Fotografování přírody: krajina, detaily i divoká zvířata

„Rád fotím přírodu.“ Ač to zní docela jednoduše, může být tento jednoduchý popis oblíbeného hobby velmi širokým pojmem. Pojďme si to tedy rozebrat trochu podrobněji.

Pokud vyrážíme někam ven, ať už to jsou velehory na druhé straně světa, louka za humny nebo lesy protkané zurčícími bystřinami, pokaždé se před námi otevře spousta možností, námětů, co zachytit. Můžeme fotit celkové pohledy do krajiny, vybírat si jen určité detaily anebo se zaměřovat na zvířata v jejich přirozeném prostředí. Focení přírody tedy zahrnuje hlavně tyto tři „žánry“: Krajina, detail/makro a wildlife.

Krajina

V krajinářské fotografii jde o působivé zachycení přírodní scenerie – chceme vytvořit dílo, které diváka osloví náladou a atmosférou daného místa. Rozsah je na nás – můžeme fotit celky, panoramata, ale klidně i krajinný detail. Máme volnou ruku při volbě kompozice a rozhodování, co zvolíme jako dominantu a co vlastně chceme danou fotografií říct a ukázat.

Tak jako u většiny fotografických žánrů, klíčové je správné světlo. Dlouhé stíny, které vznikají, když je slunce nízko nad horizontem, dotvářejí plasticitu krajiny; teplé ranní nebo večerní světlo přináší syté a oku lahodící barvy; těžká bouřková oblaka navozují dramatický dojem. Samosebou, světelné podmínky jsou velmi závislé na aktuálním počasí, takže musíme počítat i s tím, že se taky můžeme vrátit domů s nepořízenou nebo prostě s fotkou, se kterou sami nejsme „nastopro“ spokojení. Ne nadarmo se říká, že dobrá krajinářská fotka se prostě musí vychodit a vyčekat.

Štěstí přeje připraveným – vyplatí se plánovat. V krajinářské fotografii se velmi hodí mít aspoň základní povědomí o atmosférických procesech a vývoji počasí. Dnešní doba přináší velkou technologickou výhodu – ve svých chytrých telefonech máme po ruce kompletní přehledy o předpovědi počasí, radarová data a existují i aplikace, které ukážou, kde přesně se bude v určitém období nacházet slunce, takže pokud chceme jít vyloženě „za fotkou“, můžeme plánovat velmi dopodrobna.

No a čím krajinu fotit? Nejlepší je to pochopitelně foťákem s výměnnými objektivy. Na celky využijeme spíše kratší, široká ohniska, pro krajinné detaily se zase hodí mít s sebou ve fotobatohu i teleobjektiv s delším ohniskem. Pro zachycení co největšího rozsahu světel a stínů se hodí tělo s fullframe snímačem, ale ani APS-C varianta nikoho neurazí a přináší výhodu v nižší hmotnosti.

Samozřejmostí by pro focení krajiny měl být stativ, aby nás nemusely trápit delší expoziční časy, případně, abychom mohli delší expozice využít k našemu záměru – teď mluvím zejména o focení tekoucí vody nebo zachycení pohybu oblaků.

U krajiny většinou nepotřebujeme super světelnou optiku, takže objektivy mohou být i trochu lehčí a menší – se světelností od f/4 výše. Na straně těla fotoaparátu se může hodit větší rozlišení snímače, které nám vedle volnější ruky při ořezu dovolí tisknout větší formáty při dostatečné jemnosti. Pro focení krajiny se náramně hodí cirkulární polarizační filtr (CPL), který dokáže redukovat odlesky (např.) na vodních plochách, ztmavovat oblohu a dodává snímkům vyšší sytost barev. Zejména pro focení potoků bych ho označil za nepostradatelný kus výbavy stejně jako neutrální šedý filtr (ND), který prodlužuje expozici a pomáhá vytvářet efekt pohybově rozmazané tekoucí vody.

Z techniky Canon za sebe doporučuji třeba RF 14-35/4L USM, RF 24-105/4L IS USM a RF 70-200/4L IS USM na těle EOS R5 (mark II), případně cenově příjemnější variantu v podobě těla EOS R10 a objektivů RF-S 10-18/4,5 – 6,3 IS STM a RF 18-150/3,5 – 6,3 IS STM.

