Vyjádření k tiskové zprávě "Igelitové tašky mohou být ekologické – ale jen když se recyklují"

Igelitové tašky mohou být ekologické
- když se vyrábějí co nejtenčí
- když se do nich přidávají prodegradační aditiva
- když se na jejich výrobu spotřebuje minimální energie
- když se používají opakovaně

Rádi bychom touto cestou reagovali na článek „Igelitové tašky mohou být ekologické – ale jen když se recyklují“, který byl zveřejněn dne 20.4.2011. .Tento text dezinterpretuje články společnosti Oskar Plast.

Společnost Oskar plast, s.r.o. rozhodně v žádném z vydaných článků netvrdila, jak je uvedeno v textu, že oxo-degradabilní plasty jsou srovnatelné s plasty škrobovými. Naopak se snaží upozorňovat na zjevné rozdíly (cena, energetická náročnost, logistika), které mezi těmito materiály jsou. V žádném z článků společnost Oskar Plast nedeklaruje, že oxo-degradabilní plasty jsou kompostovatelné dle evropské normy EN ISO 13432 (v české verzi ČSN EN 13432). A to navzdory tomu že např. v rakouském kompostovacím zařízení (Billingham et al., 2000) prokázali, že oxo-degradabilní plasty jsou kompostovatelné bez problémů. V tomto testu bylo k běžně zpracovávaným materiálům přidáno 1 % sáčků z LDPE, které byly upraveny aditivem TDPA kanadské společnosti EPI. Bylo prokázáno, že po šesti měsících došlo k rozkladu sáčků a že jejich přídavek neměl žádný nepříznivý vliv na kvalitu kompostu, ani na jeho ekotoxicitu – kompost byl použitelný jako hnojivo.

V České republice je každý rok spotřebováno 100 000 tun neboli 6 000 kamionů polyethylenových obalů. Až 10% z toho, tedy pro lepší představu asi 600 po střechu naložených kamionů, zůstane každý rok volně v přírodě. Rozložení takových materiálů přitom trvá i stovky let. To je podstatně větší hrozba, než OXO plasty pro recyklační firmy. Ty do budoucna mohou zpětný odběr OXO plastů vyřešit popelnicí určenou speciálně pro tyto plasty. Oxo-degradabilní plasty jsou navíc recyklovatelné stejně jako běžné plasty neobsahující prodegradační aditivum. Musí však být zajištěno vyčištění recyklátu od zbytků prodegradačního aditiva, buď jeho odstraněním, nebo přídavkem vhodného neutralizačního činidla. Aditivum poté již v plastech nezůstává, a tím pádem nemůže dojít k předčasné degradaci výrobků z recyklovaného polymeru. Ostatně podobný problém může trápit recyklační firmy v případě recyklace BIO plastů, které jsou ve většině případů pouhou kombinací rostlinných škrobů s ropnými polymery.

OXO plasty z HDPE nejsou o 100% energeticky náročnější než bioplasty. Podle dostupných informací obaly z rostlinného škrobu musí být často až několikanásobně silnější, aby dosahovaly stejných užitných vlastností jako standardní PE obaly. To má negativní dopad na životní prostředí kvůli výrazně zvýšené exhalaci výfukových plynů při jejich přepravě. Nemluvě o několikanásobné spotřebě energie potřebné pro výrobu takových produktů. Je otázkou, zda studie společnosti HBABio, na níž se zmiňovaný článek odvolává, skutečně porovnávala dvě tašky se stejnými užitnými vlastnostmi

OXO plasty jsou ekologickou alternativou. Energetická náročnost na jejich výrobu je bezesporu nižší, než jak je tomu u BIO plastů. Na jejich přepravu je potřeba 3x méně kamionů než pro přepravu BIO plastů, což snižuje únik výfukových plynů do ovzduší. Velkou výhodou OXO plastů je i jejich cena, která zdražuje standardní výrobek maximálně o 20%. Naopak cena obalů pouze z rostlinného škrobu je tak vysoká, že se s nimi prakticky nesetkáme. Budoucnost obalů je především v maximálních bariérových vlastnostech, bariérovost BIO plastů je však minimální. Tzv. BIO tašky jsou navíc z drtivé většiny jen marketingovým trikem. Nejde totiž obvykle o obaly z rostlinného škrobu, ale o pouhou kombinaci rostlinného škrobu a ropných polymerů, která má k ekologickému řešení velmi daleko. Uspokojivým řešením může být snižování objemu odpadu z obalů, v čemž nám OXO plasty mohou být výrazně nápomocné.