Harry Mortimer Batten - Tulák Muskwa - příběh černého medvěda

„Muskwa se narodil na svahu hory Bairnsface takřka u hranice Země malých stromů. Jeho rodištěm byla ledová díra deset stop pod povrchem sněhu. S vnějším světem ji spojoval jen větrací komín, kterým nepronikalo světlo. Sem, pod ochranné kořeny vyvrácené borovice, se před mnoha týdny uložila jeho matka na zimu. Od tohoto dne až po narození Muskwy zde spala hlubokým, téměř nepřerušovaným spánkem. Nad jejím doupětem navršily vánice vysoké závěje a teplo jejího dechu a velkého těla proměnilo vnitřní stěny v led. Spala však na silné vrstvě mechu, trávy a listí, takže zimou netrpěla. Člověk by v těžkém vzduch tohoto brlohu asi nepřežil ani hodinu, ale dech medvědice v tomto období byl tak nepatrný, že ve chvílích nejhlubšího spánku skoro přestávala dýchat úplně.“ (zdroj: 1, str. 5)

Jako novorozené medvídě se tulil v matčině teplém objetí, protože jinak by ho i slabý průvan dokázal zabít. V blízkosti matky měl v dosahu i obživu v podobě mateřského mléka. Díky němu den ode dne sílil. Po několika týdnech se společně začali matka i s medvídětem probouzet. To se projevovalo jak vrtěním, tak i převalováním. Mládě vrnělo a kňouralo a matka mručela. Signálem pro probuzení bylo kapání tajícího ledu a tichounké zurčení vody pod sněhem. Cestu ven jim medvědice prorazila několikadenním trháním a hryzáním ledových stěn. Nejprve vyrazila na obhlídku sama. Sice si ještě před zimou ukryla maso v nedaleké prohlubni pod skalou. To ale bylo zmrzlé na kost. „Odžvýkala z něho jen malý kousek, protože tlamu měla zesláblou. Ale to je jedno z moudrých opatření přírody. Pokud by se dokázala v této době pořádně nažrat, její dlouho nečinné vnitřnosti by potravu nestrávily. Protože však žrala málo, ale často, rychle se zotavila a uvykla normálním potřebám.“ (zdroj: 1, str. 7)

V předcházejícím odstavci vidíte, co všechno se z medvědího příběhu můžeme dozvědět. Autor nám předkládá nejrůznější fakta z přírody přímo v příběhu. A to jak o zimním spánku medvědů, jejich hierarchii, potravních zvyklostech či o podzimních námluvách a soubojích konkurentů. Při čtení mě také zaujalo to, že autor nevkládá medvědům lidská slova do tlamy v podobě přímé řeči. V románu o tulákovi Muskwovi najdeme též třeba poučení, že „válku kromě hladu nic jiného neomlouvá, je neodpustitelná.“ (zdroj: 1, str. 31)

V kanadské pustině se střídají období hojnosti a hladu a zvířata včetně Muskwy se musí podřizovat jejím zákonům. Vtipně je v knize popsáno Muskvovo bojácné setkání s veverkou. Úchvatná je také pravidelnost medvědího života. Oba dva společně s matkou putovali po staletých medvědích stezkách, přičemž lovili ryby, ať už živé nebo mrtvé, potáplice, lysky, vydry, veverky či jepice. Jednoho pstruha jim doslova ukradl majestátní orel.

Věděli jste například, že medvědi se nikdy nedívají do dálky? Oba medvědi rádi pozorovali vychytralé bobry při práci. Medvědi i vlci se po staletí intuitivně nenávidí, což bylo v příběhu o černém medvědovi několikrát doloženo. Muskwa se taktéž ve svém životě setkal s prapodivným tvorem, člověkem. Bylo to na břehu u jezera, kde pluli dva muži na březové kanoi s jejich matkou. „Muskwa uslyšel ránu a něco mu přistřihlo levé ucho. Větší část jeho boltce odlétla a to, co z něho zbylo, už navždy zůstane jen pahýlem. Od tohoto okamžiku se z něho stal jednouchý medvěd. Ačkoliv ránu sotva cítil, jeho matka v tom okamžiku zařvala a oba zmizeli do houští.“ (zdroj: 1, str. 29)

V období hojnosti a nadbytku potravy panoval mezi zvířaty všeobecně daný nepsaný zákon míru. Vedle sebe tak mohli žít třeba jeleni, medvědi a vlci. Jelikož byl Muskwa jedináček, vyzýval ke hře častokrát svou matku. Ta mu ale ne vždy vyhověla a jeho uličnické kousky odměňovala výchovným fackováním a kousanci, což jí medvídě mnohdy vzdorovitě oplácelo. Mladý medvěd doslova nesnášel, když ho jeho matka umývala jazykem. To se jí pak snažil kousnout do ucha nebo do nosu.