Osobně na krajinu, protože fotím i jiné žánry, rád používám RF 15-35/2,8L IS USM, RF 24-70/2,8L IS USM, RF 85/1,2L USM a RF 70-200/2,8L IS USM. Tělo používám zejména Canon EOS R5, které je ideální z pohledu obrazové kvality. Jako zálohu mám pak zrcadlovku EOS 5D Mark IV s objektivy EF 17-40/4L USM a EF 70-200/2,8L USM – set, který dnes v době bezzrcadlovkové působí už poměrně archaicky, ale stále dokáže produkovat skvělé snímky. Krajinářská fotografie je taková klidná disciplína, takže i s relativně starší nebo levnější technikou (aspoň co se těla týče) lze udělat spoustu parády.

Samostatnou disciplínou je astrofotografie – tedy focení hvězdné oblohy. Tam už se hodí velmi světelné objektivy a další speciální příslušenství, jako jsou star trackery, vyhřívací pásky na objektivy proti zamlžení atp.

Detaily

Přesuňme se nyní od celků a velkých dechberoucích scenerií ke trochu komornějšímu tématu. Detaily a makro jsou především o naší pozornosti – dokázat se naladit a všímat si drobností od rostlin přes zajímavé textury, hmyz až třeba po sněhové vločky. Najít něco zajímavého se dá i na zdánlivě obyčejné louce, stromu nebo kameni u vody…

Jaký je vlastně rozdíl mezi detailem a makrem? Celé je to o tzv. poměru zvětšení – detail zachycuje nějaký výsek toho, co vidíme, makro má pak poměr zvětšení 1:1 a více. To znamená, že obraz toho, co fotíme, má na snímači stejnou nebo větší velikost, než je reálná velikost fotografovaného objektu.

U detailů nebo makra je jedním z hlavních témat opět světlo – to zde potřebujeme především měkké, aby nevznikaly ostré hluboké stíny a to, co se snažíme zachytit bylo tak ve světle spíše „zabalené“, než jednoduše „nasvícené“. Ostré slunce nebývá žádoucím. U detailů ostré světlo může vadit méně, často můžeme zkoušet i protisvětlo a celkově se dá více hrát s přirozeným světlem, odlesky atp. Z vlastní zkušenosti bych řekl, že čím větší poměr zvětšení, tím měkčí potřebujeme světlo.

Při focení makra se kvůli potřebě hodně intenzivního a zároveň měkkého světla mnohdy nedá obejít bez umělého přisvícení. K tomu je ideální externí blesk upravený tak, aby byl vhodný pro makrofotografii nebo speciální makroblesk. V tomto ohledu je žánr makrofotografie vhodný i pro zapálené kutily, kteří zde mají možnost vyžití při výrobě rozptylek na blesk a nejrůznějších světlovodů.

Dalším z hlavních faktorů je hloubka ostrosti – (ne)snadno představitelná záležitost, která se (ne)snadno vysvětluje a přitom každý, kdo aspoň chvíli fotil, ví hned, o čem je řeč. Ve světě fotografie platí, že čím delší ohnisko (větší zvětšení) a kratší zaostřovací vzdálenost, tím je menší hloubka ostrosti při daném nastavení clony. Obráceně potom tedy – čím kratší ohnisko a širší záběr, tím je hloubka ostrosti při dané cloně (a nějaké rozumné ostřící vzdálenosti v rámci např. krajiny) vyšší.

Malá hloubka ostrosti pomáhá detailům vyniknout, vystoupit z rozostřeného pozadí do popředí a zaměřit oko diváka přesně tam, kam je třeba. Velká hloubka ostrosti zase mnohdy makrofotografii pomáhá zobrazit daný objekt tak, aby byl celý tzv. proostřený. Je tedy opět na autorovi, co a jak chce zobrazit a jaký dojem chce svým snímkem v divákovi vzbudit. Fotky s malou hloubkou ostrosti mohou mnohdy navozovat až snovou atmosféru a oproti tomu makrofotky hmyzu s velkou hloubkou ostrosti mohou sloužit klidně i k vědeckým účelům, determinaci druhů nebo prostému technickému „Sleduj, jak je ten pavouk chlupatý!“

Pro makro jsou určené objektivy, které jsou konstruovány pro kratší zaostřovací vzdálenosti – tzv. makroobjektivy. Ty mají většinou delší ohnisko – od 50 do 150 mm – kvůli tomu, aby zobrazovaly reálné proporce a nedocházelo u nich ke zkreslení kvůli perspektivě.

Pro focení detailů můžeme volit z výrazně většího množství objektivů – osobně hodně rád používám objektivy RF 50/1,2L USM nebo RF 85/1,2L USM, které i v hodně zarostlém prostředí dokážou díky cloně f/1,2 odpíchnout krásně od pozadí, které zároveň nemusí být až tak vzdálené. Na makro je za mě pak ideální volbou RF 100/2,8L Macro IS USM, který kromě maximálního zvětšení až 1,4:1 dokáže ovladačem sférické aberace měnit charakter rozostření, což rozšiřuje potenciál pro kreativní využití i v jiných žánrech, než je makro.

