Neničme si přírodu

Občas když se kouknu na lidi kolem sebe, tak mi připadá, že se všichni hrnou slepě za nějakým cílem, bohatstvím, kariérou, dětmi. Ale v našem každodenním shonu všichni úplně zapomínáme co nás živí, co nám dává žít, snít, dýchat, odpočívat.

Teď by mi mohl nějaký rýpalek namítnout, ale já se neženu za bohatstvím, ani kariérou, žiju prostě pro radost. Ano, tento člověk je na dobré cestě k souznění z "matičkou přírodou". Jak by mohl, když nevědomky do vzduchu plynou páry od automobilů, továren, kanalizace vytýká do řek. "Když já toto nedělám. Autem nejezdím. To dělají druzí. Proč já bych měl za to pykat? Já mám přírodu rád."

Zní to divně, ale je tomu opravdu tak. Toto téma mě napadlo před časem po jedněch televizních zprávách. Běžela tam zpráva o tom, že nějací dva mladíci tábořili na rozhledně a z ohýnku, který tam měli, zapálili les v chráněné krajinné oblasti. I když to bylo nechtěné, ublížilo to. Zemřelo pár malých živočichů, některé stromy se už nikdy nevzpamatují, půda zůstane nějaký ten rok nezalesnitelná, protože do popela se sázet nedá a přirozená sukcese (obnova) nějakou dobu trvá.

Ani bych se nedivila, kdyby se nám příroda za ty naše špatnosti mstila, chtěla by nás potrestat. Všechny ty povodně, vichřice, hurikány, tornáda. Většina lidí to svádí na globální oteplování, skleníkový efekt, ale není i toto všechno následek našeho žití, způsobu jakým z přírodou zacházíme, jak si ji vážíme? Myslím si, že už to s námi prostě příroda nemohla vydržet a dala nám pořádnou facku, abychom se probudili a zkusili s tím něco udělat. A daří se nám to? Asi moc ne, když se kouknu po ulici vidím většinou jen samá auta. Tím nechci tvrdit, že zase ježdění v autě je něco tak hrozného. Já jsem taky řidička, ale nezlobte se. Jezdit autem na nákup, když to mám pár metrů. Jezdit autem do práce, k doktorovi, když mám zastávku MHD za rohem. Vím, že to vždy nejde, přeci jen žijí s námi na zemi i lidé postižení a ti se opravdu nemůžou dopravovat nějak ekologicky. Ale co mi ostatní? Nešlo by to šetrněji k přírodě?

Vším tím, co jsem tady napsala, ale nechci urážet všechny lidi na zemi. Jsou mezi námi i tací, kteří se pokoušejí ošetřit "matičce přírodě" rány, pofoukat jí bolístka a dát jí do pořádku. Ale přeci jenom je jich málo. Myslím si, že příroda je na nás hodná a nechá se vyléčit. Dá nám druhou šanci. Teď doufám, že to všichni pochopí. Nesmí to ale dělat jeden člověk, nýbrž všichni. Zamyslete se nad svým životem a zkuste třeba něčím malým. Příroda to určitě ocení. Příkladem nám všem by měli jít politikové, celebrity.

Na konci tohoto povídání bych chtěla jen říct, že nejsem žádná ekologická aktivistka, nenechávám se přivazovat na Šumavě ke stromům a nejsem ani blázen. Jsem jen obyčejná holka, které na přírodě záleží a je mi opravdu zle, když vidím všechny ty lesní požáry, povodně, ale asi to tak opravdu musí být, aby si to všichni uvědomili.

Myslete globálně.
Jednejte lokálně.