Největší muzeum o vztahu člověka a přírody v České republice bude v Krkonoších otevřeno v roce 2013

Tvorbu projektu Muzea Krkonoš financovala Správa Krkonošského národního parku, autorský tým pod vedením Štingla vytvořil postupně námět, libreto a literární scénář expozice. Scénář se stal zadáním pro architekty Romana Kouckého a Šárku Malou, autora grafického řešení, návrhy modelů a speciálních technologií. Zadání řešilo dvě základní témata – příběh krkonošské přírody a příběh lidí usazených v horách, která jsou ve výsledku spojena v jeden celek. Člověk modeluje tvář hor, příroda dotváří povahu obyvatel území. Muzeum lze vnímat také jako pomyslnou bránu do hor. Hotový projekt byl prezentován ministrovi životního prostředí Tomáši Chalupovi, který mu vyjádřil podporu: „Seznámil jsem se s projektem, měl jsem možnost o něm i podrobněji mluvit s jeho hlavním scenáristou Pavlem Štinglem a jasně mu fandím,“ říká k záměru Tomáš Chalupa. „Pokud se jej podaří realizovat, Krkonoše získají moderní a atraktivní návštěvnické centrum s muzeem, které komunikuje s návštěvníkem takovým způsobem, že se tam lidé budou rádi vracet. Náš nejstarší národní park si takovou expozici jednoznačně zaslouží," dodává ministr Chalupa.

Celá expozice je členěna do dvanácti kapitol. Prostřednictvím dramaticky uchopených příběhu lidí přitažlivě vypráví speciální přírodní procesy atraktivní nejen pro návštěvníky přírodních expozic. Autor literární předlohy Pavel Štingl zde zúročuje zkušenosti ze své dřívější realizace expozice muzea Památníku Lidice a řady dalších multimediálních výstavních projektů. „Hledání přístupu ke čtení vývoje kulturní krajiny je veliké dobrodružství. V horách, které s hrdostí považujeme za národní ikonu, můžeme například sledovat následky odsunu Němců jako veliké ekologické drama,“ dodává Štingl. Autoři projektu neskrývají svou inspiraci francouzskými nebo britskými expozicemi v tématech historických, či skandinávskými v environmentálních projektech. Cílem projektu je tak muzeum 21. století na evropské úrovni, které má vliv na postoje lidí a působí na jejich hodnotové systémy. Expozice bude čtyřjazyčná, kromě češtiny také v polštině, angličtině a němčině.

Architekti projektu Roman Koucký a Šárka Malá ve svém návrhu citlivě pracují s objektem kláštera, ve kterém se snaží najít přirozený vztah k jeho původní funkci a skloubit nároky moderní expozice s možnostmi historické budovy. V návrhu se zaměřují na potenciál prostoru i možnosti využití energie místa. Jednotlivé cely kláštera kdysi obývali mniši, proto do nich architekti situovali expozici příběhu lidí. V ambitu kláštera, který dříve býval otevřený do dvora, tedy do přírody, se bude zase paralelně odehrávat příběh hor, aby se v četných styčných bodech mohly tyto dva příběhy pomyslně protnout. Rajský dvůr býval zahradou kláštera, proto do jeho dvaceti arkád architekti navrhli umístit částečně zastiňující plátna s potisky dvaceti nejdůležitějších bylin ze starého herbáře. Pro nový provoz muzea architekti navrhli také nový vstup u jižní fasády kláštera. Orientace a umístění nového vstupu vychází z rozborů celého areálu a doplňuje logické vazby na okolí.

Autorský tým projektu Muzea Krkonoš má celou řadu konzultantů, mezi nimiž je geolog a publicista Václav Cílek, socioložka a publicistka Jiřina Šiklová, divadelník a spisovatel Jan Schmidt či architekt David Vávra. „Koncepce nového Muzea Krkonoš tohoto tvůrčího týmů přináší do muzejnictví, které se u nás většinou pohybuje na inovovaném devatenáctém století, skutečně potřebný nový pohled, kde návštěvník není jen pasivním konzumentem v těžkých skříních ukrytých exponátů, ale je aktivně vtahován a překvapován rafinovaně komponovanou dramaturgií,“ komentuje David Vávra. Podle jeho slov dýchá v tomto případě propracovaný scénář jedním rytmem s architektonickým záměrem. „Velice zdařilý je například příběh obyvatel a příběh lesa. Takových promyšlených záměrů je expozice plná od skutečného zážitku vidma až po možnost sestavit si jako maketu naši nejvyšší horu Sněžku. Věřím, že tato realizace se stane onou první vlaštovkou harmonického soužití minulosti se současností,“ dodává Vávra.

Projekt vzniká v dialogu mezi autory a specialisty Správy Krkonošského národního parku. Ředitelka Krkonošského muzea Olga Hájková uvádí, že nejde jen o to poskytnout návštěvníkům informace o Krkonoších, ale dát také návod a důvod, proč se do hor vracet. „Nová expozice volí cestu k návštěvníkovi prostřednictvím velkých i malých dramat přírody a člověka. Tato dvě témata spolu propojuje a vytváří komplexní a mnohovrstevnatý obraz Krkonoš jako celku,“ říká Olga Hájková. „Na návštěvníkovi je pak volba témat i hloubky poznání. Cíl je jediný – poskytnout co nejsrozumitelnější formou informace a motivovat návštěvníka k objevování hor in natura,“ dodává Hájková.

