Chováme ježka

Populární domácí mazlíček

V posledních letech se ježek stává velmi oblíbeným domácím mazlíčkem, který si získává stále více příznivců. Již i u nás jsou chovatelé (kteří mimo jiné čerpají mnohé informace ze zahraničí), jež mají odborné znalosti a zkušenosti a u kterých se nemusíte bát si malého ježečka pořídit.

Popis zvířete

U nás jsou chováni tzv. Afričtí Pygmy ježci. Jsou známi také pod zkratkou APH, jež v sobě skrývá pojmenování African Pygmy Hedgehog, který se překládá jako ježek trpasličí. Latinské jméno zní atelerix albiventris / atelerix algirus. „APH je sice nejvíc podobný ježkovi bělobřichému, ve skutečnosti, pokud se nejedná o zvíře přímo z volného odchytu, se jedná o křížence, ve kterém je největší měrou zastoupený právě ježek bělobřichý, méně pak alžírský, ušatý a pustinný. Proto jej nenajdeme ve volné přírodě. Vlivu různých druhů ježků na celkovém výzoru tohoto „pet“ ježka si můžeme všimnout třeba u různých tvarů uší, tělesné velikosti, délce čenichu, velikosti a tvaru masky, možnými sklony k hibernaci. Nejdříve se tento ježek začal chovat v USA, odtud se rozšířil do Anglie a následně potom takřka do celé Evropy.“ (zdroj: 2) Pořizovací cena ježků se pohybuje mezi jedním až třemi tisíci korunami, přičemž záleží na pohlaví, barvě apod.

Oproti ježkům, které známe z naší volné přírody, je ježek chovaný doma menší, výrazněji zbarvený a neukládá se k zimnímu spánku. Hibernace pro ně je naopak ve většině případů smrtelná. Také nemá bodlinky až k očím, ale na vršku hlavy má holý pruh. „Dorůstá velikosti 18 - 23 cm a v dospělosti váží asi 300 - 700 g.

Jejich bodliny jsou ve skutečnosti velmi lehké a při případném pádu slouží jako tlumiče, průměrný ježek jich má asi 5 000 až 7 000, tvoří 35% jeho váhy. Na obou koncích jsou zúžené. Vypadnuté bodliny jsou v průběhu celého života nahrazovány novými (stejně jako srst u psa, kočky...). Bodliny ježek o své vůli nemůže vystřelovat, třeba jako dikobraz. Jako mládě bodliny několikrát vymění. Při tomto procesu je ježeček většinou nervózní a nevrlý, bolí ho to. Občas může vzniknout tzv. strupovitost, což je zanícení pokožky při prořezávání bodlin. Ježci se také během života škrábou, nemusí to být jen známka parazitů.

Ježek má 36 - 44 zubů, první pár řezáků je o něco větší než ostatní. Ne však tak, jako u hlodavců, samozřejmě mu nerostou, nemusí je ani obrušovat. Mláďata mají mléčné zuby. Nevhodná strava může způsobit kaz, zánět dásní nebo i vypadnutí zubů.“ (zdroj: 2) Ježek se při dobré péči dožívá věku až šesti let. (zdroj: 3) „Průměrná délka života je uváděna na 3.5 roku, maximální 9 let.“ (zdroj: 2) Nejčastější příčinou jejich předčasného úhynu je obezita způsobená nadměrným či nesprávným krmením a nedostatkem pohybu. Obezitu můžeme jednoduše identifikovat podle neschopnosti ježka stočit se do klubíčka, což mu normálně jeho okružní svaly umožňují.

Tento domácí mazlíček výborně slyší a má i velmi dobře vyvinutý čich. Se zrakovými vjemy je to o malinko horší, neboť ježek hůř rozeznává při pohledu do hloubky nebo na větší vzdálenosti. Ježci umějí být docela tvrdohlaví tvorové a když něco nechtějí, tak nám to dají jasně najevo.

Pro koho je vlastně ježek vhodným domácím mazlíkem

Není úplně doporučováno kupovat ježka dětem. Hlavím důvodem je to, že ježek je aktivní ve většině případů pouze v nočních hodinách a děti si ho tak neužijí. Není dobré ježka přes den zbytečně budit a z donucení se s ním mazlit. Může mu to totiž způsobit vážné zdravotní problémy, průjmem ze stresu počínaje.

