Na kole lužními lesy – Soutok Moravy a Dyje

V rámci upřímnosti a šetření ošlapaných nohou by bylo ale rozumné říct, že výlet na Soutok, kde se tyto řeky setkávají, bude lepší absolvovat na kole. Průměrná nadmořská výška 150 metrů, minimální kolísání, rovinatý terén a lesní asfaltky, byť trochu hrubozrnné, to jsou ideální podmínky pro cyklistiku, v každém ročním období (snad jen s výjimkou zimy). Z Hodonína, který si můžeme zvolit jako startovní místo, nás čeká nejprve dobrých dvacet kilometrů k metropoli Slovácka, městu Lanžhot, a dalších tucet na samotný Soutok. A hlavně při plánování zásob tekutin a potravin nezapomeňte na fenomenální poznámku z dílny Cimrmanů: „Krát dva to mělo být.“ Protože se ještě budete muset z lesa do civilizace ještě dostat podobně dlouhou cestou nazpět. Nezapomeňte na dalekohled, protože náš cíl se nachází ve středu významné ptačí oblasti, a také, pokud je jiné roční období než zima, na repelent. Klíšťata si už brousí svá sací ústrojí, a komáři mají sosák proklatě nízko u pasu. Rychlostním cyklistům nezabere cesta tam i zpět víc než půl dne, ale my se budeme jistě zastavovat u každé louže, kde to bude kvákat, a pozorovat taky kdejakého polétavce, takže raději vyrazte co nejdříve. Ať vás v lese nezastihne noc. Náš cíl leží tam kdesi daleko, na jílovito-písčitém ostrohu, „špici“ zarostlé věkovitými vrbami. Lužní lesy už na nás čekají, a tak vzhůru do sedel!

NABITI ENERGIÍ

Zahájit výjezd do přírody u tepelné elektrárny je trochu ironie. Jenže tento bod (48°50‘41.238“N, 17°7‘15.647“E), nacházející se u křovinami pohlcené železniční zastávky, zmínit prostě musíme. Když tady zahnete špatně, a necháte se svést „oficiální“ cyklostezkou Podlužím (č. 45), uvidíte sice jeden z nejkrásnějších koutů malebného moravského Slovácka, ale kromě jablkových latifundií a nekonečných řad vinohradů neuvidíte z přírody skoro nic. Nechte se raději vést zelenou turistickou značkou, která vás provede po staré říční hrázi zahrádkářskou kolonií, okolo čističky odpadních vod až k propusti U Nesytu.

DNO HLADOVÉHO RYBNÍKA

Necítíte se náhodou, jako ryba na suchu? Pokud ano, je vše v nejlepším pořádku. Právě tady, u můstku protipovodňových vrat, se totiž alespoň teoreticky nacházíte na „hrázi“ zaniklého rybníka. Rybník na Nesytu, který zde nechal zbudovat kolem roku 1530 Jan z Lipé, nebyl vůbec žádný bahnitý kachňák. V době, kdy jihočeský velko-rybníkář Jakub Krčín z Jelčan ještě tahal kačera, tu vzniklo mimořádné vodní dílo o rozloze 600 hektarů. Navíc bylo tohle Jihomoravské moře pravděpodobně prvním velkým rybníkem, kterým protékala „celá“ řeka, Kyjovka.

Vodní plocha, v historických mapách označovaná jako Nimmersat Teich, byla známá i ve Vídni. Kapři z Nesytu byli netrpělivě očekávanou pochoutkou pro zdejší šlechtické rodiny. Kolem roku 1600 už byl ale Jelčanův kačer hodně ošoupán. Tou dobou byl tento věkovitý pán uznávaným mistrem v oboru, který proměnil celé jižní Čechy na jednu obrovskou rybí farmu. A tomu už pak „zastaralý“ jihomoravský Nesyt konkurovat nemohl. Velkoplošné rybníkářství na Moravě ustoupilo šikovnějším třeboňským profesionálům, Nesyt byl vypuštěn a na jeho dně vznikly lány úrodných polí.

NA OBZORU KAREL!

Žádná předvolební propaganda, kdepak! Jméno Karel totiž vybrali sami inženýři, pro důlní zařízení na těžbu nafty. Jednalo se o vůbec první naftové pole na území České republiky (48°49‘50.023“N, 17°5‘47.683“E), a také první těžební zařízení tohoto typu u nás. Nebyl to tu pravda žádný Texas, nejhlubší vrty tu sosaly naftu z hloubky okolo 400-450 metrů, ale v době největšího rozmachu těžby by se tu dalo napočítat na 870 vrtů. Houpající se „velbloudy“ nad vrty budeme ještě potkávat, ale většina z nich, zdá se, odpočívá.

