Jděme po zelené…., aneb nechme půdu zarůst

Zvětralá část zemského povrchu, tedy půda, se v našich klimatických podmínkách nenachází přirozeně bez vegetačního krytu - tedy bez zeleně. Ať se jedná o travinná či lesní společenstva, vždy je zde zaručena ochrana před rozmary počasí, a to hlavně před deštěm a větrem. Vegetace na půdě, zejména na té zemědělské, má mnoho úloh. Jedna z těch nejdůležitějších je asimilace CO2 ze vzduchu a jeho sekvestrace do půdy.

V přírodě existují dva způsoby, jak rostlina může během svého života dopravit uhlík do půdy: opadem rostlinné biomasy a za pomoci kořenových exudátů. Oba způsoby jsou velmi důležité. Rostlinná biomasa živá nebo již odumřelá představuje cenný zdroj organických látek vstupujících do půdy a procesů v ní. Naproti tomu produkce kořenových exudátů je dnes vnímána jako významnější zdroj organického uhlíku pro půdní mikroorganismy. Tento způsob bývá často definován jako ztráta uhlíku pro rostlinu, ale rostlina má tuto investici dobře spočítanou. Na oplátku mikroby pomůžou svou činností rostlině, a to tak že ji zpřístupní některé živiny (například dusík a fosfor). Podle novějších představ je uhlík uvolňovaný z rostlinných kořenů poután v půdě mnohem efektivněji než uhlík vstupující do půdy ve formě rostlinných zbytků. Význam uhlíku je v půdě nezpochybnitelný. Je to právě obsah uhlíku, který odlišuje půdu od jejího matečného substrátu. Uhlíkaté substance dávají půdě její charakteristickou barvu, určují její vlastnosti jak biologické, tak i fyzikální a chemické. V půdě nalezneme uhlík v organické a anorganické formě. Anorganický uhlík je velmi často vázán v různých minerálech. Oproti tomu organický uhlík prochází mnoha přeměnami. Výsledkem těchto přeměn může být například humus nebo i oxid uhličitý. Při přeměnách organického uhlíku na humus dochází až k 90 % ztrátám ze vstupní humuso-tvorné substance. Na druhou stanu 10 % uhlíku zabudovaného do stálých vazeb, které v půdě setrvají po desetiletí, tvoří významný podíl.

Do primárního humuso-tvorného materiálu lze sumárně zahrnout všechnu organickou hmotu ponechánu na půdě nebo do ní zapravenou. Vzhledem k dnešnímu pohledu na organickou hmotu jako obnovitelný zdroj energie, kdy se za balíkem slámy vidí pouze energie uvolněná v kotelně, zpoza porostu kukuřice počítáme kilowaty získané z bioplynové stanice, jsou vstupy organické hmoty do půdy v ohrožení a tím i tvorba humusu. Mnohokrát zmíněný pokles chovaného dobytka snížil požadavek na pěstování jetele a vojtěšky tedy vytrvalých pícnin, které by půdě dopřály odpočinek minimálně na dva roky od intenzívního zpracování. Každý zásah do půdy jako je orba nebo podmítka podpoří neproduktivní mikrobiální aktivitu, která v důsledku vede ke ztrátě uhlíku z půdy v podobě plynu zpět do atmosféry.

Dodávání uměle připravených živin je nezbytnou součástí rostlinné produkce v dnešním zemědělství. Na přídavek minerálního dusíku reagují rostliny bujným růstem. Ale dodávat rostlinám minerální dusík (např. ve formě minerálních hnojiv) je žádoucí pouze v takové míře, aby nedocházelo k jeho ztrátám. Rostlinami nevyužitý minerální dusík stimuluje totiž všudypřítomné půdní mikroorganismy, dochází k úbytku organické hmoty (tedy uhlíku) a nadbytečný dusík je mikrobiálně nitrifikován. Nastává otázka: Proč se stále snažíme snížit podíl organické hmoty v půdním profilu? Když jsme si vědomi jejího významu pro lidskou existenci. Půda bohatá na organickou hmotu nám poskytuje vysokou úrodnost a organická hmota v půdě pomáhá snižovat negativní dopady intenzívního zemědělství. Například organická hmota pomáhá ke zvýšením infiltrace dešťových srážek. Protože, snížená hodnota vodní kapacity vede ke zvýšení četnosti častých erozních příhod. Právě erozní jevy mají za následek, že půda nezůstane na poli, ale usadí se v obýváku, ve sklepě někdy i v podkroví.

Další, významnou funkcí půdy, která je ovlivněna přímo obsahem organické hmoty je filtrační schopnost půdy, která má dominantní postavení pro ochranu podzemních zdrojů pitné vody. Při pěstování jednoletých plodin se doporučuje omezit mezidobí bez porostu, kdy hrozí nebezpečí zvýšeného vyplavování živin a eroze půdy. Při dostatečně dlouhém mezi-porostním období je vhodné zařadit meziplodiny. Rostliny při svém růstu spotřebovávají reziduální dusík po předchozí plodině, což sníží riziko jeho ztráty vyplavením. Dále rostliny provádějí asimilaci a ukládání uhlíku do půdy. A v neposlední řadě chrání půdu před erozní účinnosti dešťových kapek. Kapky vody dopadnou nejprve na listy rostliny, ze kterých pomalu stečou na půdu. Vzniká tak časový prostor, během kterého může půda pomalu přijmout takové množství vody, jenž by při dopadu na holý povrch půdy odteklo z pozemku. Rostliny, které nejsou primárně pěstované pro dosažení zisku, tak můžeme považovat za „instantní environmentální baliček“. Protože při použití těchto rostlin v osevních postupech získáme tři uvedené benefity v jedné aktivitě. Když se budeme držet, té správné značky, určitě nás dovede k cíli, čímž je dlouhodobě udržitelné zemědělství, jehož základem je snížení negativních dopadů z intenzívní zemědělské činnosti na půdu a naše životní prostředí.

Autoři článku se jménem uvedených iniciativ a projektů snaží podpořit povědomí o významu půdy pro životní prostředí a SONDAR – síť ochrany půdy v regionu Podunají.