Ježek je perfektním společníkem především pro pracovně vytížené lidi, kteří jsou po většinu dne mimo domov a zvířeti se tak mohou věnovat právě až ve večerních či nočních hodinách. Mohou se s ním pomazlit, měli by ho nechat proběhnout (samozřejmě pod dozorem) a v tuto dobu je i vhodné mu vyčistit ubikaci (minimálně jedenkrát týdně). Díky menšímu množství amoniaku jejich moč tolik nezapáchá jako například u morčat. Ježci chovaní v domácnostech nemají pachové žlázy, které jsou typické třeba u fretky. Výhodou také je, jelikož je ježek vyjma období rozmnožování spíše tvor samotářský, že nepřítomností svého pána netrpí. Relativně snadno si na vás zvykne, ale rychle si také odvyká a zapomíná, proto se doporučuje každodenní kontakt.

Jsou známy dokonce také alergické reakce. Na ježka mohou zčervenáním kůže, osypáním se, slzením očí a nebo případně kýcháním reagovat jak léčení alergici či astmatici, tak i lidé, kteří byli doposavad úplně zdraví. Ne vždy se ale nutně musí jednat o alergii na zvíře samotné. Někdy je na vině používaná podestýlka, která může obsahovat prach či jiné drobné částečky, které dráždí sliznice.

Než si ježka přineseme domů

Našemu novému kamarádovi musíme, než si jej přineseme domů, zajistit několik základních věci. Především bychom si měli od původního majitele zjistit, na jakou potravu byl ježek zvyklý. Není dobré mu naservírovat něco jiného, protože to pravděpodobně bude odmítat. Je jasné, že značný stres mu způsobí i přeprava a následný pobyt v úplně novém prostředí. Nechme ho tedy alespoň po nějakou dobu, aby dostával tu potravu, na kterou byl zvyklý. Postupem času můžeme pozvolna měnit její složení přidáváním nebo ubíráním jiných složek potravy.

Ježky je potřeba chovat odděleně. Dva samečci se absolutně nesnesou. A dávat dohromady samičku a samečka se doporučuje pouze v období plánovaného páření.

Bydlení

Známé sousloví ježek v kleci zde rozhodně neplatí. Ježek by se mohl o nezpevněnou podlahovou plochu poranit. Našeho zvířecího miláčka bychom měli umístit nejlépe do „boxu pro morčata o velikosti 70 x 45 x 31 cm, či většího pro králíky (96 x 50 x 35 cm).“ (zdroj: 2) I zde platí pravidlo, že čím větší, tím lepší. Je jedno, zda je použitý box či terárium plastové nebo skleněné, průhledné nebo zbarvené. Můžete použít i zcela černý box, a to „pokud na něj nepoužijete víko, pak nevidím důvod, proč by v něm ježeček nemohl bydlet. Za použití víka bych ale doporučila box průhledný, není dobré, aby zvíře bylo celý den v naprosté tmě.“(zdroj: 4)

Je dobré dát mu do terária nebo klece domeček, ve kterém se může schovat a který mu poskytuje potřebný pocit bezpečí. Kromě klasických dřevěných domečků můžete využít i třeba papírovou krabici od bot.

Doporučuje se také nějaká menší látka, např. kapesník, ze kterého zvíře ucítí váš pach a snadněji si zvykne na přímý kontakt. I ježek si potřebuje hrát. Jeho touhu po objevování dále podpoříte šlapacím kolotočem jako se kupují hlodavcům. Musíte ale dbát na to, aby měl kolotoč plnou šlapací plochu. APH rád leze a šplhá, takže mu neváhejte dát i nějaký běhací talíř pro hlodavce nebo kus větší větve, papírové trubičky nebo umělohmotný bazén (ne nafukovací). Perfektním objevem jsou čepice či žínky. Ale žádné použité látky se nesmějí párat. Jednotlivé nitě by mohli ježkovi způsobit velmi nepříjemná a bolestivá zranění, která by po přiškrcení končetiny mohla vést až k její amputaci případně úmrtí zvířete.