Ředitel Správy KRNAP Jan Hřebačka k projektu říká: „Projekt rekonstrukce stávajících expozic Krkonošského muzea ve Vrchlabí na moderní Muzeum Krkonoš, které se stane novým hlavním návštěvnickým centrem národního parku, je bez diskuse nejvýznamnějším projektem, který máme před sebou.“ Hřebačka zároveň věří, že se vše podaří a v roce 2013 bude možné nové expozice otevřít. „Jsem si jistý, že půjde o velmi atraktivní nabídku pro návštěvníky Krkonoš, kam se budou rádi vracet, doporučovat si ji mezi sebou a považovat ji za nutnou součást své návštěvy našich nejvyšších hor,“ uzavírá Hřebačka.

Nová expozice, včetně úprav objektu, by měla být financována z Operačního programu Životní prostředí, který připravil Státní fond životního prostředí a Ministerstvo životního prostředí ve spolupráci s Evropskou komisí. Plánovaný rozpočet je devadesát milionů korun a odpovídá stanovenému limitu na projekt i obvyklým nákladům vzhledem k rozsahu řešených výstavních ploch, což je v tomto případě necelých tři tisíce metrů čtverečních.

Na kontaktní dialog muzea 21. století by mělo navázat také veřejnoprávní médium. Autorský tým jedná s Českou televizí o speciálním programovém experimentu s pracovním názvem Kousek světa, který je zatím ve fázi námětu. Pokud dojde k realizaci, pak by se Krkonoše měly ve svém jubilejním roce stát nepřehlédnutelnou součástí programu. Diváci by se mohli zamýšlet nejen nad skrytými taji vzácného území pod Sněžkou, ale také nad poselstvím krajiny, kterou sami obývají, jejím tajemstvím a proměnami minulosti.

Základní autorský tým projektu
Pavel Štingl – dokumentarista a producent, vedoucí autorského týmu
Roman Koucký a Šárka Malá - architekti
Pavel Beneš - výtvarník
Zdenka Flousková – koordinátorka projektu za Krkonošský národní park, bývalá šéfredaktorka časopisu Krkonoše

Konzultanti

Miloslav Bartoš, poradce v oblasti historie
Olga Hájková, ředitelka stávajícího Krkonošského muzea
David Vávra, šumný architekt
Václav Cílek, geolog, publicista, držitel cen za knihy o krajině, jejích povahách a tvářích
Pavel Klimeš, krajinný ekolog, specialista na historii východních Krkonoš
Jiří Plamínek, geolog, mediátor – autor knih o komunikaci
Jan Schmidt, divadelník a spisovatel, syn krkonošského hajného
Josef Fanta, přírodovědec, spoluzakladatel Krkonošského národního parku
Theodor Lokvenc, lesní inženýr, autor publikací o krkonošské přírodě a historii
Alena Míšková, katedra historie dějepisu PFUK, specialista na českoněmecké vztahy
Blažena Hušková, přírodovědec, ekolog, popularizátor aktivních terénních programů
Petr Zemánek, profesor dějepisu, kastelán hradu Točník
Tomáš Petráň, dokumentarista, býv. proděkan FAMU, pedagog etnografie
Jaroslav Bárta, fotograf, grafik, pro naši expozici kurátor, pedagog kat. fotografie FAMU
Alexandra Brabcová, specialistka na moderní expozice muzeí a galerií

Muzeum Krkonoš – muzeum pro 21. století (vybrané citace z úvodu Alexandry Brabcové, připraveného pro finální projekt Muzea Krkonoš)

Jen málokdo si dnes uvědomuje, že původním účelem muzeí, zakládaných v 18. století, bylo vystavovat nashromážděné bohatství a pyšnit se vlastnictvím hodnotných a exotických objektů, přivezených ze zámoří. Muzea sloužila jako stvrzení mezinárodního vlivu a moci bohatých evropských zemí a stala se institucí, která ručí za hodnotu předmětů, uchovávaných v jejich sbírkách. Oproti tomu, celá síť českých vlastivědných muzeí z 19. století (po vzoru německých Heimatmuseen) vznikla se záměrem všestranně dokumentovat vymezenou lokalitu z hlediska archeologického, geologického, přírodovědného, historického a kulturního. Oba typy institucí postavilo rozšiřování pojmu veřejného prostoru před stejné otázky, na které nikdy předtím nemusely hledat odpovědi.

Nejdůležitější změna, která ovlivnila muzea v uplynulých 50. letech minulého století, je nyní už téměř všeobecně přijaté přesvědčení, že muzea existují proto, aby sloužila veřejnosti. To pro tradiční muzeum neplatilo. Mělo budovu, mělo sbírky a mělo pracovníky, kteří se o sbírky starali. Bylo přiměřeně financováno, mělo své návštěvníky, často ne početné, kteří přicházeli, aby se podívali, podivili a obdivovali to, co před ně někdo postavil. Nikdo nevnímal muzeum jako partnera ani jako podnik. Základní odpovědností muzea byly sbírky, nikoliv návštěvníci.

Přenesení těžiště odpovědnosti muzea z péče o sbírky na péči o návštěvníka znamená nejvýznamnější kvalitativní změnu v celé jeho historii, která pro instituci zakotvenou v myšlenkovém světě 18. a 19. století, není právě snadná. Muzeum se zařadilo mezi moderní veřejné instituce poskytující veřejné služby a jedním z faktorů, kterými je kvalita těchto služeb měřena, je jeho přístupnost i pro všechny skupiny obyvatelstva. Tedy i pro ty, kterým je třeba pomoci se samostatnější orientací v kontextech muzejních expozic. Úkolem muzea se stalo vynalézavě hledat postupy, založené na současných pedagogických a psychologických poznatcích o lidském vnímání, které by jeho sbírky zpřístupnily nejen fyzicky, ale především obsahově.

