Australští domorodci mají jasno, lov zvířatům pomáhá

Ano, ještě jednou a pomalu. Když loví ještěrky k obědu, zvyšují jejich počty. Než ale pronikneme do této ekologické záhady, slušelo by se něco prozradit o samotných lidech Martu. Podobně jako jiní Aboridžinci, či chcete-li Austrálci, věří, že vše bylo stvořeno z jedné hmoty. V tom se v zásadě nepřou ani s názorem kvantových fyziků nebo astro-geologů. Namísto výbušně znějícího „Velkého třesku“ ale dávají přednost termínu „Čas snění“, jukkur, ze kterého všechno vzešlo. Ono když se podíváte na svět kolem sebe, jistě vám taky přijde, že se vám to občas všechno taky zdá. Podle Aboridžinců z Martu každý někdy existoval v čase snění, coby nesmrtelná složka, a putoval z organismu do organismu. Věří tedy v reinkarnaci, ale ta jejich není úplně omezená časem. Z každého jednou bude kytka, zvíře, strom, jen není přesně dané, kdy k tomu vlastně dojde.

Domorodce z kmene Martu přišel z jejich Času snění důrazně probrat výzkumný pracovník Stanfordovy univerzity, Doug Bird. Přišel je přesvědčit o tom, že jejich stávající lovecké techniky nejsou dlouhodobě ekologicky a ekonomicky udržitelné. Když totiž lidé z Martu chtějí lovit velké ještěry, nahánějí je do středu území pomocí uměle rozdělávaných ohňů. K vypáleným a rozehřátým ploškám se také stahují menší ještěrky z okolí, a zároveň tu nemají možnost úkrytu. Prostě ideální strategie, jak z jednoho místa vytěžit co nejvíce ještěrkovitého zdroje potravy. Bird měl za úkol lidem Martu vysvětlit, že tradice a zvyky jsou sice moc hezká věc, ale rozdělávat jen tak ohně v otevřené vyprahlé krajině, byť je to jen pustinné teritorium, není ten nejlepší nápad. Už pan Werich podotýkal, že: „Jedna ženská občas vidí dál, než pět chlapů s dalekohledem“, a Doug Bird udělal moc dobře, že s sebou vzal i svou ženu, antropoložku Rebeccu.

Zatímco se Bird nepříliš úspěšně věnoval komunikaci s předáky kočujících skupinek, Rebecca se toulala po spáleništích. A všimla si, že na místech kde lov už proběhl, a tudíž by měly být pusté a neosídlené, není vůbec o ještěrky nouze. Vlastně naopak. Těžko říct, jak asi musela probíhat diskuze manželského badatelského páru, ale každopádně přinesla výsledky. Birdovi přišli s tvrzením, které následně další terénní ekologové a biologové potvrdili výsledky svých studií. Lovecká praxe Aboridžinců, zahrnující vypalování plošek území, zvyšuje populační početnost ještěrovitých. Oheň v rukou domorodců vytváří pestrou krajinnou mozaiku, umožňuje oživení růstu vegetace a zlepšuje kvalitu habitatů pro ještěrky a navázané druhy živočichů. Tím, jak Martu migrují napříč územím, se rovnoměrně přesouvá i „predační tlak“ a následný efekt oživení. A v homogenních, ohněm nenarušených místech, kam se Martu nedostanou, žije srovnatelně méně ještěrek.

„Naše výsledky ukazují, že místní lidé mají pozitivní dopad na ostatní přítomné druhy,“ říká Bird, „a to, aniž bychom museli sáhnout k nějakým managementovým nebo legislativním opatřením. Ve skutečnosti, legislativní opatření, jako zákaz vypalování a lovu, by situaci zdejších živočichů jen zhoršil. V hlediska ekologie je přítomnost domorodých komunit a jejich každodenní lovecká praxe tím nejlepším způsobem, jak udržovat míru biodiverzity a aktivitu jiných organismů.“ Martu mají v tomhle jasno. Součástí jejich životní filosofie Času snění je jednoduchý pohled na svět. „Země musí být využívána, aby život mohl pokračovat.“ Martu věří, že je to ne-lovení, a ne lovení, co způsobuje pokles druhů. Otázkou je, jestli a na kolik se můžeme od Aboridžinců inspirovat i my.

Použité zdroje:
Aboriginal Hunting Practice Increases Animal Populations na Sciensdaily.com.
Martu people