„Ježek potřebuje stálé teploty, vyšší než 20°C. Pokud jsou ježci chováni v nižších teplotách, nebo jsou vystaveni průvanu, můžou onemocnět.“ (zdroj: 4) Ideální teploty jsou mezi 20 a 26 stupni Celsia. (zdroj: 2) V případě nižších teplot v místnosti, kde ježka budeme chovat, musíme zajistit zmiňovanou teplotu alespoň v jeho ubikaci. Je možné umístit přímo do boxu nebo terária vyhřívací lampu, infračervenou výhřevnou žárovku nebo topnou podložku či topné fólie a pásy, jež stačí překrýt nějakým hadrem.

Box s ježkem nikdy neumisťujeme do blízkosti krbu, okna, dveří, prádelny či koupelny, ani do kuchyně nebo ložnice. Tato místa jsou nevhodná především kvůli nadměrnému horku nebo zimě, průvanu a nebo proto, aby nás ježek nebudil a sám měl klid na denní spánek. Nezapomínejme též na to, že ježek se nesmí zapařit, takže ani nadměrně vlhké místnosti

Podestýlku by měl tvořit v ideálním případě Asan. Toto ekologické stelivo se také běžně používá pro králíky či drobné hlodavce. Mezi jeho největší pozitiva patří bezprašnost. Výrobci ho nijak neparfémují ani nepřidávají barviva. Navíc výborně absorbuje vlhkost a nežádoucí pachy. Klasický betonitový kočkolit je velmi prašný. „Zahraniční chovatelé někdy mají dřevěné peletky. Odpůrci peletek uvádí, že jsou příliš tvrdé a mohou ježečkovi způsobit otlaky.“ (zdroj: 2) „Dřevěné pelety nejsou jako podestýlka pro ježka příliš vhodné, neboť jsou vyráběny z pilin a vlivem pobíhání ježka a vlhkosti se také často na ty piliny rozsypou, což nesvědčí dýchacímu aparátu a očím ježka.“ (zdroj: 4)

Někteří chovatelé odzkoušeli silnější látkovou podložku, se kterou jsou sice ježci velmi spokojení, jelikož se pod ni velice rádi schovávají. Nevýhodou však je, že musíte tuto podložku zhruba ob den měnit. Také není vhodné používat na podlážku noviny či časopisy. Například pro případ cestování je vhodné mít po ruce přebalovací podložku, která se používá pro miminka nebo pro štěňátka. Písek pro činčily je spíše lepší dát jen do nízké misky, ne na celé dno. Ježci se v něm rádi koupou, ale zároveň do něj i většinou chodí močit. Takže pak nastávají zcela zbytečné zdravotní komplikace.

Ježka bychom měli nechávat také pravidelně proběhnout. Nikdy jej však nebereme ven, jelikož jsou tito šlechtění domácí mazlíčci velmi náchylní na parazity. Aby nám ježek neutekl, tak ho umístíme nejlépe do kovové, dřevěné či umělohmotné ohrádky. Nikdo ho kvůli proběhnutí nebudeme ale budit. Vyčkáme, až se ježek dostatečně vyspí sám. Pravidelný pohyb je důležitý jako prevence nebo léčba ježčí nadváhy.

Krmení

Ke krmení používáme nízké misky, do kterých můžeme dát jak potravu, tak i potřebnou čistou vodu. Misky by měly být těžké, aby je ježek nepřevrátil. A je dobré, když mají horní okraj zahnutý dovnitř. Jídlo z nich nevypadává a živá potrava neuteče. Kvůli jednodušší údržbě je možné používat i klasickou napáječku.

Ježci mají rádi i kočičí granule či masové kapsičky s co nejvyšším podílem masa. Nikdy ovšem nepoužívejte rybí příchuť. Psí granule se nedoporučují, jelikož mají značně odlišné nutriční hodnoty a jsou tvrdší.