Muzeum je dnes chápáno zejména jako instituce, která může měnit to, co lidé vědí, co si myslí a co cítí. Má vliv na postoje, které přijímají nebo zastávají a působí na jejich hodnotové systémy. Na oslavách 150. výročí založení Smithsonian Institution ve Washingtonu v roce 1996 řekl Harold Skramstad, jeden z emeritních ředitelů SI: Jak by mohla muzea hrát roli, která se dotýká skutečných problémů konkrétních lidských životů bez toho, aby se právě tímto zabývala? A pokud nezačlení tento úkol do veškerého svého konání a působení ve společnosti – z jakého důvodu by jako veřejná instituce měla žádat o veřejnou podporu?

Alexandra Brabcová je konzultantka v oblasti managementu kulturně historického dědictví. Hlavní oblastí jejích aktivit je příprava strategických rozvojových dokumentů kulturních organizací, příprava projektových studií pro strukturální fondy EU a vedení vzdělávacích cyklů. Studovala na Filozofické fakultě UK v Praze. Absolvovala řadu mezinárodních stipendijních pobytů, např. Fulbright Scholar Program ve Washingtonu (1992). Působila mj. v Národní galerii v Praze (náměstkyně generálního ředitele 1991) a na Magistrátu hl. m. Prahy (vedoucí zahraničního oddělení a oddělení společenského protokolu v sekretariátu primátora, 1993-1995, poradkyně primátora, 1996). Manažerka dvou systémových projektů v Nadaci Open Society Fund Praha (1997-2002). Otázkami projektové přípravy, vzdělávacích cyklů pro rozvoj lidských zdrojů a strategického plánování se zabývá od poloviny 90. let.

Rozhovor s vedoucím autorského týmu Pavlem Štinglem

Co znamená „muzeum“ pro 21. století?
Chápeme tím kontaktní prostor pro dialog veřejné služby.

Jaká je dramatika příběhu nové expozice, na jehož scénář navazuje architektura?
Podařilo se nám spojit dvě zásadní témata v jedno. Tradiční kapitoly příroda a člověk se interaktivně provázaly, což je nejen naplnění zadání, ale především prostor pro dramatické a velmi osobní uchopení mnohavýrazové látky. Osobní úhel pohledu na přírodu přes lidské osudy není rozhodně berličkou k ponoru do méně vyhledávaných témat biologických. Je to naopak přátelská cesta k objevování neznáma, součástí našeho života každého dne, kterých si obvykle neuvědomujeme. Čteme otisky člověka v kulturní krajině, objevujeme svéráz hor v povahových rysech jejich obyvatel.

Proč má státní instituce zaměřená na správu a ochranu území nabídnout veřejnosti muzeum s plochou několikrát větší než je celé výstavní patro Národního muzea v Praze?
Rozmanité téma ochrany prostředí má mnoho svých tváří pro každý všední den. Je to životní názor, úcta i pokora. Objevování těchto vztahů může být hravě vzdělávací, dramatické, objevitelské. Koncipujeme prostor k prožívání pro návštěvníky, kteří hledají program na hodinu, půlden den i týden. Moderní muzea dnes nabízejí prožitek, nikoli však atrakci za každou cenu. Stálá expozice musí nabídnout vícevrstevnatý asyl pro návštěvníky se zájmem o krajinu, ve které se pohybují i sebe sama jako její součást. Je třeba připravit laskavou a srozumitelnou expozici pro malé i velké, pro čtyři jazykové skupiny, pro moudré, vzdělané i nedotknuté. Výstava má splnit efekt opakované návštěvy, muzeum nového typu musí nabídnout celoroční program na úrovni aktivního kulturního domu. Vedle stálé expozice tedy prostor pro výstavy sezonní, festivaly, kulturní akce, setkávání.

Projekt sám je nesmírně rozsáhlý. Jak je zabezpečena odborná správnost tolika oborově si velmi vzdálených témat?
Od prvního námětu spolupracujeme s početným týmem odborných poradců. Konzultujeme, diskutujeme již rok a půl. Já sám zde navazuji na několikero krkonošských projektů, které jeden každý navazoval na mnohaletou přípravu. Uspořádali jsme několik víkendových seminářů a výsledný záměr byl několikrát prezentován různým okruhům konzultantů. Jejich oponentura nyní bude využita v prováděcí dokumentaci. Využíváme nejen špičkových specialistů, ale také charismatických mediátorů, kteří umí své hluboké znalosti také docela mimořádně předávat. Jen motivačně bych zde uvedl několik citátů Václava Cílka:

Krajina je obrazem lidí, kteří ji obývají.

Kulturní krajina je vyvážená... Člověk vždy dovedně využíval jejích přirozených vlastností, to znamená, že věděl, kde má pěstovat jaké plodiny, jaká místa se hodí na pastviny a kde se bude dařit jenom lesu. Kulturní krajina je vlastně pokračováním přírody.

Příroda má svoje dějiny, které jsou systémem zkušeností. Příroda je památka, která má budoucnost.

Krajina se mění před našima očima. Mnohé změny jsme sami způsobili a většina změn působí zpětně na nás.

Přírodu chráníme především pro sebe a především před sebou.

Kultura je v původním smyslu kultivací duše, skrze hmotu přicházíme k duchu. Takže původní kulturní krajina byla sice zamýšlena na obživu, ale rovněž obsahovala prvek krajinné krásy, Boha i života domácích zvířat.

Klášter pod horami (z úvodu k projektu od vedoucího autorského týmu Pavla Štingla)

Tento projekt završuje obsáhlou literární přípravu, která začala v srpnu roku 2009 vítězným námětem veřejné soutěže. Během podzimu pak následovala příprava libreta a na jaře roku 2010 začal vznikat první literární scénář expozice. Nazýval se „Klášter pod horami“ a stal se podkladem pro úvahy architekta, první grafické návrhy a týmovou práci konzultantů.

