Jarní zamyšlení

Teplý květnový vánek a pohled na okolní krajinu uklidňoval mysl. A já si vzpomněl na dobu před půl rokem, kdy jsem se zamýšlel nad podzimem. Nad jeho barvami. Nad pomalu usínající přírodou i nad lidmi, kteří k ní patří. Musel jsem se pousmát při té vzpomínce. Že bych mimo podzimní melancholie podléhal i jarní?

Po polní cestě se blížil terénní Nisan. Hajnej. "Tak co doktore, opět se kocháte?" S úsměvem jsem přikývl. "A pak, že se historie neopakuje. Na podzim jste mi řekl to samé co teď. A napadají mě i stejné myšlenky... Jedete za ženskýma na paseku?" Přikývl. "Mám tam ještě pár tisíc kusů borovice a musí to do země. Už to má narašený pupeny a začínají opadávat. Jo a dík za pomoc." Mávl jsem rukou. "To nestojí za řeč. Stejně jsem neměl zrovna co na práci, tak proč bych nepomohl. Těch pár stromků."

"No, ale stejně ještě jednou dík. Na shledanou." Sedl do auta a odjel. Zamával jsem za ním. Kde mi jen přetrhl myšlenky... Aha, barvy podzimu. Co bych napsal teď? Zavřel jsem na chvíli oči. Podzim, to jsou všechny odstíny žluté a červené. A jaro? Opět jsem otevřel oči. Jaro... jaro to je zelená a bílá. A modrá. Ale ta patří i k podzimu. Modrá průzračných obzorů.

Zahleděl jsem se vlevo, kde se v mlhavém oparu týčil majestátný Čerchov, nejvyšší kopec Českého lesa. A pak jsem jel po hřebenech až jsem spočinul pohledem na tři kilometry vzdálenou Černou horu. Ten název je přiléhavý. Temné smrčiny ji dávají téměř černý nádech. Jen světlezelené břízy a bílé pásy rozkvetlých trnek po okrajích mírní její tmavě zelenou tajemnost. Ano trnky. Celé bílé pásy se táhnou po mezích k vesnicím a osadám ukrytých v jasné zeleni...

"A trnky kde tak voní v máji,
že lidé zpívají toť zemský ráj.
A kde jen tak krásnou zemi mají,
nikde, nikde světa kraj..."

Kdo to vlastně napsal? Já ani nevím. Ani jsem si neuvědomil, že recituji nahlas. V mladém osení, tak deset metrů ode mne panáčkoval zajíc a udiveně hleděl na podivné stvoření, které se nehýbe a vydává jakési zvláštní zvuky. Nejspíš jsem se mu nezdál nebezpečný, nebo to byl mladý nezkušený Janek, protože v klidu kolem mne prohopsal směrem k lesu za mými zády. Nevím jestli zvířata vycítí nějakým smyslem,že jim člověk neublíží, ale srnčí pár, který se objevil krátce po zajíci, zareagoval stejným způsobem.

V klidu odkráčel k lesu, aby se posléze obrátil na úprk, když se z lesa vynořily ženské, které si šly pro další balíky založených stromků.

Lidi pracující v lese. Tyhle ženy jsem vždycky obdivoval. V dešti, na sluníčku... vždy sehnuté k zemi se sazečem či motykou v ruce kráčejí řadu za řadou. Sto, tři sta, šest set i více stromků za směnu. Za téměř minimální mzdu. Ale co jim jiného zbývá při dopravní obslužnosti v pohraničí. V jednadvacátém století. A oni jdou a dělají stejně jako před sto lety. V poledne přijdou domů, začnou vařit, starat se o malé hospodářství... Nikdy nekončící práce. Život, který lidé z města nedokážou pochopit. Jenže právě tahle práce a tenhle život má smysl. Taky jsem sázel stromky. Po první stovce jsem se nemohl narovnat. První směny jsem zasadil tři sta, tři sta padesát a myslel, že mne s paseky odnesou na nosítkách. Dnes šest stovek není problém. A stydět se, že s vysokou školou sázím stromky? Ne, stydět by se měli všichni ti, kteří se na tyhle lidi dívají z vrchu.

Za osmdesát let přijdou naši potomci do vzrostlého lesa a vůbec je nenapadne, kde se ten les tady vzal. Kolik to stálo potu a dřiny. Jenže jestli přírodě něco bereme, musíme ji také něco vracet. Příroda se bez člověka obejde, ale člověk bez přírody ne.

Nemůžeme být každý Goethe, Vivaldi či Picaso. Ale i po nás může zůstat něco trvalého, byť naprosto anonymního. Třeba právě ten kus vzrostlého lesa. A jestli jsem psal o podzimu jako o něčem co končí, pak toto zamyšlení je pokračováním. Začátkem, který symbolizuje právě jaro...

Zvedl jsem se z meze a vydal na další cestu.

John Galsworthy kdysi napsal:
" Tímto světem projdu jen jednou.
Proto každé dobro i laskavost,
kterou mohu prokázat
kterékoliv lidské bytosti
či němé tváři,
nechť vykonám nyní
a nechť ji neodkládám.
Neboť nepůjdu znovu
touto cestou..."

Myslím, že stejnou laskavost bychom měli prokazovat i této zemi a její přírodě, protože pokud ji ublížíme, bude to cesta bez návratu...

V Českém lese 15. května 2006