Pasákem ovcí v Pyrenejích

Druhý nejvyšší vrchol Pyrenejí - Pico Posets
Autor: Wikipedia

„Ano, můžeme šlechtit krávy na mléko, vepře na maso a závodní koně na rychlost, ale na co šlechtit člověka? Krása člověka spočívá v tom, že každá lidská bytost je krásná jiným směrem. Na rozdíl od krav ideální člověk neexistuje, není zde nikde žádný cíl, ke kterému bychom měli směřovat. A pokud není cíl, nemá cenu člověka šlechtit – není na co.“ Marek Vácha

Uklidňuje mě pohled na pasoucí se stáda ovcí. Mám pocit, že v duši oživuje dávné obrazy, které do řeky času a naší dědičné informace vepsaly zážitky našich předků. Při častých cestách do slovenských hor jsem si vždy vychutnával idylku širokých svahů hor s klidně se procházejícími ovečkami. S ovčáckým psem pobíhajícím kolem a několika salašemi roztroušenými po stráni. V Alpách jsme vídali spíše stáda krav, v Pyrenejích spoustu koní a ve Skandinávii početná stáda sobů. Pánem všech těchto stád je člověk, který určuje dobu jejich pastvy i čas jejich spánku. Vše zde probíhá v cyklech, pomalým tempem, jež se po staletí nemění. Zvyky a rituály, které dodávají pocit jistoty, opory a bezpečí. Zde člověk vnímá skutečnost, že je součástí nekonečného řetězce generací. Řetězce posilovaného sdílením hodnot, příběhů a lásky. Řetězce, který lidé v moderní civilizaci zakusí jen slabě, například o Vánocích, kdy alespoň na chvíli nasloucháme tradovaným příběhům nebo vzpomínkám, jak se co doma dělávalo.

Vždycky jsem si přál být alespoň na chvíli pasákem ovcí. Zažít ten klid v lůnu hor. Dříve jsem si myslel, že klid a pokoj lze najít jen v tichu horských strání. Až později jsem poznal, že si ho sami nosíme ve svém srdci. Že ho nenajdeme na žádném místě planety, ale jen ve svém nitru. Někdy se až zdá, že ten, kdo mnoho cestuje, nejen něco hledá, ale snad i před něčím prchá. Ale vraťme se k ovcím. Touha stát se pasákem ovcí se mi alespoň na jeden den splnila v srdci Pyrenejí. Stalo se tak během mého pracovního pobytu v Barceloně v roce 1993. Naše laboratoř kdysi spolupracovala s laboratoří profesora Fernanda Azorína sídlící v tomto krásném katalánském městě. Laboratoř se také zabývala tajemstvím nositelky genetické informace – molekulou deoxyribonukleové kyseliny, DNA. Byl jsem tam vyslán na stáž, a i když jsem nic světoborného nevyzkoumal, prožil jsem v Barceloně několik nezapomenutelných týdnů. I jako milovník hor jsem měl štěstí.

Miguel, jeden kolega z laboratoře, měl tetičku v malé vísce Alos v srdci Pyrenejí, nedaleko francouzských hranic. A tak jsme s Miguelem vyrazili na pár dní do hor. Vesnička měla jen několik desítek domů, většinou kamenných a neomítnutých, takže trochu připomínaly hradní zříceniny. Skutečně některé z nich byly neobydlené. Kamenný most přes řeku pocházel z doby románské stejně jako kostelík v sousední vesničce. A to nejdůležitější – Miguelova tetička vlastnila stádo ovcí a několik koní. Když jsem se jí svěřil se svým přáním stát se na chvíli pasákem ovcí, byla ochotná mi ho splnit. Na jeden den jsme se stali pomocníky pasáků ovcí. Krásný den, zajímavá zkušenost. Procházeli jsme mezi klidně se pasoucími ovečkami, chvílemi jsme poseděli na pahorku s výhledem a vnímali cinkání zvonečků. Večer jsme zaháněli stádo z horských luk domů a sledovali, jak ovečky poslušně a snad i radostně směřují ke svému domovu. Měl jsem pocit, že naše asistence je možná zbytečná, ovce si dobře pamatovaly cestu domů. Scházeli jsme s nimi z horských luk zpět do vesnice a jejich bílá řeka se v úzkých uličkách mezi kamennými domy rozdělovala a zase jakoby stékala v neomylném plynutí k cíli. Večer nás Miguelův strýc ještě zavedl do chléva a ukázal nám právě narozená kůzlátka. Jiný den jsme dostali za úkol vyrazit vysoko do hor, až na francouzské hranice, zkontrolovat jejich stádečko koní. Dvě dovádivá hříbata pobíhala kolem klisen, poskakovala a vyhazovala zadníma nohama, jako by už od narození plně vnímala svobodu pohybu v široce otevřeném prostoru rozlehlého údolí. Údolí bylo lemované mnoha bizarně pokroucenými starými stromy, a v dálce mu vévodil šumící vodopád. Nádherný koktejl obrazů, zvuků a vůní, jenž střídavě rozechvíval všechny naše smysly. Příjemná změna po týdnech experimentálního zkoumání DNA ve stísněné laboratoři, kde vládly mrazáky, lednice a shon.