„U krmiv určených přímo pro ježky dávejte pozor, aby na obalu byl ježek africký a ne venkovní. Jídla pro venkovní ježky jsou pro APH nevhodná, protože obsahují ořechy, sušené ovoce, sušené gammarusy (velmi slané), nějaké burizony a příšerně tvrdé granule. U paštik je to to samé, protože jsou tvořeny z 80% z rybího masa, které by APH moc jíst neměl.“ (zdroj: 4)

Noví majitelé ježka se velmi často dotazují, kolik by toho měl jejich mazlíček za den sníst. Tato otázka je velmi individuální. Odborníci uvádějí, že nutriční hodnota ježčí potravy by se měla pohybovat mezi 70-100 kalorií. Tomu odpovídají přibližně 1-3 lžíce. (zdroj: 1) Potravu včetně vody podáváme vždy o pokojové teplotě, jinak by ježek mohl dostat průjem. Je vhodné míchat potravu suchou (nevýhodou je opotřebovávání chrupu a možnost ucpání a následné perforace střev) a mokrou (nevýhodou je rychlejší proces kvašení a nadměrná tvorba zubního kamene). Potrava ježků by měla obsahovat maximum bílkovin a vlákniny. Naopak bychom se měli vyvarovat soli, mléku, rybímu masu a zvolit co možná nejmenší přísun tuků. Ježčí jídelníček (granule, kapsičky a paštiky) zpestřujeme i živými moučnými červi, cvrčky, sarančaty, šváby, zophobasi apod. Občasnou pochoutkou pro ježčí mlsný jazýček může být vařené kuřecí maso, vařené či smažené vejce, vařená rýže, ovoce a zelenina Nikdy nic nesolíme ani nepřipravujeme na tuku. „Asi jednou za měsíc je vhodné podat práškové kalcium, aby nedošlo k odvápnění kostí.“ (zdroj: 1) K tomuto účelu je vhodná i sépiová kost, která slouží i jako hračka. Nesmíme ji ale ježkovi nechat dlouho, jelikož je dost slaná a zatěžovala by mu tak ledviny. Ovesné vločky, těstoviny nebo fazole můžeme přidávat například do masových směsí. Chovatelé mají úspěšně odzkoušenou i dětskou výživu v podobě přesnídávky či masovo-zeleninových příkrmů.

„Ježci by nikdy neměli být krmeni: ořechy, avokádem, cibulí, česnekem, syrovou mrkví, celerem, hrozny i rozinkami, sušeným ovocem, čokoládou, syrovým masem a vajíčkem, citrusovými plody, upravovanými potravinami (smažené, uzeniny, solené…) a mlékem (mléčnými výrobky). Taktéž nepodáváme žádný hmyz a žížaly chycené ve volné přírodě či na zahradě.“ (zdroj: 1) Z masa není vhodné vepřové ani rybí, dále zelí, citrusové plody, cukrovinky, čerstvá mrkev nebo brokolice, petržel.

Rozmnožování

„Samečka od samičky poznáme u ježků snadno. Sameček má na bříšku něco jako pupík, což je ve skutečnosti pohlaví. Samička má pohlavní orgán umístěn hned vedle řitního otvoru, u ocásku.“ (zdroj: 1)

Ježčí námluvy probíhají tak, že jeden z partnerů (většinou samička) před tím druhým utíká. Sameček se v tu chvíli snaží samičku přemluvit. Může na ni přitom jemně dorážet, vydávat nejrůznější zvuky od vrnění, mlaskání či pískání. Výjimkou není ani zakousnutí se do ucha partnerky či partnera.

„Samička bývá březí přibližně 35 dnů. V připraveném „hnízdě“ sama porodí v průměru 2 – 6 mláďat. Po narození jsou mláďata slepá a holá. Přibližně do věku šesti týdnů jsou kojena a postupně si zvykají na pevnou stravu. Zhruba v osmi týdnech se od matky oddělují. Samička by neměla mít víc jak dva vrhy ročně, první připouštění probíhá mezi 6 – 12 měsícem věku samičky. Ne dříve, ne později. Samečka je možno využít k chovu od 5 měsíců. Obě pohlaví jsou plodná mnohem dříve, ovšem před brzkým připouštěním se důrazně varuje, a to nejenom z etických důvodů.“ (zdroj: 1) „Po prvním roce života ježkům začínají srůstat pánevní kosti, takže při prvním porodu až po roce se může stát, že mláďata nemusí projít.“ (zdroj: 4)

„Malí ježci se rodí hluší a slepí a jejich bodlinky jsou zpočátku měkké, později postupně tvrdnou. Odstavují se zhruba ve dvou měsících.“ (zdroj: 3)

