Myš domácí - Mus musculus

Myš domácí
Autor: Jiří Bohdal

Vzhled

Myš domácí se přizpůsobila životu v lidské společnosti tak dokonale, že jí například v chladném prostředí naroste podstatně delší a hustší srst. Dokáže žít a dokonce odchovat mláďata i v chladicím boxu. Srst je tedy hodně teplá a hustá, vydává charakteristický zápach. Její barva může být žlutohnědá až šedočerná. Členové téže kolonie si při péči o srst vzájemně pomáhají. Myš domácí má výborný sluch. Vnímá tóny do frekvence 100 kHz (to je o 80 kHz více než člověk). Aby se myši dorozuměly navzájem a při hledání ztracených mláďat, používají vysoké pískavé tóny. Čich je velmi ostrý, pomáhá objevovat potravu a stopy po jiných myších. Za to zrak má velmi slabý, velké předměty pozná pouze zblízka. Myš domácí má těla 7 - 10 cm, ocas je o něco kratší než tělo. Její hmotnost se pohybuje kolem 30 g.

Rozšíření

Po celém světě poblíž lidských sídel s výjimkou Arktidy, Antarktidy a některých džunglí. "Volně" žije na polích a v řídkých lesích.

Způsob života a potrava

Myš domácí je převážně noční zvíře, které se za potravou vydává za soumraku nebo v noci. Většinou se spoléhá na vynikající sluch a čich. Její zrak totiž není nijak vynikající, myš domácí vidí i za denního světla velmi špatně. Podle dosud provedených pokusů se zdá, že ostře vidí předměty jen do vzdálenosti pěti centimetrů. Myš domácí je neobyčejně pohyblivé a obratné zvíře, které dokáže snadno běhat i po stěnách. Je společenským tvorem,žije ve volných koloniích s jedním dominantním samcem. Pokud hrozí, že se kolonie příliš rozmnoží, dominantní samec nemilosrdně zahání každého vetřelce. Všichni členové téže kolonie mají specifický pach, který začínají přejímat mláďata již od narození, a společné teritorium značkují močí.

Zkouší žrát vše, na co v domě nebo v jeho okolí narazí, včetně mýdla a svíček. Nejraději má obilí, a proto se nejlépe cítí v sýpkách, stodolách i ve spížích. Velké škody působí kolonie myši domácí právě tam, kde je velké množství potravy - více, než stačí sežrat, znehodnotí svým trusem i močí. Tímto způsobem mohou myši i na lidi přenášet různé nemoci, například salmonelózu nebo leptospirózu, stejně jako střevní parazity včetně tasemnice. V létě myši domácí někdy opouštějí lidská obydlí a žijí na polích a v křovinách, kde nacházejí dostatek zrní i různých plodů. Většina myší však zůstává v domech jako nezvaní nájemníci po celý rok a žijí prostě z toho, co se naskytne. Když obyvatelé ostrova St. Kilda při pobřeží Skotska v roce 1930 opustil své domovy, místní populace myší domácích brzo vymřela.

Rozmnožování

Za to, že odolala zatím všem pokusům o vyhubení, vděčí myš domácí kromě své vynikající přizpůsobivosti také neobyčejně vysoké plodnosti. Jedna samice může mít až pět vrhů do roka (každý po čtyřech až osmi mláďatech), v sýpkách dokonce ještě více. Samice si před očekávaným porodem postaví jednoduché hnízdo z papíru, hadrů nebo jiného měkkého materiálu. Tam po 19 až 20 dnů trvající březosti přivede na svět holá a slepá mláďata. Jejich krmení a odchov jsou výhradně starostí matky. Po prvním měsíci života jsou již mláďata samostatná a ve věku šesti týdnů dosahují pohlavní dospělosti, kdy se samice již mohou plodně pářit a mít vlastní mláďata.

Ochrana

Myš domácí se všude množí rychle a bez problémů a odolává všem pokusům člověka o její vyhubení. V jedné sýpce bylo za jedinou noc zahubeno 70 000 myší, jejich kolonie však přesto přežila.

Zdroj:
Kol. Autorů (2000); Encyklopedie zvířat - 2. svazek; IMP BV/international Masters Publisher s. r. o.;CZ-P-60-10-20-042

Fotografie: Miloš Anděra - www.naturfoto.cz