Rezervace Soos

I když jsou mi některé sympatické..., třeba sbírání pivních tácků, modelů letadel, nebo třeba "potřeba" číst tyto stránky. Také já mám svou mánii. A tou je nosit po kapsách notesy, sešitky a papírky na které si zaznamenávám okamžité postřehy, myšlenky, nápady či verše, abych je poté založil někam do šuplíku a ihned na ně zapomněl. Dělal jsem o jednom víkendu pořádek ve své, jak říkám honosně "dokumentaci" (ostatní rodinní příslušníci to nazývají nevyužitým sběrem starého papíru), když jsem objevil malý notýsek v zelených deskách z roku 1995. Začal jsem v něm zvědavě listovat.

Postřehy z cesty po jižní Anglii, nějaké verše, týden pobytu ve Františkových Lázních - 10. dubna výlet do Aše. 11. dubna návštěva rezervace SOOS... A hned tu byl nápad. To by byl článek pro Přírodu! Mámu jsem odlákal od počítače pod záminkou, že právě začíná první epizoda tisíc osm set třiceti šesti dílné peruánské telenovely, kterou si určitě nesmí nechat ujít a začal psát.

Psal jsem, psal jenže pořád to nemělo tu "šťávu." Nevěděl jsem kde je chyba. Až jsem na to přišel. Odbornou stránku jsem ponechal, na té se nedá nic měnit, ale tu "omáčku" jsem po deseti letech změnil. Aha, v tom je ten problém. Takže jsem se rozhodl vrátit k autentickému záznamu.

Protože se chci vyhnout případným negativním reakcím, opět podotýkám, že popisuji situaci před deseti lety. A tak věřím, že televize válející se v příkopu podél cesty se tam v současné době neválejí. Že na nástupišti jednoho nádražíčka se dnes už pleny nesuší. Najde-li se přesto někdo koho by se to dotklo, musím jej ujistit, že můj popis je láskyplný a ne ironický... Znovu budu citovat Paustovského, protože: " Lidi a svět může dobře vidět jen ten, kdo je miluje."

Na SOOS jsem málem nedorazil. Třikrát jsem marně obešel Františkolázeňské divadlo hledaje červenou turistickou značku, která by mě k SOOSu dovedla. Marně. Nakonec jsem se rozhodl využít svůj orientační smysl a vydal se nazdařbůh. Konečně, ze tří stran je státní hranice. Měl jsem tedy pouze čtvrtinovou šanci, že se vydám do vnitrozemí a za týden usilovného pochodu skončím v Plzni. Náhodou jsem se trefil. Za viaduktem první červená a pak už to šlo. Kdosi kdysi řekl, že co špatně začíná dobře končí. Já bych to poopravil, že co je z počátku ošklivé, je na konci pěkné.

Šesti kilometrovou cestu vedoucí mezi poli lemovaly trnkové křoviny ozdobené cáry černého igelitu ze silážních jam. Tu se válely pneumatiky, tu se zase kdosi zbavil dvou starých televizorů. Jen jsem kroutil hlavou. Napadlo mne, že když si zazpívám, nebo něco zarecituji, nálada se mi zlepší.

A tak jsem si pro sebe polohlasem spustil:" A trnky kde tak voní v máji (byl ponurý duben a vzduchem poletovaly vločky sněhu), že lidé zpívají toť zemský ráj. A kde jen tak krásnou zemi mají, nikde, nikde světa kraj..."

"Co to recituješ troubo," ujelo mi, když mi vítr připlácl na obličej kus igelitu. Konečně jsem dorazil k cíli:

"Poslední sopečnou činnost ve střední Evropě reprezentuje Komorní Hůrka, tři kilometry jihozápadně od Františkových Lázní. V současné době se projevuje doznívající posopečná činnost ve formě vývěrů minerálních pramenů a výdechů oxidu uhličitého zejména ve státní přírodní rezervaci SOOS." ( Z prospektu )

Intermezzo I.