„Ježek je kanibal a u prvorodiček jsou tyto problémy poměrně časté.“ (zdroj: 1) „Nejlépe uděláte, když ji teď necháte v klidu a návštěvy ubikace omezíte na nutnou výměnu jídla, vody a posbírání výkalů okolo domečku. To, že samice v prvních dnech téměř nevylézá ven je úplně normální. Věnuje se miminkům. Až začnou mít miminka větší spotřebu, začne také vylézat častěji a více baštit.“ (zdroj: 4)

Nemoci

Na předních nohách má drápků pět, na zadních čtyři. Drápy se jim musejí pravidelně zastřihávat. Ježka si opřeme bodlinkami o svou dlaň a tou samou rukou mu přidržujeme danou končetinu, kterou chceme ostříhat. Nejlepší je zastřihávat mu drápky ve dvou, kdy ho jeden může pořádně držet a druhý člověk se věnuje jen dané končetině. Odborníci také radí, když se ježek nechce nechat opřít o dlaň, abyste ho dali na nějakou hladkou podložku, která mu bude klouzat a ze které vám tak snadno neuteče. Pak se také můžete věnovat jen držení dané končetiny.

U ježků je typická výměna bodlin, tzv. quilling. U mladých jedinců probíhá v relativně krátké době hned třikrát za sebou, a to ve 4, 6 a 9 týdnech života. (zdroj: 2) V tuto dobu je ježek značně nevrlý, choulí se do klubíčka a odmítá kontakt.

V případě nadváhy není dobré ježkovi omezit příjem potravy. Měli bychom mu ji postupně zaměnit za méně kalorickou a dát mu prostor k větší míře pohybu, což znamená především delší pobyt mimo klec či terárium. Také podávání živé potravy (cvrčci, sarančata či švábi) přispívá k redukci váhy, jelikož musí ježek vyvinout nějakou aktivitu, aby se k ní dostal. Je potřeba také vyloučit, že samička není březí.

„ztráta ostnů (nezaměňovat s výměnou bodlin), šupinatá kůže (může být způsobena suchou kůží, nebo napadením roztoči – léčba u veterináře), potrhané uši, výtok z uší (často od roztočů nebo plísňových infekcí – léčba u veterináře), přehřátí (snížení teploty), snaha o hibernaci (okamžité zahřátí ježka), stres (možný průjem a zvracení), strupovitost (zanícení chlupových folikulů u mláďat – vhodnější léčba s veterinářem), začervení (rozbor trusu u veterináře a popř. následná léčba), obezita (změna jídelníčku, více pohybu), mechanické poranění končetin (v boxu, na nevhodných pomůckách, ale i při volném pobíhání), výtok z očí či nosu, zelená stolice, strnulá chůze (artritida, nedostatek vápníku, velmi vzácně WHS)…“ (zdroj: 1)

Proti průjmu pomáhá vařená rýže s mrkví. Průjem může být vyvolán přesunem do nového prostředí, studenou potravou, stresem, nastydnutím nebo změnou potravy. Poté, co se u ježka změní průjem v normální stolici, bývá v ní ještě (než se upraví střevní mikroflóra) po nějakou dobu větší množství hlenu.

Dalším problémem může být zácpa. „Napusťte mu do vany cca 3 cm vlažné vody a nechte ho v tom chvilku chodit. Pokud má zácpu, vlažná voda mu rozhýbe střeva a pomůže se vyprázdnit. Je to lepší, než mu způsobit průjem experimenty s jídlem. V těchto teplech se také může stát, že se ježek dostane do letního útlumu, kdy moc nežere a tudíž ani nevylučuje. Tento stav se zácpou nemá nic společného a až teploty venku poklesnou, zase se vše upraví do normálu.“ (zdroj: 4)

Někdy se u ježka mohou objevit drobné šupinky na kůži. Nemusí se nutně jednat o svrab. Je dobré „zkusit pár kapek oleje 2-3x týdně do jídla. Zase to s ním nepřehánějte, aby ježek nedostal průjem. Pokud se to nezlepší, dejte do lavorku tak 3 cm teplé vody, olej dejte do ní a ježka v tom vykoupejte.“ (zdroj: 4) Poté je potřeba ježka řádně osušit.