Již ve fázi libreta jsme se dopracovali prostorového zadání využití objektu. Postupně bylo projednáno, že hlavní vchod do nového muzea bude z jižní strany, kde logicky naváže na obecní parkoviště, nově upravenou klášterní zahradu a objekt Správy Krkonošského národního parku s připravovanou novostavbou Centra ekologické výchovy. Pro příští expozici mají být využity všechny prostory stávajících expozic „Kámen a život“ a „Člověk a hory“, včetně výstavních prostor v ambitu. Nově pak ještě rajský dvůr a k alternativní návštěvě i chodba ve 2.NP, která dnes slouží kancelářskému provozu. Zde bude navržena stálá galerie pro sbírkové fondy muzea i sezonní výstavy.

Časem se podařilo se starostou města dojednat možnost otevření krypty rodiny Morzinů, do které vede vchod z ambitu kláštera, ale která leží pod chrámem svatého Augustina, jenž je majetkem města. Také kostel se připojí k alternativním prohlídkám vchodem z ambitu kláštera a na zadním kůru, dostupným z budoucí galerie, a bude zde realizována výstava o vzniku kláštera, době protireformace a o barokní zbožnosti.

Nové řešení expozice má návštěvníkovi nabídnout celou řadu variant, jak se v prostoru pohybovat. Základním principem bude veliká volnost pohybu v prostředí i v tématech. Každý si může na základě přehledného orientačního systému vybrat dle své svobodné vůle a zaměření. Může se vydat pocitově, ale může také putovat podle doporučení autorů a informačního systému expozicí tak, aby nic nevynechal.

Kromě různých variant tras může jednotlivec i skupina využít různých her, které jej provedu expozicí, okolím kláštera i celým územím Krkonošského národního parku. Každý se může stát členem Klubu krkonošských tovaryšů a další dny, týdny či roky putovat po tematických trasách nebo se vracet zpátky do kláštera za novými prožitky.

Školám muzeum nabídne možnost projektových návštěv, při kterých během půldne vykonají prováděnou prohlídku expozice a poměrně hluboko nahlédnou do několika vybraných témat formou interaktivní práce s lektorem v učebně vybavené počítači pro celou třídu.

Milovníci Krkonoš a badatelé mají k dispozici kromě celkové prohlídky expozice, která se při důkladném vnímání prostředí protáhne na několik hodin, ještě počítačové INFO centrum pro doplnění hlubšího poznání konkrétních otázek historie i přírody Krkonoš.

Celá výstava bude čtyřjazyčná. Kromě češtiny také v polštině, angličtině a němčině.

Nová expozice bude mnohovrstevnatým prostředím pro interaktivní zážitky, které prostředí nabídne samo po spuštění celého systému z jednoho místa v recepci. Celkový přístup k řešení témat je veden snahou vytvořit pracovníkům Správy Krkonošského národního parku prostor pro dialog s veřejností. I když všechny atrakce muzea budou pracovat samy, informace by měly být patřičně ucelené v přehledných výstupech, chápeme moderní muzeum především jako prostor k setkávání, ke komunikaci a vzájemnému obohacování.

Muzeum Krkonoš by do budoucna mělo naplnit roli kulturního stánku s mnoha stálými i sezonními projekty, s alternativním výstavním prostorem, s víceúčelovou projekcí, se dvorem, koncipovaným jako víceúčelové sněmoviště, oáza klidu, odpočinku a meditace. Správa Krkonošského národního parku by tak měla získat velice účinný komunikační nástroj pro kontaktní dialog s veřejností v nejsložitějších otázkách vztahu člověka a jeho prostředí, pro kultivaci vnímání přírody jako takové.

Bezprostřední vazbou na vlastní muzeální expozici bude klášterní zahrada, rybníček, centrum ekologické výchovy v parku, parčík za čtyřmi domky na kostelním náměstí... Celý areál by měl být využíván pro sezonní akce, festivaly, bohatě navštívené atrakce, etnografická či cestovatelská setkání apod. Nová expozice musí umožnit plné propojení s těmito událostmi.

U rybníčka bude vytvořena geologická expozice, která vhodným způsobem koresponduje s kapitolou modelace hor v ambitu kláštera. Zároveň by měla velice přátelskou formou pozvat každého do nové expozice, včetně jejích zdánlivě nepopulárních kapitol.

Další nabídkou nového dialogu je tematická síť krkonošských výletů, které povedou muzeem jako zlatým uzlem hor. Klášter sám je tradiční křižovatkou cest či branou do chráněného území. Jeho témata pokračují na území celých hor v podobě hravých průvodců spojujících nejdůležitější výletní místa. Z jednotné grafiky, různých znaků a pečetí, z průvodců a mapek, by mělo být návštěvníkům jasné, že muzeum a jeho odkaz je v horách všudypřítomný.

Základním záměrem muzea tedy není suplovat návštěvu hor na malé pohodlné území, ale naopak motivovat k výletům až na vrcholky hor a zároveň odhalovat záhady na první pohled neviditelné a přiblížit místa, která se z důvodů ochrany navštěvovat nedají.

První literární scénář vyšel z mnohaměsíční diskuse s odborníky, ochranáři, znalci hor, pamětníky, archiváři, pedagogy, historiky i pamětníky. Klíčovým posunem v řešení původního zadání bylo spojení dvou základních témat, které stávající muzeum řeší. Autorský tým vychází nadále z principu, že nová expozice není prostorem pro dvě základní témata, ale jedno. Člověk a příroda jsou ve vzájemné interakci, navzájem se ovlivňují, jak v proměnách viditelných, tak vnitřně povahových. Neviditelná vlákna příčin a souvislostí spojují procesy horotvorné s ději obyvatel či dobyvatel hor.