SOOS se nachází šest kilometrů jihozápadně od Františkových Lázní u obce Nový Drahov- Hájek. Jde o jednu z našich nejvýznamnějších přírodních rezervací založené roku 1964. Její rozloha činí 221 ha. Je to rozlehlé rašeliniště a minerální slatiniště s třetihorním sedimentačním podložím kaolinitických jílů s dozvuky vulkanické činnosti. Uprostřed je rozděleno křemelinovým valem na severní hluboké rašeliniště a jižní mělké jezero s mnohými minerálními prameny a mofetami, tzv. bahenními sopkami. Rezervací prochází po povalovém chodníku naučná stezka v délce 1 200 m. Rezervace má význam nejen z hlediska geologického, ale svými podmínkami i z hlediska botanického a zoologického.

Milovníci flóry zde mohou spatřit například kuřinku solnou, sivěnku přímořskou, bařičku bahenní, skřípnici Tabernaemontanovou, bahničku jednoplevou ad. Velkou vzácností je orchidej vstavač Traunsteinerův. ( Nejsem botanik. A tak mi tyto poetické názvy evokují jména pohádkových rusalek).

Zoologové, či spíše jejich "poddruh" ornitologové zde spatří racka chechtavého, čejku chocholatou, kulíka říčního, rákosníka obecného, vodouše rudonohého, moudivláčka lužního, motáka pochopa a řadu dalších.

Na závěr první přestávky v mém vyprávění se zastavím u významu slova SOOS. Podle jednoho výkladu pochází pravděpodobně z německého slova "Moos", což v překladu znamená "bažinu." Podle druhého názoru vychází z německého slova "Satz," usazenina, zde rašeliniště. A konečně třetí názor je, že slovo SOOS znamená v egerlandském, tj. chebském nářečí "močál." Nejsem germanista a tak mě výklad slova nechává klidným. Zato každému milovníku přírody návštěva SOOSu rozbuší srdce.

Prvním mým překvapením bylo vstupné. Dospělí 20 Kč, děti a studenti 10 Kč. Já platil deset. Fyzicky na dítě určitě nevypadám a že by se to bralo mentálně?

Vstoupil jsem na dřevěný chodník a náhle nabyl dojmu, že jsem se ocitl v pravěku. Procházel jsem ztichlým březovým hájkem s temnými tůněmi ze kterých probublával uvolněný oxid uhličitý. Holými slanisky na kterých se neudržela ani ta nejslanomilnější rostlina. Jezero jež mě obklopovalo budilo dojem, že už už se musí z rákosí s temným funěním vynořit mastodont či jiná obluda. Šedivá, ocelově těžká obloha jen umocňovala atmosféru místa.

Zastavil jsem se u Císařského pramene, který byl zcela nepravěce zachycen do keramické pramenní vázy. Informační tabule mě poučila, že jde o jeden z nejchutnějších pramenů v okolí Františkových Lázní. Po ochutnávce jsem dal informaci za pravdu i když dál jsem nezkoušel v obavě, že má stejné účinky podobné Glauberu III. Ten mi také chutnal. A to natolik, že jsem před pár dny měl "řídkou noc."

Výjimečným jevem v rezervaci jsou tzv. mofety, někdy ne zcela správně označované za bahenní sopky. Jedná se o nálevkovité prohlubně s výdechy suchého plynu oxidu uhličitého puklinami do vrstev křemeliny, které svým vysokým obsahem solí znemožňuje růst jakéhokoliv rostlinstva. Nálevkovité prohlubně měří v průměru až 80 cm a stejně tak jsou hluboké. Připomínají kráterem miniaturní sopky. Oxid uhličitý do nich probublává vrstvou povrchové bahnité vody, jež se vypařováním mění v řídké bahno. Při úplném vyschnutí jsou prázdné a hlasitě syčí.

Smůla odborných popisů je ta, že se člověk zamotá do odborných termitů. Pardon, termínů na které navazují další a další. Vzpomněl jsem již křemelinu. Tak tedy křemelina, učeně diamonit. Diamonit je tvořen mikroskopickými křemičitými schránkami jednobuněčných řas rosivek, jejichž vývoj byl umožněn v geologické minulosti v téměř bezodtokém jezírku napájeném vodou z minerálních pramenů. Miliardy odumřelých schránek slanomilných rosivek padaly ke dnu a vytvářely zde vrstvy až sedm metrů silné. Při ústupu jezera vytvořily tzv. " křemelinový štít", mírně vypouklou čočku po které dnes vede naučná stezka.

