Fotografujeme digitálně 2

Automatika foťáku je nastavena tak, že i při dost silném osvětlení přednostně zkracuje expoziční čas a při tom nechává minimální clonu. Spoléhá se na to, že automatické ostření pracuje přesně. U režimu makro je však při malé cloně problém s hloubkou ostrosti a navíc v hledáčku pro jeho menší rozlišení a zpoždění nejsme schopni ostrost příliš kontrolovat. Stane se, že namáčknutím spouště zaostříme a než ji domáčkneme, pohneme foťákem o nějaký ten milimetr. Už to stačí, aby byl záběr rozmazaný.

Při fotografování pavouka se automatika zaostřila na jeho nohy a všechno ostatní je neostré. Tento snímek byl navíc pořízen v lese při horším osvětlení, tady by ani moc zaclonit nešlo. Většinou je však výhodnější nastavit napevno vyšší clonu a raději prodloužit expozici. Při 1/30 s se zapnutým stabilizátorem je výsledek téměř zaručený. I když někdy se mi stalo, že se zacloněným objektivem automatika zaostřila špatně. Ale možná to byla náhoda.

Někdy však můžeme právě malou hloubku ostrosti využít. Cvrček na obrázku má sice neostrý zadeček, ale u portrétů se také využívá malá hloubka ostrosti, aby se divák soustředil jen na to ostré - na obličej. Malá hloubka ostrosti zde však pomůže k tomu, aby stéblo vpředu nepůsobilo tak rušivě. Zajímavě působí i protisvětlo, které chloupky rozzáží a tím zvýrazní.

U některých snímků je nutné počítat s tím, že expoziční automatika nemusí určit expozici správně. Na obrázku motýla sedícího na tmavém listu by byly při správné expozici bílé skvrny na křídlech přezářené. Snímek zachránilo jen nastavení série tří různých expozic. Při expozici -0,5 EV nebylo nutné snímek nijak dál upravovat. Na další pokusy už nebyl čas, motýl se naštval a uletěl.

Nakonec snad jen malá rada. Snímky, na kterých opravdu záleží, je dobré dělat vždycky s maximálním rozlišením a s nastavením na nejvyšší kvalitu. Máme-li možnost, použijeme formát RAW a je dobré též používat nastavení na sérii tří různě exponovaných snímků. Například A200 však sérii tří snímků v RAW ukládá asi půl minuty a s tím je třeba počítat. Může nás však uklidnit, že kdybychom fotografovali jako před 100 lety na desky, trvalo by nám uložení snímku ještě déle.