Fotografujeme digitálně - aneb jak upravit fotky v PC

Dlouho jsem odmítal digitální fotoaparáty, protože film je kvalitnější. Když se mi fotka zalíbí, mohu si udělat velkou zvětšeninu na stěnu. Jenže jaká je skutečnost? Po nástupu barevných fotek po roce 1990 jsem se snažil dost neúspěšně dělat barevné fotky doma. Nakonec jsem rezignoval a fotky jsem si dával dělat na minilabu. Každý minilab má barevné podání podle toho, jak je zrovna nastavený. Nechat si udělat velkou zvětšeninu bez možnosti sám si pohrát s výřezem a nastavením barev je někdy sázka do loterie. Navíc poslední dobou stále více potřebuji fotky v digitální podobě a skenování klasických fotek není zrovna to pravé. A tak jsem si pořídil digitální foťák.

Minolta A200 je osmimegapixelový přístroj s optickým stabilizátorem a hned první obrázky pro mě byly překvapením. Exponovat 1/10 s z ruky není problém a z několika pokusů se dá vybrat i perfektně ostrá fotka exponovaná z ruky 0,5 s. S klasickým foťákem nemyslitelné. Překvapilo mě i rozlišení obrazu. Formát 3264 x 2448 pixelů po přepočtu na kinofilmový formát 24 x 36 mm dává cca 100 pixelů a tedy pouhých 50 čar na mm. A to ještě nemůžeme počítat s tím, že rozhraní černá/bílá bude na sousedních pixelech, protože šikmé čáry by potom byly zubaté. Skutečné rozlišení je tedy ještě nižší. U kinofilmu se běžně udává 80 čar/mm. Rozlišení však omezuje i optika fotoaparátu a zvětšováku. Získat na kinofilmu dobře čitelný drobný text fotografovaný přístrojem Praktica LLC z formátu A3 by už byl problém. Digitální A200 to dokáže.

V porovnání s digitálními kompakty se mi některé obrázky z A200 zdály málo kontrastní a s nevýraznými barvami. Je to způsobené tím, že proti levnějším přístrojům má zde čidlo větší expoziční pružnost (dynamický rozsah). Pokud je čidlo a převodník skutečně lineární, tak při 12 bitovém převodu (4096 dílků) by měla být expoziční pružnost srovnatelná s negativním filmem. U takových obrázků je potom žádoucí další zpracování v počítači. Zvýšení kontrastu a tedy výběr jen toho rozsahu jasů, který si na fotce přejeme vidět. Výhodou digitální fotky je, že jas, kontrast a nastavení barev provedené jednou na počítači by nám měl každý digitální minilab zpracovat správně. Podmínkou však je dobře barevně nastavený monitor, abychom barvy zkorigovali opravdu správně. V ovladačích většiny monitorů je možné nastavit barevný profil. Doporučuji barvy porovnávat s již hotovými fotkami z minilabu. To samé platí o nastavení jasu a kontrastu monitoru. Kontrastní poměr obrazovky ozářené sluncem rozhodně nestačí na sledování hlubokých stínů na fotce. Měli bychom pracovat v přítmí.

Jako příklad úpravy fotky můžeme posloužit Cesta v podzimním lese. Pro úpravu jsem použil volně šířený program Gimp2.2. Obrázek je pořízený v říjnu asi v 17 hodin při zatažené obloze a proto je celý do modra. Nejprve je tedy nutné zkorigovat barvy. Pokud mi na fotce záleží, nepoužívám funkci nastavení jasu, kontrastu a gama korekce, ale funkci převodních křivek. Na zobrazeném histogramu vidíme zastoupení jednotlivých úrovní jasu v obrázku. Pro zvýšení kontrastu je nutné zvýšit strmost křivky, ale pokud možno tak, abychom o nic nepřišli. Pouhé zvýšení kontrastu by mělo za následek, že při zachování správného jasu zmizí detaily z bílých kmenů bříz. Obvykle stačí zachovat alespoň náznaky kresby ve vysokých jasech a proto křivku zakulatíme. V oblasti hlubokých stínů nic není a tak o nic nepřijdeme, když zde rozsah zkrátíme. S průběhem křivky si můžeme pohrát a vyjádřit tak svůj umělecký záměr.

Některé obrázky mají už v originálu kontrast takový, že se do rozsahu čidla nevejde. Proto když jdu fotit krajinky, mám vždy nastavenou sérii tří fotek s různou expozicí. Až doma u počítače si vyberu, který z obrázků je expozičně nejlepší. Na obrázku slepého ramena Labe v chráněné krajinné oblasti u jezera v Sadské vlastně není co upravovat.

Za to druhý snímek s hlubokými stíny a odrazem slunce je už mimo možnosti foťáku a tady pomůže pouze výběr nejlépe exponovaného snímku. Pro zesvětlení stínů můžeme použít gama korekci a sledujeme, co se ve stínech objeví. Vybíráme ten snímek, ve kterém ještě nejsou příliš přesvětlené odrazy slunce na vodě a při tom je vidět alespoň nějaká kresba v hlubších stínech. Pro úpravu byl vybrán nejtmavší snímek, protože slunce prosvítající mezi listy stromu tam vyšlo nejvýrazněji. Při úpravě byla zvýšena strmost křivky v nejhlubších stínech a v největších světlech.Tím sice snímek trochu ztratil kontrast, ale ve stínech se objevily dříve nepostřehnutelné větve. Pro oživení obrázku byla přidána sytost barev. Výsledný obrázek však (možná od protisvětla) získal modravý závoj a tak musela být ještě upravena převodní křivka modré barvy.

Při úpravách křivek, jasu a kontrastu si musíme uvědomit, že vždycky ztrácíme kvalitu snímku. V původním snímku má ve formátu jpg každá základní barva rozsah jasu 0-255. Pracuje se pouze s celými čísly a tak změnou průběhu nutně dojde k tomu, že se některé úrovně přeskočí a jiné se budou opakovat. Tím celkový počet barev klesá. Při nastavení příliš velké strmosti křivky můžeme jasně pozorovat posterizaci - rozpad ploch na oblasti s jedním odstínem. Pro odstranění tohoto jevu je třeba používat formát RAW. 12 bitový převodník ve foťáku má na každou barvu 4096 úrovní jasu a do výsledného 8 bitového formátu JPG se dostane jen 256 vybraných odstínů podle převodní křivky nastavené ve foťáku. Ve formátu RAW je na paměťovou kartu zachycen nezpracovaný obraz s plnou hloubkou barev. V počítači potom nastavenou převodní křivkou vybíráme do výsledného obrazu 256 úrovní bez ztráty kvality.

Příště si řekneme něco o problémech při makrofotografii.

Použitá literatura:
charakteristiky filmů
www.fotoaparat.cz
www.fotoaparat.cz

vlastnosti oka
www.fotoaparat.cz