Poprvé se svou matkou se Muskwa dostal k moři. Zde si na březích písčité pláže užívali hody v podobě mořských chaluh, krabů, garnátů, blešivců, ryb a raků. Poté, co se matka vzdálila z dohledu, začalo mládě plavat v laguně v domnění, že ve vodě vidí svou matku. Ale jelikož jeho zrak nebyl nikterak dobrý, spletl si ji s lidským člunem. Běloši se ho pokusili svázat s cílem prodat ho jako atrakci. Svého Muskwu samozřejmě opět zachránila jeho matka, když člun převrátila. Také třeba po zkušenosti s urzonem, který málem zasáhl nos medvíděte si na toto zvíře, už raději dával pozor, protože tento neznámý tvor mu chtěl nasázet bodliny přímo do čenichu.

Pak přišlo období dlouhého neúprosného sucha. V kombinaci s prudkým větrem vyhnal oheň všechny obyvatele lesa, kteří průsekem nejkratší cestou mířili ke břehu jezera, kde se na poslední chvíli ukryli před rozsáhlým požárem. Na tomto místě Muskwova matka své medvídě naposledy zachránila. Vlastním tělem ho bránila před spalujícím žárem v mělké vodě tak, aby se mladý medvěd neutopil. Kromě ztráty vlastní rodiny přinesl požár Muskwovi ještě jednu důležitou věc. A to mladou medvědici jménem Sasse. Společně pak tito dva medvědi prožívali v následujících letech nejrůznější dobrodružství. Tak například se kvůli jídlu vloupali do srubu lesníků. Muskwa postupem času dorůstal ve statného medvěda. Na podzim si získal srdce své přítelkyně i přes neúspěch v konkurenčním boji s jiným medvědem, kterému nakonec nafackovala sama Sasse. Potom si tento mladý páreček založil rodinu. Před příchodem zimy však nastávající matka odmítla další Muskwovu společnost.

S přibývajícími léty se z neohrabaného medvíděte stával zkušený dospělý medvěd a časem také samotář a rváč. Už se nespokojil jen s borůvčím a stále více vyhledával masovou stravu. S každým dalším bojem a nově nabytými zkušenostmi se z něj stával lepší a lepší lovec. Velcí hnědí medvědi byli na rozdíl od těch černých také kanibalové. A tak se jednoho dne stalo, že byl Muskwa svědkem napadení nepozorné medvědice, která přišla o život i se svými třemi mláďaty.

Po několika letech se opět zatoulal k moři, kde zase potkal člověka, který mu výstřelem z brokovnice sice nijak vážně neublížil, zato ho řádně rozzuřil. Jediné co človíčka zachránilo, byl odhozený batoh s jídlem. Chlebu se slaninou nebo medem nemohl medvěd odolat, stejně tak jako kusu ovocného koláče, sýrovému řízku či jablku. Smečka vlků pronásledovala jednoho večera mladého Indiána, za nímž běžel Muskwa. Indián ve vánici skolil několik šedých monster šípy. Ale zbyl mu už jen lovecký nůž. O zbytek se pak za pomoci svých tesáků a tlap postaral medvěd. Na pomoc jim s ohněm přišli další bojovníci z nedaleké indiánské vesnice a tak se stal Muskwa díky poznávacímu znaku v podobě svého zmrzačeného ucha jejich posvátným symbolem a ochráncem.

Muskwa se se Sasse setkal během svého života ještě několikrát. Po patnácti letech od svého narození však viděl svou milou naposledy. Shodou okolností ji postřelil Indián, kterého Muskwa tehdá zachránil před vlky. Po stopě krvácející medvědice se vydali vlci. Muskwa své drahé přišel na pomoc, když stála na kraji útesu s pokřivenou borovicí. Chcete-li se dozvědět zda a jak se Muskwa pro ni obětoval, neváhejte vzít tento román do ruky.

Původní název Muskwa the Trail Maker

Původní české vydání:
Vydavatel: Družstevní práce
Rok vydání: 1939
Počet stran: 176
Autor: Harry Mortimer Batten, překlad JIŘÍ V. KINCL
Vazba: Nakladatelská celoplátěná
Na fotce je vydání z roku 1993. Nakladatel Ivo Železný