Vodopád v údolí Benasque
Autor: Wikipedia

V Alosu bylo jen pár lamp uličního osvětlení. Jak člověk vyšel v noci z obce, rychle ho pohltila absolutní tma. Takovou tmu jako u Alosu jsem nikde jinde nezažil. Na všechny strany jen hory bez civilizace. Několikrát jsem našel odvahu a vzdálil se od poslední lampy. Opatrně jsem našlapoval po prašné cestě vzhůru k horám, tak, abych nikam nespadl. Mé oči se postupně adaptovaly na tmu, a když jsem zvedl hlavu, uviděl jsem tisíce hvězd. Nebem se táhl široký pás Mléčné dráhy. Záře všech jeho hvězd byla tak silná, že bylo chvílemi těžké rozpoznat jednotlivá souhvězdí. V nadhlavníku dominovalo velké zahuštění hvězd v souhvězdí Labutě. Zdálo se, že je tak blízko. Přitom světlo z ní k nám letí 2 700 let. Rozměr této kupy hvězd je obří – 100 světelných let. Světlo ji tedy překoná za pět lidských generací. Její světlo, které nyní vidíme, se vydalo na cestu k nám zhruba v době, kdy se rodilo antické Řecko. Po chvíli jsem se pohledem přesunul z Labutě přes souhvězdí Lyry, se zářící hvězdou Vegou, do souhvězdí antického siláka Herkula a našel tam tzv. Velkou kulovou hvězdokupu (označovanou astronomy jako M13), nepatrný mlhavý obláček obsahující až milion hvězd, jedněch z nejstarších, které ve vesmíru pozorujeme. Světlo z této hvězdokupy k nám vyrazilo světlo před 25 tisíci let. Napadlo mě – co když tam nyní už hvězdokupa M13 vůbec není nebo vypadá zcela jinak? Nebo naopak – jaká asi tehdy byla naše Země, když M13 vypadala tak, jak ji vidíme dnes? Jak by nás nyní viděli případní obyvatelé M13, pokud by měli tak dokonalé dalekohledy?

Viděli by nejen hory, řeky či jezera, ale i moderního člověka, druh Homo sapiens, který osídlil celou naši planetu. Viděli by ještě něco více – dalšího hominida – floreského člověka, který byl dalším obyvatelem naší planety. Abych to blíže vysvětlil: v roce 2003 na indonéském ostrově Flores vědci našli pozůstatky zvláštního hominida. Byl vysoký asi metr a velikost hlavy měl srovnatelnou se šimpanzem. Přesto se musel vyznačovat vysokou inteligencí. Nálezy dokládaly, že uměl využívat oheň, vyráběl nástroje a snad i dokázal komunikovat na vyspělé úrovni. Pro svůj malý vzrůst byl označen jako hobit z ostrova Flores. Nejmladší z nich obývali jeskyni ještě před pouhými dvanácti tisíci lety. Dodnes se na ostrově Flores tradují legendy o malých lidech, nazývaných Ebu Gogo, mluvících šeptavou řečí. Dokonce se prý říká, že tohoto malého člověka zde viděli ještě před sto lety…

O naších předcích a evoluci člověka přednáším studentům v rámci semestrálního kurzu „Evoluční genomika“, kde mimo jiné pojednávám o lidském genomu nebo etických a právních otázkách souvisejících se čtením lidské genetické informace. Vždy kladu studentům řadu otázek týkajících se zejména toho, na co máme jako lidé právo, pokud jde o genetické manipulace. Máme právo dělat všechno, co dokážeme? Je planeta Země a vše živé na ní naším vlastnictvím? Odpovědi nechávám na inteligentní úvaze studentů. V souvislosti s hobitem z ostrova Flores se svých studentů vždy ptám, co bychom měli udělat, pokud bychom dnes tohoto člověka nalezli někde v indonéských pralesích. Jednalo by se o jiný biologický druh, o další druh člověka. Otázka by měla filozofické i teologické přesahy. Zavřeli bychom hobita do klece v zoologické zahradě, nebo bychom mu dali volební právo? A při vzpomínce na pyrenejské ovce mě napadá otázka, kde je ona hranice biologických druhů, které můžeme zotročit? Máme právo odepřít hříbatům jejich volnost a skotačení? Vždyť společně s námi dýchají, spí a žijí na této jedinečné planetě letící chladným vesmírem. Vesmírem sestávajícím jinak převážně z plynů, kamení a ticha…