Prase divoké - novodobý symbol českých Vánoc

Prase divoké (Sus scrofa).
Autor: Valentin Panzirsch, CC BY-SA 3.0

Jakmile v televizi uslyšíte legendární větu „Když vydržíš až do večera nepapat, tak uvidíš zlaté prasátko.“ a následně odpověď malé holčičky „Ne, ne, já nemusím, já už ho vidím,“ tak víte, že jsou tu Vánoce.

Z této reklamy na limonádu se stala snad větší vánoční tradice, než jakou byla kdysi ruská pohádka Mrazík. Zdá se to neskutečné, ale tahle reklama s divokým prasetem v hlavní roli je tu s námi už 19 roků. Co ale víte o divokém praseti neboli divočáku jiného, než že v lese honí zloděje stromků?

Vzhled divočáka

Prase divoké (Sus scrofa) je velký sudokopytník. Má silné a zavalité tělo na krátkých a překvapivě rychlých nožkách, díky kterým dokáže běžet rychlostí až 50 kilometrů za hodinu. Pro vzhled divočáka je typický dlouhý rypák, kterým rozrývá zem a hledá tam potravu. Ocas má krátký, řídce osrstěný a zakončený štětičkou. Dospělí samci dorůstají délky 120–180 cm a v kohoutku měří 55–100 cm. Jejich hmotnost bývá kolem 50–90 kg, ale byly zaznamenány i kusy s hmotností téměř 300 kg!

Od svého domestikovaného příbuzného prasete domácího (Sus scrofa f. domestica) se liší především barvou své srsti. Ta je v šedo černá, v létě i rezavě hnědá. Právě odtud dostalo prase své myslivecké pojmenování - černá zvěř nebo černý rytíř.

Dospělému samci se říká kanec či kňour, samici bachyně, mláděti sele (případně markazín nebo pyžamák, pokud má ještě pruhovanou srst), mladý jedinec starý jeden rok se označuje jako lončák.

Bachyně se selaty.
Autor: Dave Pape, Public Domain

Rozšíření

Prase divoké patří mezi nejrozšířenější pozemské savce. Lokality, ve kterých žije, se ale v průběhu času dost změnil. V oblastech jako je Dánsko, Egypt, Irsko, Norsko byl vyhuben, do jiných byl naopak zavlečen a skvěle se mu tam daří. Na řadě míst se dokonce stal přemnoženým druhem. Jeho domovinou je téměř celá Evropa s výjimkou části Skandinávie a Velké Británie, kde byl vyhuben a později reintrodukován zpět do volné přírody. Dnes však již obývá všechny světové kontinenty kromě Antarktidy.

Počty divočáka ve volné přírodě trvale stoupají a v některých zemích je již považován za vážného škůdce. U nás byla divoká prasata ve volné přírodě do 18. století prakticky vyhubena a chovala se pouze v oborách. Až po druhé světové válce se u nás opět objevila volně žijící divoká prasata, která uprchla ze zrušených obor. Od roku 1950 počet divokých prasat v Česku rapidně vzrůstá a v mnoha oblastech je u nás již přemnoženým druhem.

Důvodem k jejich přemnožení je jejich vysoká plodnost, absence přirozených predátorů a schopnost se díky své vysoké inteligenci přizpůsobit aktuálnímu prostředí. Pro svůj život ale preferuje zejména staré listnaté lesy s bohatým podrostem a s dostatkem příležitostí k bahenním „koupelím“.

Divočák a bláto.
Autor: Michael Gäbler, CC BY 3.0

Způsob života a potrava

Divočáci jsou u nás sice přemnožení, přesto je ale mnoho lidí při procházkách lesem nevidělo. Tato velká zvířata totiž žijí skrytým způsobem života a brání se tak před zraky možných predátorů, tedy i člověka. Obvykle žijí ve skupinách kolem 20, vzácně až 50 jedinců. Výjimkou jsou pouze staří samci, kteří žijí samotářsky.

Přestože se kontaktu s lidmi vyhýbají, stejně k takové situaci může dojít. S ohledem na prasečí hmotnost, rychlost a inteligenci je v takové situaci nejdůležitější nezačít zmatkovat. Nedělejte prudké pohyby, vyhněte se přímému očnímu kontaktu a pomalu odejděte. Prase vás s největší pravděpodobností nechá na pokoji. Pokud ale uvidíte jeho naježenou srst nebo dokonce uslyšíte zlověstné cvakání jeho zubů, je nejvyšší čas připravit se na útěk. Praseti s jeho schopností běžet až 50 km/h neutečete, ale stejně se o to pokuste. Ono vás totiž nebude honit nijak dlouho, chce vás jen odehnat pryč.

Přes den se divoké prase ukrývá v hustém houští nebo v rákosí u rybníku, aktivní je teprve navečer. Jeho vášní je válení se v bahnitých tůních. Po takovéto koupeli můžeme divočáky vidět obalené silnou vrstvou bláta, které po zaschnutí tvoří pevný krunýř. Po takové koupeli se vždy vydá pro něco k snědku, jako jsou například kořínky, různé plody a semena. Jeho velmi oblíbenou pochoutkou je kukuřice a další zemědělské plodiny.

Prase lze považovat za velmi chytré a učenlivé zvíře, které se může stát domácím mazlíčkem stejně dobře jako pes, či kočka. Jeho chovatelé ale také říkají, že na rozdíl třeba od psa jde ochočenému praseti především o jeho vlastní pohodlí a příliš ho nezajímá, zda dělá radost i lidem.

Sele.
Autor: Sander van der Wel - Frisling, CC BY-SA 2.0

Rozmnožování

Samice divokých prasat pohlavně dospívají v 8. až 10. měsíci života, samci přibližně ve věku 2 let. Páření (chrutí) probíhá v podzimních a zimních měsících (listopad, prosinec, leden). Bachyně po 15 - 16 týdnech (březen až květen) porodí 3 - 12 selat, samotnému porodu říkají myslivci metání. Těsně před vrhem se samice odpojuje od své skupiny a zpět se k ní připojuje až v době, kdy jsou již selata odrostlá. Prase divoké se ve volné přírodě dožívá 11 - 12 let.

Ochrana

Divoká prasata nejsou nijak chráněna. Naopak díky chybějícím velkým šelmám v naší krajině jako jsou medvěd, vlk, rys a divoká kočka jsou přemnoženi a na některých místech způsobují vážné škody v lese i na polích.

Zdroje: Wikipedia, Brehmův život zvířat