Nikdy u ježků neexperimentujte s jakýmikoliv léky nebo léčivými přípravky. Nejsou na nich dostatečně odzkoušeny a nikdo vám nezaručí, že mu tím ještě více neublížíte. Například přípravek proti parazitům Frontline je pro ně vysoce toxický. „Ježci jsou velmi citliví na chemikálie a léčiva a nejsou u nich zcela známy reakce na různé druhy léčiv. Proto se neočkují (v současnosti není žádná vakcína pro ježky vyvinuta) a nedoporučuje se ani preventivní odčervování.“ (zdroj: 4)

„Wobbly Hedgehog Syndrome (WHS) neboli degenerativní myelopatie, spongioformní leukoencefalopatie, progresivní paralýza. Česky by se mohla tato nemoc nazývat Syndrom chvějícího se/rozviklaného ježka - neurodegenerativní onemocnění ovlivňující mozek a míchu Afrického trpasličího (Atelerix sp.) a Evropského (Erinaceus europaeus) ježka. Prevalence tohoto onemocnění se v zájmových chovech Afrických Pygmy ježků v USA blíží k 10%. Už jen z důvodu prevence šíření WHS je nutné ježky registrovat v mezinárodním registru ježků a každé onemocnění také nahlásit. Výskyt onemocnění ve sledovaných rodinných liniích je potvrzen, což naznačuje dědičnost WHS. Věková hranice pro nástup klinických příznaků je 1-36 měsíc, průměrný věk je 18 měsíců. Nemoc se vyskytuje u obou pohlaví stejně. Většina ježků se stane úplně imobilních do 18 měsíců od výskytu choroby. V současnosti není na WHS známý žádný lék. Příznaky lze na přechodnou dobu utlumit podáváním vitamínu E, nemoc se tím však nevyléčí a bude postupovat dále. Nemoc se projevuje vakuolizací buněk šedé kůry mozkové a míchy, která vede k neurogenní svalové atrofii. Klinické příznaky jsou soustavné padání k jedné straně, třes, vyboulení očí (exopthalmos), skolióza, záchvaty, svalové atrofie, potíže při polykání, podvýživa, postupné ochrnutí všech čtyř končetin a zřídka sebepoškozování. WHS se neprojevuje žádným zánětem centrální nervové soustavy, příčina onemocnění je neznámá. Ježek s onemocněním WHS se zřetelně třese, ačkoliv se snaží stát na místě. Postupně úplně ztratí kontrolu nad svými svaly, onemocnění postupuje od zadní části těla k přední.

  Svrab je parazitární onemocnění, které způsobuje několik druhů roztočů napadajících mnoho domácích i divokých druhů zvířat. Dospělé zákožky svrabové žijí ve spodní vrstvě kůže, kde vrtají chodbičky a kladou vajíčka. Celý vývojový cyklus zákožek trvá 17 až 21 dní a probíhá na zvířeti. Inkubační doba je variabilní – několik dní až týdnů a závisí na množství přenesených roztočů. Onemocnění začíná malými velmi svědivými lézemi, které se v důsledku neustálého drbání a lízání rychle rozšiřují a mění se na hluboký zánět kůže s druhotnou bakteriální infekcí. Kůže může na těchto místech zesílit a skládat se do záhybů. Ušní svrab je nenápadnější, začíná zpravidla malými „bradavičkami“ na okraji ušních boltců. Způsobuje jej jiný druh zákožky.  Necháte-li ušní svrab příliš rozbujet, skončí to znetvořeným boltcem s okrajem zdeformovaným do tvaru květákovitých výrůstků. Tento typ svrabu není tak nepříjemný a zpravidla se lépe léčí. Je nutné nezaměňovat svrab s výměnou bodlinek u mladých ježků. To bývá často příčinou jejich častějšího škrábání a vypadávání bodlin. V tomto případě je ježek naprosto zdravý a o žádný svrab se nejedná. Časem se vše upraví. Ani občasné poškrábání ježka nelze brát jako příznak nemoci.“ (zdroj: 4) Problém je, když se ježek několik dní neúprosně škrábe, a to i přes den a případně když se kvůli škrábání nedokáže ani v klidu najíst.