Mrzelo mne, že jsem toto místo navštívil tak brzy na jaře. Neměl jsem tedy možnost spatřit halofyty, silně slanomilné rostliny, rostoucí zpravidla jen na mořském břehu. Jejich názvy jsem již vzpomněl.

Začal jsem u pramene Císařského a skončil u prameně Věra, studené prosté hydrouhličitanové, vápenato- sodné hořečnaté kyselky mělkého pásma tvoření, silně proplyněné s nízkým obsahem solí. Pramen leží na rozhraní slatiniště a rašeliniště.

Opustil jsem hluboký pravěk a po rozbité cestě podél slatiniště, lemovaném dráhou úzkokolejky po které se z nedalekého lomu vozil kaolín jsem se dostal k nádražíčku s názvem "Nový Drahov", abych si ještě z jednoho kiploru (výsypného vozíku) vzal na památku hrudku kaolínu. Mimochodem. To nádražíčko stojí za zvláštní zmínku.

Klasická budova venkovského nádraží z počátku budování železnice v Čechách. Dvě rezavé koleje. V čekárně se sušily dětské pleny. V přepravní kanceláři bzučela bruska. Nebo snad soustruh? Když se mi podařilo obejít budovu ze všech stran a najít nějaký vchod, vyvalil se z jedněch (a snad i jediných) dveří obrovitý medvěd v kovářské zástěře a já si teprve teď všiml nápisu nad vchodem- "Nožířství, zámečnictví, kovářství." Zlaté české ručičky. Ten medvěd zvládnul ještě nanuky Algida a láhvový Gambrinus. A jeho Božka, aspoň to jméno zařval kdesi do rachotu brusek, zase spolehlivě fungovala jako jízdní řád.

Po hodině čekání a dvou pivech jsem nastoupil do lokálky, kde si s průvodčím tykaly snad i nárazníky, abych za čtyřicet minut vystoupil v Chebu...

Intermezzo II.

Všechno se mění. Navštívil jsem stejné místo před rokem. Prošel jsem stejnou cestu, ale zvolil jsem příjemnější prázdninový červenec.

Nikde žádné odpadky. Upravená pole. Opravené domy. V Novém Drahově jsem navštívil keramickou dílnu, kam mne přilákala vůně vypálené hlíny a nejrůznější výrobky z porcelánu. V nedalekém penzionu jsem se mohl občerstvit před další cestou.

Před vstupem do parku jsem našel parkoviště plné osobních aut a autobusů. Jasně, nebyl duben. I ceny se změnily. Dospělí 50 Kč., senioři a tělesně postižení 40 Kč., děti a studenti 30 Kč., rodinné vstupné 120 Kč. Ale SOOS není jen to rašeliniště. V místě najdete stanici pro handicapované živočichy a přímo naproti vstupu do parku je muzejní pavilon, který má několik expozic. "Příroda Chebska a SOOSu." "Historie Země" s modely ještěrů v životní velikosti a obrazy Zdeňka Buriana. "Paelontologie" a konečně "Ptačí svět" - ornitologie.

Jen to nádražíčko jsem nenavštívil. Škoda. Ale věřím, že vše zůstalo jako před léty. Že se vyvalí "medvěd" a prodá mi pivo a Božka řekne, kdy jede první vlak do Chebu a... Konečně, prověřte si to sami.

Pěšky to vezměte z Františkových Lázní po červené na SOOS. Autem po silnici Karlovy Vary - Cheb směrem na Františkovy Lázně a Aš. Odbočíte na Nový Drahov a...jste v pravěku.

Co říci závěrem... Projel jsem a prošel řadu zemí. Abych nakonec zjistil, že je pouze jedna jediná, ve své mnohotvárnosti, která mi skutečně přirostla k srdci. Ta země nemá moře, ale jinak v ní najdete téměř vše...

Ale ne. Nechám té sentimentality i toho patosu. Asi všichni víte kterou zemi mám na mysli. Pozval jsem vás na procházku Sedmihořím, na Doupov, na SOOS... věřím, že každý z vás čtenářů má "svá" místa, kam by naopak pozval mne...

Fotografie: Z. Wagner