Hýl obecný - Pyrrhula pyrrhula

Hýl obecný samec
Autor: Jiří Bohdal

Vzhled

Hýl obecný je navzdory svému zbarvení poměrně nenápadný pták. Díky poměrně robustní postavě a typickému zbarvení ho lze vždy bez obtíží rozpoznat od jiných ptáků. Jeho zobák je krátký a zaoblený s ostrými hranami, kterými uštipuje pupeny a louská semena. Vzájemné dotýkání zobákem patří k námluvnímu rituálu. Sameček má zářivě růžově červený spodek těla, bílý kostřec, černá čepička a šedomodře zbarvená záda. Samička se podobá samečkovi, ale není tak jasně vybarvená. Sameček i samička mají na obou černých křídlech bílou pásku. Vajíčka jsou bleděmodrá s červenými skvrnkami. Samice často buduje hnízdo v hloží nebo ve smrkovém mlází.

Rozšíření

Hýla obecného dobře známe z parků a hřbitovů, často také sedá na větvích ovocných stromů. Hýl obecný je tedy v první řadě lesním druhem. Ve střední a severní Evropě ho potkáváme nejčastěji v jehličnatých a smíšených lesích, kdežto ve Velké Británii obývá lesy listnaté. Během poslední doby se hýl obecný rozšířil i do zahrad, kde také hojně hnízdí. Zastihneme ho také v houštinách a remízcích mezi poli. K tak významné změně hnízdních zvyklostí hýla donutil značný úbytek přirozených lesů, který nastal v polovině devatenáctého století a trvá dodnes. V dobách, kdy hýlové nacházeli dostatek vhodného prostředí k hnízdění v přírodě, se pravděpodobně našim ovocným sadům vyhýbali. Hýl obecný se pohybuje především v korunách stromů mezi větvemi a jen zřídkakdy slétá na zem. Pouze tehdy, když hnízdí v blízkosti lidí, vyhledává hustý podrost, v němž si připadá bezpečně ukrytý.

Kromě vysokých pohoří a některých pobřežních oblastí Severního moře zastihneme hýla obecného v celé střední Evropě po celý rok. Snadno ho poznáme podle jeho typické černé čepičky. Sameček je navíc nezaměnitelný díky překrásně červeně zbarvené spodní části těla. Obě pohlaví se také vyznačují bílým kostřcem a bílým proužkem na každém křídle. Křídelní proužky zasvítí zejména tehdy, když pták vzlétá. Rozlišení od ostatních druhů hýlů ovšem někdy činí obtíže. Nyní se u nás objevuje i hýl rudý.

Vyskytují se na většině území Evropy a Asie, od Irska až po Japonsko. Severské populace táhnou na zimu k jihu.

Způsob života a potrava

Hýl obecný se živí především semeny a pupeny stromů a keřů, sbírá však květy i semena rostlin rostoucích na zemi. Jeho zobák připomíná zobák papouška. Je krátký, silný a zaoblený, s ostrými okraji. Hýl svým zobákem oštipuje pupeny a semena, která potom louská a zbavuje tuhých slupek. Jídelníček hýla obecného v podstatě závisí na tom, jaký druh příhodné potravy v tom kterém ročním období okolní příroda nabízí. Na jaře hýlové ozobávají květenství dubů, smetanky a dokonce i vrbové pupeny. V létě si rozšiřují jídelníček o ostružiny a semena kopřiv a šťovíku. Přes zimu tvoří základ jejich obživy semena bříz a jasanů až do předjaří, kdy se již objeví první pupeny hlohu a trnek. Bohužel vedle těchto sezonních zdrojů obživy jsou hýlové v některých špatných rocích přinuceni vyměnit přírodní stravu za pupeny ovocných stromů a semena některých kulturních plodin. Tehdy napáchají na těchto plodinách značné škody. Dospělý hýl obecný je výlučně vegetarián, nicméně svá mláďata musí krmit také hmyzem a pavouky.

Rozmnožování

Sameček zahajuje v průběhu dubna námluvy snahou zaujmout samičku tím, že jí nabízí v zobáku dárek v podobě větvičky. Poté se oba jedinci navzájem dotýkají zobákem a v případě, že v sobě najdou zalíbení, spáří se a uzavřou tak trvalý svazek. Brzy nato začne samička sama stavět hnízdo z kořínků, jemně vystlané a dobře skryté v husté spleti ostružiní nebo mezi větvemi hlohu. Sameček mezitím hlídkuje opodál a zpěvem zahání případné konkurenty. Posléze samička naklade bleděmodrá, červeně skvrnitá vajíčka. Až po snesení posledního z nich na snůšku zasedne a zahřívá ji až do vylíhnutí mláďat, tedy dvanáct až čtrnáct dní. Když se mláďata vylíhnou, nastává samci období starostí a to, aby dokázal celou rodinu uživit. Když mláďata o něco povyrostou, začnou jim potravu nosit oba rodiče. Vyvrhují mladým z volete směs uloveného hmyzu a semen. Již o dva týdny později mláďata mohou opustit své rodné hnízdo. Jejich rodiče posléze začnou opodál se stavbou nového hnízda a připravují se na druhou snůšku. Opuštění použitého hnízda zabraňuje přemnožení obtížných parazitů. První mláďata se ale i nadále zdržují poblíž hnízda. V zimním období se zpravidla rodiče a mláďata z obou snůšek sdružují do hejn a společně si hledají obživu.

Ochrana

Od doby, kdy se započalo s kácením přirozených lesů, si hýlové s úspěchem zvykli na život blízko lidských sídel. Jejich počty se zdají být stálé. Do jaké míry může pokračující hynutí a ničení lesů ovlivnit početnost tohoto pěnkavovitého pěvce, není nikdo zatím schopen určit.

Citace:
Kol. Autorů (2000); Encyklopedie zvířat 2000 – 3. svazek; IMP BV/international Masters Publishers s. r. o.; CZ-P-60-10-20-010, Karta 21

Jan Jindra - www.naturfoto.cz