku na posilněnou. Sedí zde jen s několik cyklistů, kteří si nadšeně vyprávějí o čistých pramenech šumavských hvozdů, čistých a nespoutaných. Se smutkem si vzpomenu na již téměř vyschlé prameny Krušných hor, které při stávající těžbě uhlí zřejmě brzy vyschnou zcela (mnohé jistě ano), a odolám nutkání svěřit se cyklistům s trápením severních Čech.

Brzy se opět ubírám cestou na vrcholek, a očima pátrám v lesních houštinách, zda nespatřím rysa. Na vlastní oči jsem ho zatím, jako asi většina lidí v ČR, viděla jen v zooparku či v zoologické zahradě. Bohužel, jej nepotkávám. Nakonec je to dobře, říkám si, lépe když se před lidmi co nejvíce skrývá. Bez nás se mu žije (také) dobře.

Ačkoliv tady nahoře je již jen málo odpadků a stejně tak ubylo i lidí, nevnímám přírodu příliš radostně. Polom monokulturního lesa a cedule upozorňující na nebezpečí této cesty mi na optimismu nepřidávají. Pro změnu si vzpomenu na Vysoké Tatry, a přeji Šumavě hodně štěstí (při naší hlouposti ho bude potřebovat, a to nemyslím jen monokulturní výsadbu dřevin).

Teprve až skoro u Plešného jezera nacházím chvilkový klid, když hladím přítomné skály a obdivuji vstavače, začínám si připadat jako někde, kde chci být. Plešné jezero je vskutku nádherné a nic mu neubírají turisti na lavičkách či cyklisté u rozcestníků. Zdá se, že mohu přes průzračnou hladinu vody vidět až doprostřed dna jezera. Nemohu jinak - napiji se. Tady je krásně. Ale přece mě cosi žene dál, nad Plešné jezero, potřebuji být sama, a tak se vydávám na samotný vrcholek Šumavy. I zde mě ale provázejí lidé, jsou však nějak milejší, opravdovější. Sem nahoru se rozhodne jít jen člověk, který má k přírodě skutečný vztah, a nedokázal by jí ublížit. Takových lidí potkávám cestou více. Ani se mi nechce zpět dolů.

Když přemýšlím racionálně o turistech kolem, kteří užívají, namísto aut či lanovky, maximálně jízdní kola, musím uznat, že je tu vidím nakonec docela ráda. A i dole, pod horami, poznávám během dalších dní milé lidi, kteří mají k přírodě opravdový vztah, a ač jsem v to již nevěřila, žijí jakžtakž v souladu s ní.

Suma sumárum - nakonec si uvědomuji, že my všichni máme k přírodě dobrý vztah, že ji všichni toužíme opatrovat, jen někteří z nás zapomněli naslouchat přírodě a raději poslouchají sami sebe. Je to snazší, alespoň zpočátku, jenže nakonec zjistíme, že se v tom hluku nějak nemůžeme vzájemně překřičet ... dorozumět. A tak křičíme čím dál víc hlasitěji, a zkoušíme také křičet jinak, jako sýkorky ve městech. Někdy ale stačí se kolem sebe jen doopravdy rozhlédnout, nahlédnout sám do sebe, nebát se cítit srdcem, a být chvíli potichu. Řeč srdce a ticha je pro všechny lidi i pro přírodu stejná, a má pro všechny stejně blahodárné účinky. A když někdo nerozumí, je asi potřeba mu šeptem napovědět nebo v horším případě jej .. a nejen na Šumavě.