Jak je to s jedovatostí dřišťálovitých?

Cílem bylo dospět k závěru, zda jsou plody mahónie jedlé či nikoliv.

Navštívila jsem knihovnu, kde jsem se probírala botanickými knihami. O vyložené jedovatosti a zařazení mahónie ani dřišťálu jako takového do stejné škatulky jako durman či rulík zlomocný jsem se nikde nedočetla. Nebezpečně jedovatý tedy není. V jedné publikaci byl jeden kultivar mahónie cesmínolisté s žlutými plody uváděn jako vyloženě jedlý bez jakéhokoliv varování ohledně berberinu.

V knize Dagmar Lánské, Pavla Žiláka: Jedlé rostliny z přírody jsem bohužel konkrétně mahónii nenašla. Nicméně zaujal mě dřišťál obecný, který je uveden mezi jedlými rostlinami. A zaujal mě i berberin, který dřišťál obsahuje stejně jako mahónie.

Berberin je alkaloid, který je v malých dávkách léčivý při nemocech jater, ledvin a žlučníku. Ve větších dávkách je jedovatý, není zde však specifikována malá ani velká dávka.

Pro ilustraci je zde recept na jablkový salát s dřišťálem: 4 jablka, 1 lžíce rozinek, 2 lžíce čerstvých dřišťálek nebo 1 lžíce sušeného mletého plodu, 2 lžíce jemně strouhané mrkve, 100 g rozsekaných oříšků, 1 sklenka rumu, 1 lžička oleje.

Z tohoto receptu lze orientačně usoudit, jaké je "bezpečné množství" dřišťálu. Problém další, není zde uvedeno, pro kolik osob je salát připravován, ale tipuju tak pro 4-5...

V knize je uváděn i jako přídavek do mdlých zavařenin a šťáv. Šťávou z dřišťálek lze kyselit saláty. Jedlé jsou i mladé listy vhodné do salátu, lze jich použít opět jen malé množství...

O jedlosti plodů dřišťálu tedy není pochyb, již obyvatelé starého Babylonu a Indie je doporučovali a používali jako prostředek proti malárii a dodnes ho lidové léčitelství využívá jako krev čistící prostředek.

Směrodatné bude asi určit, kde je ta jedovatá hranice a kde lze berberin využít léčebně. Konkrétní miligramy jsem bohužel nenalezla, ale zde platí, že všeho s mírou a experimentovat se nevyplácí.

Na závěr jsem se zajímala o princip jedu berberinu, zajímalo mě, co jsou to alkaloidy. I na to jsem v této knize našla odpověď.

Alkaloidy vznikají při štěpení bílkovin a jsou přírodní, většinou dusíkaté a jedovaté látky se silným účinkem na člověka. Názvy většiny alkaloidů jsou odvozeny od rodového jména rostliny, ze které pochází.

V našem případě berberin z latinského názvu dřišťálu Berberis vulgaris. Kromě dřeva dřišťálu (psáno, že plody ho neobsahují!, v jiných např. internetových zdrojích je psáno, že obsahují v malé míře, plně zralé plody již úplné minimum jedu) berberin obsahuje i silice řebříčku, ovšem též v malém neškodném množství.

V izolované formě se alkaloidy používají v medicíně a nejlépe působí v kombinaci s přidruženými rostlinnými složkami jako jsou bílkoviny, saponiny, enzymy, barviva, které podporují jejich léčebný účinek.

Tolik moje cesta za berberinem. Osobně bych jedovatost berberinu na sobě nezkoušela, džem obarvím raději bezinkami a na mahónii a dřišťál budu raději pohlížet jako na okrasu, leč potenciálně nebezpečnou a nevhodnou tam, kde jsou malé děti.

Takže odpověď na otázku, zda plody dřišťálovitých jíst, musíte najít každý sám.