Jablka z Itálie....už nikdy více!

Po nelehkém shánění dobře placeného zaměstnání vyrážíme do Itálie na sběr jablek rozhodnuti strávit zde tři měsíce v "plné polní". Před odjezdem mě napadá spousta otázek. Jak bude probíhat sběr na 55hektarové farmě? Jak se asi tak velký lán sadů obhospodařuje? Nebude se takový způsob blížit intenzivně obdělávaným českým polím s řepkou, obilím apod.?

Spolu s námi na farmě pracovalo zhruba dalších 35 lidí, převážně Čechů a Slováků. Mimo sezónu je zde zaměstnáno zhruba 10 mužů. Takové množství lidí zcela postačí na chod celé farmy.

Doby, kdy se sbíraly jablka do košíků a lezlo se po žebřících, se blíží nenávratně ke svému konci. V Itálii košíky vystřídaly traktory, jež za sebou táhnou několik třistakilových beden, do kterých sběrači ukládají jablka. Pokud jsou však stromy více vzrostlé, přichází ten pravý čas vyrazit do řádků s tzv. kombajnem – pojízdným strojem, kde dva sběrači stojí na plošince a obírají vršky stromů a další dva až tři lidé sbírají dole. Od každého vede pás, který dopravuje osbíraná jablka do vzadu se točící bedny. Důvtipný stroj. Tradici žebříků a tzv. tyroláků (zpevněný vak přes rameno) prozatím ještě nezavrhli místní malopěstitelé.

Leckdo by řekl, sbírání jablek to je brnkačka. Ale pozor! Tato práce vyžaduje velkou pozornost a soustředění, alespoň v prvních dnech. Jakmile do bedny, která putuje často dlouhou cestu do sítě prodejen a supermarketů, utrhnete jablko s dvěma a více skvrnami, bude zle. V nejlepším případě si nikdo ničeho nevšimne, při nejhorším scénáři vás šéf vyhodí. Neboť zákazníci si nepřejí nakupovat jablka s jakoukoli kosmetickou vadou. Taková se tedy do beden nedávají, nýbrž házejí na zem spolu s jablky v průměru menšími než 65 mm. Po osbírání jednoho celého sadu na sběrače čeká tzv. kýblovačka. To všechny jablka ze země, včetně těch v pokročilejším stádiu hniloby, házíte do kbelíků a beden, které se následně odvezou na zpracování do jablečných octů, šamponů, jarů apod.

Za slunce, v mlze, mrholení i větru se jablka sbírají docela příjemně, hůře potom v aerosolu postřiků. Není výjimkou, že traktorista postřikuje stromy v sadu v těsné blízkosti sběračů. Pravdou je, že rozstřikovač cisterny nikdy na stranu sběračů namířen není, ale vznášejícím se drobným kapénkám chemikálií neuniknou. Obzvlášť ne tehdy, když celý sad je kryt sítí proti krupám a aerosol se déle drží mezi stromy. Ty se tu stříkají několikrát ročně. V pásech pod jabloněmi se používají herbicidy na odstranění trávy a plevelů. Na některých jablkách je po takové chemické sprše vidět zaschlý bílý poprašek. Ještě štěstí, že před prodejem putují do závodu, kde je roztřídí a umyjí! Jablíčka jsou potom jako malovaná. Jen si kousnout... Některá jsou chuťově dobrá, ale některá jakoby svou chuť ztratila. Anebo ji přebyla nějaká chemie? Však je všichni z našich obchodů známe. Oproti domácím obsahují více vody a méně sušiny.

Nejeden nový pracovník farmy řeší problém s padáním vlasů. Není vůbec příjemné, když si po umytí hlavy sáhnete do vlasů a v ruce vám pokaždé zůstane chuchvalec vlasů. Čím to? Změnou klimatu? Postřiky?

Někdy se stane, že jablka nedozrávají tak rychle, jako by si farmář představoval. Tudíž nastane období, kdy není práce pro tolik zaměstnanců. Ale sběrači, nezoufejte na mysli, budete trávit myši! Vyfasujete lopatičky, kbelík s otrávenými zrny pšenice a můžete vyrazit na procházku sadem. Přitom musíte pozorně sledovat, zda se pod stromy neobjeví myší, hraboší či jinak podezřelá díra. Tam jed nasypete a pokračujete dál. O tři dny později se jdete projít znova stejnou trasou a nacházíte několik uhynulých pěnkav a vran, pohřebiště nic netušících ptáků. Po dobu tří měsíců byly myši tráveny 3krát až 4krát v celém sadu. Ptám se, je to nutné? Sousední farmář jed nepoužívá a „myšáků“ má ve svém sadu srovnatelně. Být travičem naštěstí můžete odmítnout a vzít si tak neplacené volno. Uf.

Jednu z nejpozoruhodnějších vět, kterou jsem za svůj pobyt v Itálii zaslechla, pronesla jedna z českých sběraček při chvále jablek odrůdy PinkLady: „Na Vánoce je naleštím, dám na stůl a nikdo nechce věřit, že ty jabka nejsou umělý!“

Mě osobně na stole potěší české „živé“ jablíčko s občasnou ďupkou, o kterém vím, že až se do něho zakousnu, mi bude chutnat. Umělé by mi asi takovou radost neudělalo, ani to dovežené z Itálie. Těm se nyní v obchodech vyhýbám velkým obloukem.

Článek vznikl na základě vlastních zkušeností z období srpen – listopad 2007 v severní Itálii nedaleko Bolzana.