„Doktor P. J. Waardenburg byl první, kdo našel spojitost mezi hluchotou a barevnou pigmentací. Waardenburgův syndrom je stejně tak prokázán jak u lidí, tak ježků, psů, koček, fretek, hlodavců, koní a mnoha dalších zvířat. Člověk s odlišným zbarvením očí mívá často problémy se sluchem. Lidé s Waardenburgovým syndromem mívají také bílé vlasy, nebo mohou začít předčasně šedivět. Hluchota je také mnohem běžnější u bílých koček. Je prokázáno, že postihuje 65-85% bílých koček s modrýma očima, 17-20% bílých koček s jinýma očima než modrýma a 40% koček jinak zbarvených, s rozdílnou pigmentací očí, jejichž jedno oko je modré. Hluchota u ježků je obvykle způsobena Waardenburgovým syndromem, v jehož důsledku dochází k nedostatečnému vývoji mechanismu vnitřního ucha. U ježků s Waardenburgovým syndromem je hluchota geneticky vázána na některé bílé znaky.

Obecně vzato se tato genetická vada vyskytuje u Reverse Pinto, předpokládá se, že až 75% ježků tohoto zbarvení je zcela hluchých. Albíni mají abnormálně sníženou hranici sluchu ve středním a vnitřním uchu a ačkoliv jsou méně slyšící, nebývají úplně hluší. Waardenburgův syndrom se může projevit také u zbarvení Leucistic, také označovaných jako Dark Eyed White - DEW. Bohužel Leucistic je v dnešní době poměrně dost atraktivní zbarvení a vyšetření sluchu u nich, většinou z neznalosti, chovatelé neprovádějí.“ (zdroj: 4)

Chování

„V případě nebezpečí se ježek choulí do klubíčka, vrčí a nadskakuje. Nebývá agresivní, nekouše. Pokud ano, stane se to spíše omylem, např. při krmení z ruky nebo při slinění se.“ (zdroj: 1) Pokud má ježura přeci jen tendenci vás kousnout, pak napněte dlaň jako když chcete dát koni mrkev či cukr. Do takto vypnuté ruky vás kousnout nemůže.

„Zcela normálním chováním je slintání na bodliny. Pro toho, kdo toto ještě neviděl, může způsobit tato činnost značný úlek, zda se s ježkem něco vážného neděje. Ježek se při něm celý zkroutí do neskutečné pozice a začne si tzv. „házet slinu na záda“. Je to jeho přirozené chování, při němž se seznamuje s novými pachy.“ (zdroj: 1) Ježkům nepodáváme uměle barvené potraviny, jelikož při slinění pak jejich bodlinky nachytají právě toto zbarvení.

Většinou nebývá problémové soužití ježka s jinými domácími mazlíčky jako jsou kočka, pes nebo různé druhy plazů. Ježura dokonce může žít i v jednom výběhu s potkanem, jak ostatně dokládá následující komentář: „Chce to velký prostor a nabídnout potkanovi možnost "vlastního domečku" ideálně ve výšce, kam se ježek nedostane. U mně takovéto soužití funguje už více jak 8 měsíců. Myšák tráví většinu dne dole s Bodlinkou, často spolu spí, Bodlinka mu prohrabává srst a podobně, jen občas spí Myšák v zavěšené houpací síti a Bodlinka spí ve svém domečku. Vychází spolu bez problémů, celé soužití vzniklo tak že Bodlinka lezla neustále Myšákovi do klece a odmítala jí opouštět až jsme je tak nechali. Jediné čeho jsem si všimla že Bodlinka je více aktivní přes den než v noci.“ (zdroj:4)

Jemné vrnění a popískávání či pomlaskávání značí absolutní spokojenost. Nelibost, nejistotu nebo strach vyjadřuje ježura frkáním, syčením a vrážením do věcí čumáčkem. Když je něco bolí nebo cítí zlost, tak dokážou křičet jako když se perou kočky. Při prohlídce okolí jakoby šňupe a čenichá. Při páření obvykle sameček píská. A pískat mohou i kojená mláďata. Ve spánku ježci mohou i chrápat a vydávat nejrůznější zvuky.

Zdroje informací: 1)
Klub chovatelů ježků
2) www.hedgehog.cz
3) www.zivotnistyl.cz
4) www.hedgehog-dream.eu