Jsou dostihy pro koně přirozeností?

Celý rok se letošní aktéři tohoto legendárního dostihu snaží připravit svého svěřence co nejlépe. Jsou mezi nimi nováčci, ale také "ostřílení" žokejové, o koňských partnerech nemluvě. Je také spousta rádoby koňařů, ale ti s koňským světem toho moc společného nemají. Snaží se pouze vydělat, protože si myslí, že jim koně vydělají hodně peněz. Ale tito lidé nemají srdce na pravém místě.

Správný koňař to cítí v sobě, ví co jeho kůň potřebuje, co cítí, co ho trápí... A protože se řídí citem a srdcem, dokážou svého koníka správně motivovat. Kůň sám vycítí, když to s ním někdo nemyslí dobře a upřímně. Lidé kolem koní mají lepší podmínky než tomu bylo před lety, ale i tak někdy můžeme vidět zvláštní situace, kdy koník je ve větším pohodlí než sám trenér nebo jezdec či majitel. To jsou správní lidé pro koně. Je jim jedno, že je jim samotným zima, hlavně aby koni bylo dobře. Nespí celé dny a noci, jen aby se koníkovi ulevilo. Stojí je to velké úsilí, spousta času, peněz i odříkání si. Ale oni vědí proč a pro koho to činí. Vědí, že kůň si to zaslouží. Vždyť co by jsme bez nich byli? Kdo by i v dnešní přetechnizované době tahal těžké klády z lesa? Jak by naši předci mohli vyhrát důležité bitvy?

Ale zpět k dostihům a Velké pardubické. Dnešní svět je krutý a je třeba chránit a pečovat o to, co za něco stojí. A koně určitě za to stojí. To my, lidé, jsme jim sebrali volné prostranství, širé pláně, jejich přirozený svět. A to my, lidé, se o ně musíme postarat.

Kůň je stádové zvíře, má svou hierarchii, své zákony. Mají své úkoly ve stádě. Může ho vést nejstarší klisna či hřebec. Mladí koně jsou vychováváni svými matkami, aby byli připraveni na svůj život. Ve volné přírodě nikdy nespí všichni koně najednou. Jedni poklimbávají, jiní spí v leže, ale také někdo musí hlídat. V případě nebezpečí si dají signál a dají se na útěk.

Běh je pro ně samozřejmostí jim vlastní. Když vidíte koně, který je v klidu, nechá se od vás případně pohladit, je to pěkné. A když ho vidíte, jak se prohání po pastvině, co vás napadne? Že jeho tělo je jako stvořené pro to, aby běhalo. Aby běhalo a ukázalo, co umí. Tohle všechno a mnohem víc vědí správní a citliví lidé, kteří se do koní umí vcítit. Dokážou to v nich najít. A nevěřili byste, jak se cítí koně, když vidí, že se bude běhat. Přímo z nich sálá touha běžet a ukázat se světu.

A jen člověk s nimi umí správně jednat, chce-li. Umí potlačit jejich slabiny a vyzvednout jejich klady. Kůň, ten běží a ten který je rychlejší ve finiši se nakonec dostane před toho, který si to sice myslel také, ale ouha, nedokázal odhadnout své síly. A pak prohrává. To člověk pozná, co v kterém koni je, na co má. A dokáže mu pomoci, aby ostatní neviděli jeho slabiny.

Nechme koním jejich přirozenost, jejich touhu ukázat se. Nemáme právo omezovat živé tvory, jen jim musíme ukazovat cestu, kterou se mají dát. A jako jiní lidé pomáhají opuštěným psům, zvířatům nelegálně převáženým nebo vymírajícím, jsou jiní, co milují koně a nechtějí, aby zanikla jejich krása a ladnost. Kůň je dychtivý bojovat, vyhrávat a kdo si to nemyslí, koním asi moc nerozumí. Každý z nás nemůže rozumět všemu, ale shovívavost a být informován, pomůže udělat si obrázek. Nechť naši koně 10. října va Velké pardubické ukáží, co umí, jak se těší na závod, když jim vítr čechrá hřívu a oni nedočkavě přešlapují na startu vedeni svými jezdci, svými partnery. Nechť dál získávají své uznání a úctu, těch, kteří v ně věří, ale hlavně těch, kteří v ně nevěří. Je hodně těch, kteří koním zasvětili svůj celý život a neměli to jednoduché. Patří jim za to dík a uznání. Připravují mládež, jak správně zacházet s koněm, jak se naučit jako kůň myslet. Kdo je vnímavý a citlivý a klidně může vypadat jako tvrdý chlap, ten s koňmi něco dokáže. A co říci závěrem? Ať vám koně jdou!