VZHŮRU DO BAŽIN

Zemědělsky intenzivně obhospodařované pole, na pruhu půdy vymezeném řekou Moravou a Kyjovkou, zrovna divočinou neoplývají. Zajíci, srnky nebo koroptve, to není nic, co by průměrnému čtenáři Přírody nárazově zvyšovalo krevní tlak. Ty pravé „špeky“ teprve přijdou. Začít s nimi můžeme hned na uměle vytvořených tůňkách (48°48‘53.896“N, 17°6‘8.047“E), nedaleko chatky U Komára. Mladá vrbina, bahnité dno a písčité ostrůvky tu vytvářejí pestrou směsici mikrohabitatů, kterou s nadšeným kvákáním vítají všechny zdejší druhy žab a obojživelníků. Přítomnost skokanů a kuněk však láká i jejich přirozené nepřátele, užovky.

Shodou zvláštních náhod a okolností, tato lokalita platí podle autora za „ideální“, pokud jde o přímé pozorování kriticky ohroženého druhu, užovky podplamaté (Natrix tessellata). V praxi takové „ideální doporučení“ většinou znamená, že na břehu ostrůvku prosedíte celé hodiny, aniž byste uviděli jediný hadí ocásek, ale jak se říká, štěstí přeje připraveným. Třeba bude přát i vám, a uvidí „tragický kus z filmařského studia živé přírody“, třeba ulovení pulce nebo žáby užovkou. To tu dávají docela často. Užovka podplamatá patří mezi nejedovaté hady, i když šupiny na jejím hřbetě vytvářejí nejroztodivnější vzory.

Při setkání s ní zachovejte prosím chladnou hlavu, je to sice „potvora kousavá“, ale naprosto neškodná.

S BÍLOU HOLÍ ZA ČÁPY

Řeka Morava svou ocelovou barvou zakalené hladiny, sevřena hrází z české i slovenské strany, vůbec nepřipomíná živel. Ale i když se to nezdá, každou vteřinou jí protéká pětašedesát kubíků vody. A dokud jí nespoutaly navršené hráze, zásadním způsobem se podílela na utváření celé oblasti zdejších lužních lesů. Že Morava nebyla vždycky jen rovnou linkou, načrtnutou v mapě krajiny perem vodohospodářů, se můžete přesvědčit u starého „slepého“ ramena (48°48‘12.063“N, 17°5‘55.805“E). S pojmem „slepé rameno“ nejspíš nebudou souhlasit oftalmologové nebo vodohospodáři, nicméně se tu tento název vžil.

Tři napojené meandry, obklopené porosty věkovitých dubů nám tu ukazují, jak vlastně řeka na svém dolním toku přirozeně vypadá. Když se ale zanoříte do křoví, abyste si to tady prohlédli lépe, obvykle vás vystraší strašlivý zvuk, připomínající zvukové projevy hollywoodského Predátora. I když zdejší podrost můžete snadno zaměnit s nikaragujskou džunglí, nebojte se, děsivý zvuk mají na svědomí volavky popelavé (Ardea cinerea). Když jejich křik ustane, a doplní ho klapání zobáků čápů bílých (Ciconia ciconia), Váš tep se trochu uklidní. Nacházíte se totiž hned pod nejstarší hnízdní kolonií čápů v ČR.

Černobílí dálkoví letci tu hnízdí už od časů, kdy byl problém nad naší zemí narazit na starý tovární komín. Přírodní rezervaci tu kvůli jejich sídlišti vyhlásili v roce 1956. Tedy, jistě ne jen kvůli čápům. Třináctihektarové maloplošné chráněné území vám „v kostce“ představí, co to obnáší, takový jihomoravský lužní les. Pochopitelně, záleží na tom, kdy se tu vyskytnete. V létě se přes dvoumetrové kopřivy daleko mimo pěšinku nedostanete. Na jaro, kdy je v podrostu ještě vymeteno, se tu můžete kochat ukázkou jarního aspektu. Válečka lesní, ostřice lesní, orsej jarní, plicník lékařský, česnek medvědí… co si jen račte přát. A taky mračna komárů.

Jestli už vaše obuv získala zdravý bahnitý přeliv, posetý lístky okřehku vodního, máte svých prvních sto osmdesát štípanců a zatím vám z čapího hnízda nepadlo za límec něco mazlavého, je ideální čas vyrazit zase trochu do civilizace. Ale ne tak ledajaké, musíme se vrátit do devátého století. Už nás totiž netrpělivě čeká Velká Morava a kníže Rastislav.

Ubytování jižní čechy

Další díl