Významové spojení člověka a hor se vlastně stalo naším základním nástrojem. Přes lidské poznání vede cesta k chápání přírodních zákonitostí, přes svéráz horského kraje vede cesta k životnímu stylu lidí. Jde často o neverbalizovatelný vztah s prostředím, o jeho vykreslení a popsání, o metafory, které dokážeme objevit a nabídnout právě nejrůznějšími formami muzejního stánku.

Po předání literární předlohy architektům došlo především k důkladnému rozboru prostoru objektu a jeho okolí. Následovalo tematické rozfázování látky na dvanáct základních kapitol. Jejich pořadí sleduje variantu nejdelší trasy celým muzeem, ale není problém vstoupit do kterékoli bez pořadí, není dokonce ani vyloučeno procházet kapitoly od konce k začátku. Návštěvník se může snadno pohybovat podle orientačního systému i podle jednoduchých časových tabulek, které pomáhají nelineárním epochám chápat jejich návaznosti i paralely.

V průběhu práce na scénáři se pomalu a lopotně otevíraly taje pozadí jednotlivých témat. Les, o kterém se na půdě Krkonošského národního parku hovoří dnes a denně, teprve literární vazbou s člověkem od počátků jeho pronikání do hor, nabídl skutečnou dramatiku, která se stala rámcem celého chápání otisku lidí v tváři hor jako v kulturní krajině.

Poslední verze literárního scénáře byla nazvána „Dialog rytmů“. Předesílá tak jeden z nejzákladnějších významů celé expozice. Tím je pochopení kolosálního nepoměru života planety vedle cyklu našeho bytí, které pochopitelně my sami považujeme za kolosální.

Pokud se nám podaří v návštěvnících muzea probudit jen docela malý pocit určité pokory – vlastní nepatrnosti v porovnání s rozměrem přírody, pak jsme vyhráli a zadaný úkol se nám zdařil. Pokud návštěvník odejde s nějakou konkrétní představou časového rozdílu v dynamice života Země – přírody Krkonoš – oproti velmi krátkému životu lidí, pak jsme u návštěvníků dosáhli významného kroku v chápání sebe sama. Pokud se nám podaří alespoň každého desátého poutníka muzeální expozicí vystavit malému zděšení nad vlastním spěchem, jenž, skryt za falešným nadšením z dynamiky dneška, jej dávno připravil o možnost vnímat věci krásné, pak snad dokážeme alespoň někoho přiblížit k životu těch, kteří své prostředí dokázali obývat v souladu s jeho pravidly a potřebami.

Také téma ochrany přírody nebylo paradoxně na křižovatce Krkonošského národního parku nijak snadno uchopitelné. Cesta k jeho vyjádření znamenala především vlastní regresi a zbavení se ohraných frází o záchraně planety. Hledání verbálních i pocitových podobenství, jež v návštěvnících potlačí pocity vlastní důležitosti, to byl asi nejtěžší proces celé literární přípravy.

Ochrana přírody jako jedno z hlavních témat expozice má také svou dynamiku. Chráníme procesy, ne jevy strnulé. Nic není normalizováno nějakým ideálním stavem v nějakém daném okamžiku. Je hrubý omyl se rozhodnout, že nějaký biotop byl ideální v nějakém století a tím směrem jej manipulovat. Hlavní zadání spočívá v udržení přirozeného vývoje prostředí. K tomu příroda – stejně jako lidé, potřebuje udržet PAMĚŤ. To je základní fenomén vazby mezi lidmi a prostředím. Paměť je klíčem k poznání nejen minulosti, ale také dynamiky vývoje. Paměť přírody je ukryta na vzácných místech a jen málokdo do ní dokáže nahlédnout.

Proto je třeba vzácné databáze hýčkat a udržovat k nahlédnutí těm, kteří stopy minulosti umějí číst. Jen ti nejvzdělanější umí vidět již dnes. Je však více než jisté, že za sto nebo tisíc let se kniha minulých dějů otevře ještě lépe... pokud bude písmo čitelné. Území nazývané národní park je tedy vlastně především strážcem pokladu pradávných záznamů. Pokud tuto roli neobhájí před veřejností, těžko může autoritativně konzervovat přírodu hor.

Celá expozice je rozdělena do přehledných kapitol, jež jsou rozpoloženy po trase expozice. Kromě těchto dvanácti základních tematických okruhů je však ještě několik základních tezí, které považujeme za vrcholný odkaz muzea v jeho celku. Kromě zmíněných rytmů života lidí vedle života planety sledujeme také jistý návrat k vnímání prostředí, ve kterém se nacházíme.

Krkonoše jsou malým, extrémně navštěvovaným územím a mnoho návštěvníků hor naprosto nevnímá jejich hodnoty jinak než jako prostor pro adrenalinové sporty nebo nabídku cestovních kanceláří, které přinášejí do výsostného území kus zavlečené civilizace. Problém není jen v uspěchanosti doby nebo v komerční nabídce. Chceme-li otevírat oči, pak nesmíme krásu a hodnoty skrývat, ale prezentovat formou, která odpovídá jazyku dnešního světa.

Nechceme tedy moralizovat o ignoranci návštěvníků, ale nabídnout jim prostor, kde mohou vidět, poznávat, prožívat.

Podobně jako se pokusíme pootevřít oči příchozích pro konkrétní lokalitu národního parku, nabídneme i celou řadu možností, jak vnímat souvislosti a vazby tohoto světa. Na konkrétním území doložíme interakce přírodních procesů, široké dopady neuvážených změn nejen v biosféře, ale také ve vztahu člověk a příroda, člověk a kulturní krajina. Paradoxně právě v Krkonoších se vazby mezi lidmi a prostředím dočkaly nebývalých experimentů, z nichž snad největším byl odsun třetiny obyvatel z území, které v nejlepším smyslu modelovali a vnitřně prožívali.