Osobně jsem „svého makro-času“ na zrcadlovce nejraději používal speciální makroobjektiv Canon MP‑E 65/2,8 1x – 5x Macro, který má pevnou zaostřovací vzdálenost, ale za to umí zvětšení až 5:1, takže se s ním dají fotit i detaily v makru. Největší problém je minimální hloubka ostrosti a velmi silná difrakce při zaclonění, takže je hodně často potřeba sáhnout po metodě focus – stacking, tedy skládání několika dílčích snímků pro dosažení větší hloubky ostrosti. Focus stacking se nejlépe provádí pomocí makrosáněk s jemným posuvem upevněných na pevném stativu, který umožňuje pracovat v malých výškách.

Zvířata – wildlife

Od makro záběrů hmyzu jdeme k větším objektům – zvířata, hlavně ptáci a savci ve svém přirozeném prostředí jsou velmi lákavé téma. Celkově je třeba trochu jiného přístupu zejména proto, že divoká zvířata jsou plachá a dají se potkat jen v určitých lokalitách a denní době či ročním období. Fotograf divokých zvířat je tak většinou více či méně zároveň i zoologem, který se dobře vyzná v chování jednotlivých druhů a dobře ví, co chce vyfotit a kam si pro fotku zajít. Samozřejmostí je obrnit se trpělivostí a chovat se v přírodě tak, aby o nás zvířata nevěděla nebo aspoň věděla co nejméně. Vedle fototechniky bývá ve standardní výbavě wildlife fotografa i maskovací síť nebo stan, který mu pomůže splynout s prostředím.

Kvůli vzdálenosti, na kterou nás zvířata „merčí“ je většinou potřeba dlouhý teleobjektiv, ideálně co nejsvětelnější, protože často fotíme ve zhoršených světelných podmínkách a samozřejmě máme taky rádi malou hloubku ostrosti. To jde bohužel trochu proti požadavkům na nízkou hmotnost, menší rozměry a příznivou cenu. Naštěstí je dnes na trhu spousta variant v různých cenových hladinách, takže si může vybrat opravdu každý.

Shodou okolností jsem měl možnost něco nafotit i s „velkou bílou“ RF 400/2.8 s telekonvertorem – a musím říct, že člověk celkem rychle pochopí, proč to stojí a váží tolik, co to stojí a váží. Kvalitní a pěkné fotky se ale dají vytvořit i s objektivy za zlomek ceny. Jen třeba ne zrovna v šeru nebo v hlubokém lese. Je třeba fotku více plánovat, lépe se skrýt a být trpělivější.

Editace

Když máme fotky pořízené, přichází na řadu neméně důležitý krok – editace. Hodně záleží, v jakém formátu se rozhodnete přírodu zachycovat. Jednoznačně doporučuji formát RAW - poskytuje robustní data pro následné zpracování v co nejvyšší kvalitě a hodí se tak zejména pro focení v náročných světelných podmínkách jako je protisvětlo nebo příšeří, zkrátka tam, kde je předpoklad větších zásahů jak do expozice, světel a stínů, tak i barevnosti. Ani JPG ale dnes není k zahození – jednoznačnou výhodou je, že v případě správné expozice a vyvážení bílé máme fotku často hotovou v podstatě ve chvíli stisku spouště. Samozřejmě i JPG lze upravit, ale možnosti jsou oproti RAWu výrazně omezenější – čím větší úpravy, tím více se fotka může „rozpadat“.

Pár slov na závěr

Focení přírody je nádherný a čím dál oblíbenější koníček. Proto bych chtěl všechny fotografické nadšence poprosit – mysleme na to, že v přírodě jsme jejími hosty. Foťme s respektem a tak, abychom nijak škodlivě nezasahovali do prostředí, ve kterém se pohybujeme. Platí jednoduché pravidlo: nenechávejme za sebou nevratné stopy (viz 7 principů „Leave No Trace“). Berme prosím jako samozřejmost dodržování veškerých pravidel a zásad pohybu po chráněných územích, buďme ohleduplní k rostlinám i zvířatům a udržujme uctivou vzdálenost od hnízd nebo nor. A pamatujme, že existují i chvíle a okamžiky, které je lepší a krásnější prostě prožít a uchovat v paměti, aniž bychom fotoaparát vůbec zapínali.