Natáčení zvuků z přírody - díl 3
Náš sluch se skládá z bubínku sloužícího jako membrána mikrofonu a ze sluchových kůstek (kladívko, kovadlinka a třmínek) přenášejících chvění bubínku na vlastní analyzátor zvukového spektra, hlemýžď. Ten obsahuje velké množství rezonátorů umístěných v kapalném prostředí a naladěných na všechny slyšitelné kmitočty. Každý rezonátor je spojen s buňkou citlivou na chvění a má své nervové vlákno do mozku. Mozek při řeči vyhodnocuje poměr hlasitostí jednotlivých částí spektra a tím řeč dekóduje.
Princip tvorby řeči u zvířat je sice podobný jako u člověka, ale frekvenční rozsah je někdy posunutý mimo rozsah našeho sluchu. Ptáci používají tak vysoký základní kmitočet, že jeho násobky většinou leží v oblasti ultrazvuku. Navíc i sekvence jednotlivých tónů jsou tak rychlé, že je náš sluch mnohdy nerozliší. Proto až v osminásobném zpomalení objevíme rozmanitost ptačího hlasu.
Frekvenční rozsah zvuků zvířat je též přizpůsobený vzdálenosti, na kterou se potřebují slyšet. Útlum zvuku ve vzduchu je silně závislý na jeho frekvenci. Drobná zvířata s malým teritoriem mohou používat kmitočové pásmo zasahující aš do oblasti ultrazvuku. Tyto kmitočty jsou už ve vzdálenosti 20 m značně zeslabeny. Člověk je schopný se v tichém prostředí dorozumět i na 1 km, nejlépe nad klidnou vodní hladinou. Na tuto vzdálenost jsou již přenášeny kmitočty přibližně do 3 až 5 KHz, které však pro srozumitelnost stačí. Sloni se pomocí pro nás neslyšitelného infrazvuku dorozumívají i na více než 10 km a to i přes prales.
Protože mám přenosný magnetofon s rychlostí 38 cm/s a s frekvenčním rozsahem do 50 KHz, pokusil jsem se též nahrát netopýry. Pro převedení ultrazvukových signálů netopýrů do slyšitelného spektra se běžně používají netopýří detektory, ty však reprodukují velmi krátký výkřik netopýra pouze jako lupnutí. Ve zpomaleném magnetofonovém záznamu je slyšet skutečný průběh netopýřího výkřiku. Ale o netopýrech zase příště.
autor:
Diskuze k článku „Natáčení zvuků z přírody - díl 3“