Odsun Němců v nové expozici nemá být řešen v historických souvislostech či kolektivních vinách. Pokusíme se jej hodnotit v jeho dopadech jako nebývalý ekologický experiment se všemi důsledky blízkými lokální katastrofě, kterou umocnila totalita následující. Právě v éře socialismu totiž dochází k nevratné ztrátě části paměti lidí. Paměti, která vyšla z mnohagenerační zkušenosti obyvatel hor. Krkonoše jsou dodnes úplnou učebnicí důsledků přerušených vztahů člověka a krajiny.

Pokud se nám podaří toto téma předložit bez politických a národnostních předsudků, pokud jej zpracujeme jako fenomenální dramatický oblouk proměn prostředí od kolonizace hor po dnešek, pak opět využijeme spojení základních témat expozice a přiblížíme se lepšímu pochopení nutnosti zachovat paměť, ať už se jedná o kroniku přírody či lidského společenství.

Prvních šest kapitol návštěvnické trasy tvoří smyčku přírodních dějů bez účasti člověka. Tři z nich jsou příběhem nadčasovým, další tři se posouvají v řádech od stamilionů po tisíce let. I když historie lidí je v geologickém čase zanedbatelnou čárkou na celkové ose, hledání role člověka v celém systému planety má své drama v chápání vlastního významu.

Ať už je planeta, kterou obýváme, produktem hmoty a gravitace či stvořením vyšší vůle, pak všechny názory a pohledy na tento proces spojuje zase jen člověk. Člověk tedy hraje svou nezastupitelnou úlohu i v první polovině příběhu nové expozice. Člověk je tím, kdo se v celé své omylnosti pokouší pojmenovat přírodní zákony, kdo opatrně sleduje mystiku hor a kdo lopotně nahlíží do minulosti Země kvůli poznání sebe sama. Člověk je tedy průvodcem i po dějích, na kterých neměl účast. Tím člověkem je návštěvník sám.

Poučeni minulou expozicí, která ve své době jistě znamenala špičku výstavnictví, jsme záměrně ubrali na chronologickém líčení vzniku Země od její podstaty. I když historie planety je příběhem výsostně odborným, naším cílem bylo dodržet dva principy, které se snad odborníkům mohou zdát nevědecké. Prvním je prožitek jako klíč k faktickému sdělení. Druhým je pochopení dynamiky dějů i zdravé pochybování nad jejich významy, dobrodružství z odkrývání záhad a nikdy nekončící nové objevování významů.

Raději tedy vstupujeme do tématu otázkou přirozeně vycházející z vlastního pozorování výletníka po horách než záhlavím kapitoly spojeným s odborným pojmem. Nabízíme celou řadu interaktivních atrakcí, které motivují návštěvníka, aby přímo na místě či v INFO koutku k tomu kterému tématu objevil více. Nabízíme také prožitek, emoce, alarmování, obavy a dobrodružné objevování tajemství. Věříme, že i urychlení a zdánlivě povrchní a hravá procházka muzeem bude přitažlivou cestou k otevření témat, zatímco kvantum vyčerpávajícího výkladu spíše odradí od tématu v celém bloku.

Kdo se nechá nalákat, odejde poznamenán alespoň základními tezemi a pojmy, na které může navázat buď přímo v muzeu, či na dalších cestách za poznáním hor. Hravá atraktivita s rafinovaně promyšleným pozadím by měla komunikovat nejen verbálním sdělením v tématech jednoznačně konfrontačních, jakými jsou ochrana přírody a vazby v přírodních procesech či člověka a přírody.

Projekt, jenž vznikl za přispění několika desítek lidí v rolích konzultantů a odborných poradců, završuje roční práci tvůrčího týmu. Finálním úsilím bylo najít tvar, který všechny podněty a nápady spojí v jediný dobře pochopitelný celek. Role jednotlivých spoluautorů výsledného projektu je neoddělitelná.

Předkládáme tedy společné autorské dílo. Na tento projekt by měla navázat realizace technického scénáře opět organicky propojeného s přípravou prováděcí dokumentace.

Na prahu nové éry

(z úvodu k projektu od ředitelky stávajícího Krkonošského muzea Olgy Hájkové) Krkonošské muzeum ve Vrchlabí, někdejší Riesengebirgsmuseum, založené německým Krkonošským spolkem, aby „probádalo přírodu, dějiny i člověka Krkonoš a shromažďovalo sbírky toto dokládající“, oslaví v roce 2013 úctyhodné 130 narozeniny. Za dobu své pohnuté existence, kdy procházelo obdobími rozkvětů i útlumů, se postupně vypracovalo v nejvýznamnější paměťovou instituci regionu. Nemalým podílem k tomu přispěla a stále přispívá Správa Krkonošského národního parku, která muzeum převzala v roce 1966, teprve tři roky po svém vzniku, dobře si uvědomujíce, že poslání muzea se v mnoha ohledech shoduje s posláním Správy parku, zejména co se dokumentace, výzkumu, výchovy a prezentace hodnot území týče. V 70. letech 20. století proběhla rozsáhlá rekonstrukce barokní budovy bývalého augustiniánského kláštera, kde muzeum sídlí od roku 1941 a v roce 1984 byla zpřístupněna na svou dobu netradičně pojatá ekologická expozice „Kámen a život“ autorů J. Štursy a J. Jeníka, využívající zvukové, světelné a scénické prvky. Přírodovědně zaměřená expozice byla doplněna v roce 1995 stálou výstavou M. Bartoše o osídlení Krkonoš „Člověk a hory“.

Dnes stojíme před nesnadným úkolem vytvořit muzeum počátku 21. století. Jeho poslání se nemění, musí se však nutně změnit forma, jakou své poslání prezentuje veřejnosti, která je ze všech stran atakována nabídkou nepřeberného množství způsobů trávení volného času. Muzeum musí této nabídce umět konkurovat, aniž by ztratilo cokoli ze své kvality a zůstalo důstojným nositelem své tradice, uznávaným centrem vzdělanosti.

Pavel Štingl, autor námětu a scénáře nové expozice Krkonošského muzea, volí cestu k návštěvníkovi prostřednictvím velkých i malých dramat přírody a člověka. Tato dvě témata spolu propojuje a vytváří komplexní a mnohovrstevnatý obraz Krkonoš jako celku. Pracuje s motivem relativity času, uchováním paměti a hledáním odpovědí na dosud nezodpovězené otázky. Nechává na návštěvníkovi volbu témat i hloubku poznání. Jednotlivé příběhy rozehrává v moderně pojatých interiérech navržených ateliérem architekta Romana Kouckého, za citlivého využití nejmodernější techniky. Cíl je jediný – poskytnout co nejsrozumitelnější formou informace a motivovat návštěvníka k objevování hor „in natura“. Vážený čtenáři, přístup P. Štingla k tématu i architektonické pojetí muzea jsou detailně popsány na následujících stranách. Prožít příběh Krkonoš na vlastní kůži budeš moci až po realizaci tohoto unikátního projektu, v kterou pevně věřím. Věřím, že nové muzeum bude nejen muzeem Správy Krkonošského národního parku, ale především muzeem Krkonoš, které přijmou za své „Krkonošáci“ i návštěvníci hor.

Slovo architekta (Roman Koucký a Šárka Malá)

Premisa:
klášter_Pohybujeme se v budově kláštera tedy v prostorách sloužících původně zcela jinému účelu než je současná expozice pro 21. století, tato skutečnost je v současné době neměnná, proto je potřeba využít potenciálu této budovy při zachování maxima z jejího původního principu a hodnot.

zklidnění_Je potřeba využít toho, že lidé podvědomě vnímají takovou stavbu jako kontemplativní, klidnou, zklidňující...

rajský dvůr_Při přijetí faktu, že se pohybujeme „v klášteře“ je prvotní zamyšlení se nad funkcí rajského dvora jeho novou podobou a využitím. Rajský dvůr jako zahrádka vzácných bylin, rajský dvůr jako přísný geometrický řád, rajský dvůr jako kontakt s oblohou, zemí a vodou. Rajský dvůr jako místo symbolů a magických čísel. Navrhujeme rajský dvůr jako „krkonošský eden“. Na plátnech ve 20 arkádách ambitu „kvete“ v nadživotní velikosti 20 nejdůležitějších bylin ze starého herbáře.

ambit_Klášterní ochoz byl vždy mezikrok mezi venkovním prostorem a přítmím cel, můžeme se procházet a meditovat, přemýšlet, ale umíme to ještě? V ambitu se odehrává příběh hor, příběh přírody. Tady se budeme „prodírat“ miliardy let starou historií od velkého třesku vývoje „krystalů“ kamenů a hory přes prales, les, louky a zmar lesa k hledání „nového“pralesa. Stále dokola s různými odbočkami do „expozice lidí“. Procházka krajinou vyžaduje energii.

stávající vstup_Základní orientace budovy kláštera a kostela musí zůstat zachována tedy i jejich historické vstupy, ale pro nový provoz potřebujeme i vstup jiný, nový. Vstup (a závěr prohlídky expozice) se vším co potřebuje. Na začátku zklidnění a „příprava“, na konci nadšení pro nákup knih a upomínkových předmětů... Potřebujeme proto JEDEN nový objekt samostatný, svébytný, nekonkurující stávajícím objemům ale přesto sebevědomý a zřetelný integrující všechny nutné provozy mimo základní expozici, spojující všechny úrovně, umožňující logické vazby.

širší vazby_Nový vstup musí být v jednoznačných vazbách na blízké i širší okolí, vztahovat se nejen ke klášteru, kostelu a klášterní zahradě, ale i ke všem ostatním významným budovám města.

provoz_Expozice musí mít klasický i interaktivní charakter. Kavárna musí být více součástí muzea, ale musí mít i nejužší vazbu na proměnné výstavy a umožnit samostatný provoz mimo muzeum.

obrazárna_Druhé patro, obrazárna má mít poněkud specifický provoz, „sem už nemusí všichni“ kdo sem ale vstoupí, mnohem více než kde jinde si uvědomí, v jaké budově se nachází, její architektonický řád, historii a původní poslání, odtud vstoupí (ať již fakticky nebo pohledem) i do prostor sousedního kostela, tady pochopí provázanost celého“barokního organismu“

Vstupní objekt (půdorys a objem)

Upravená koncepce expozice muzea, změnila nároky na funkci, provoz i objem nového vstupního objektu. I myšlenkově a kompozičně tady došlo k zásadnímu architektonickému posunu.

dům nebo exponát_ Aby byla v maximální možné míře zachována integrita klášterního komplexu, pokusili jsme se navrhnout nový vstupní objekt mnohem méně jako „přístavbu“ kláštera a mnohem více jako jeden z exponátů, který „prostupuje“ klášterní stěnou ven, lépe řečeno vyvstává z klášterní zahrady. Už v tomto objektu se v abstraktní formě jednoznačně odráží motto celé expozice, tedy dialog mezi přírodou a člověkem, který se různou formou prolíná celým muzeem.

dvě hmoty jeden celek_ Zásadní změnou je to, že se jedná o jeden celkový objem, i když sestávající z dvou zcela protichůdných tvarových a materiálových principů. Jsou to dvě hmoty vzájemně prorostlé a srostlé v jednu jedinou. Nutný sloup výtahu je integrován do jednoho objemu spolu se vstupními prostory. Výtah je navíc odtažen od fasády kláštera tak, aby bylo možno minimalizovat kontakt konstrukcí nového objektu s původními stěnami kláštera. Především jde o uvolnění hlavní římsy. Pokud totiž výtah odsuneme od fasády, můžeme snížit „krček“ připojení ke klášteru na minimální výšku, tedy těsně nade dveřmi, respektive do dvou třetin výšky okenního otvoru, horní třetina okna tak zůstane pro prosvětlení původní cely, kterou průchod od výtahu do galerie prochází.

Dva základní tvarové a materiálové principy navazují na systém expozice, kde se v neustálém dialogu prolíná majestát samotných hor s ději vyvolanými člověkem. V novém vstupním objektu roli lidského společenství hraje jednoduchý kubický objem křehkého skleněného foyeru expozice. Divokost drsnost a nespoutanost hor zase objem stylizovaného skaliska, který pravoúhlé „lidské“ stěny zahaluje a částečně obestupuje.

Pevná, ale mnohem organičtější část vstupního objektu vychází mnohem více ze zahrady a kamenné opěrné stěny mezi parkovištěm a klášterní zahradou. Velké stylizované „kamenné“ bloky vystupující ze stěny obepínají nové, rozšířené terénní schodiště propojující obě výškové úrovně a za závěrem kostela vymezují části parkové úpravy od parkoviště. Hlavní hmota této nově vzniklé geometrické kompozice „skály“ se postupně vynořuje z dolní úrovně zahrady, jednotlivé objemy vystupují z trávníku a zase se v něm ztrácí, až nakonec vystoupají do hlavního objemu, jakési stylizované manýristické groty. Východní část nového objektu je tak mnohem více součástí zahrady než samostatným „lidským“ objektem. Jeho povrch však není jen prvoplánovou napodobeninou skály, je mnohem spíše její výtvarnou stylizací. Princip dialogu dvou prolínajících se„světů“ by měl být ale v každém případě zachován.

„uvolnění kláštera“_Významným posunem vztahu nového vstupního objektu a kláštera je kromě „osvobození“ hlavní římsy také „osvobození“ první okenní osy kláštera v těsné vazbě na závěr kostela. Jsme přesvědčeni, že odsunutím nového objektu mimo tuto osu bude klášteru a potažmo také kostelu zachována mnohem větší „samostatnost“ a nová přístavba ho tak mnohem méně „zatíží“.

dispozice přístavby_ V úrovni vstupu jsou pokladny a základní orientační systém spolu muzejním obchodem. V úrovni 1. PP jsou hlavní toalety návštěvníků, univerzální prostor, který může sloužit jak pro výukové programy, jako učebna a meditační a odpočinkový prostor „světnice“ kde mají návštěvníci možnost po zhlédnutí expozice ještě nějakou dobu posedět a nechat se unášet atmosférou právě požitého. Po rozevření stěny světnice prostor slouží také jako zázemí akcí pořádaných ve venkovní zahradě.

Doporučená trasa prohlídky

Přesto, že trend současného muzejnictví vede k volnému pohybu po expozicích, charakter této expozice předurčuje jednu z několika možných tras jako tu, která umožní projít celým muzeem v logickém sledu a snadněji tak pochopit jeho myšlenkové poselství. A nově navržený objekt je koncipován tak, aby právě tuto trasu umožnil s maximálně možným komfortem.

Ze vstupní haly se „snášíme do hor“ (buď výtahem, nebo schodištěm „ve skalách“) dolů do suterénu, tady narazíme na démona hor v malém sále věnovaném Krakonošovi, následuje démon v nás, tedy fenomén vidma, vytvářející mystické obrazy na mracích mezi kopci.

Odtud přecházíme do sálu, kde se pokusíme pochopit, že chránit přírodu jsme schopni pouze v případě, že ji dostatečně poznáme a pochopíme.

V sále s pyramidou zase pochopíme, jak můžeme jedním chybným rozhodnutím ovlivnit celé systémy (jak přírodní, tak společenské). Potom se podíváme do meandru Labe a k úpskému vodopádu, do míst, kam se běžně dostat nemůžeme. A za velkou hrou a trojprojekcí můžeme vystoupat (a vyjet plošinou) do rohu ambitu, kde začíná chronologická část výstavy.

Tady za velkým třeskem začíná geologická část expozice ve vazbě na geomorfologii a kosmetiku povrchu. Jsou to ty části expozice, které se zabývají horami jak takovými, jejich původem vznikem a zajímavostmi.

Následuje okamžik, kdy do hor vstupuje člověk a začíná je ovlivňovat. Gendorf začíná kácet pralesy, těží suroviny a objevují se první známky industrializace krajiny.

Následuje holoseč a počátek lučních enkláv. Ve chvíli kdy se společnost stabilizuje a horské společenství dochází ke svému pomyslnému vrcholu, ocitáme se v refektáři, jako jedné z nejdůležitějších a nejkrásnějších prostor kláštera.

Následuje bod zlomu a úpadek horského společenství v období po druhé světové válce. V závěru expozice je hledání nové tváře hor v kapitole tušení souvislostí.

Odtud už mohu projít přes výměnnou výstavu a kavárnu (případně kostel) do místnosti se „samostudijními boxy“ zpět do vstupního objektu a obchodu, případně po jiném rameni schodiště zpět do „světnice“ a učebny.