Jelen sika – zpestření naší fauny nebo nekontrolovatelný vetřelec?

Jelen sika k nám byl dovezen z jeho domoviny zhruba v polovině 19. století, aby zkrášloval oboru nedaleko zámku v Manětíně, ležícího zhruba 30 km severozápadně od Plzně. V této oboře byl chován v počtu několika desítek kusů, několik málo kusů bylo vysazeno i do obůrek v nedalekém okolí. V období mezi první a druhou světovou válkou však bylo oplocení obor poškozeno a několik desítek kusů se dostalo do volné přírody. Jistě tenkrát nikoho nenapadlo, jaký vliv na naší přírodu bude tato nehoda mít v následujících několika desítkách let.

Sičí zvěř se ukázala jako neuvěřitelně přizpůsobivý živočišný druh, schopný přežít prakticky kdekoli a velice rychle se začala v přírodě rozmnožovat a expandovat do okolí. K tomu ji dopomohla ohromující imunita vůči nemocem, nenáročnost na kvalitu potravy, vysoká inteligence a odolnost vůči povětrnostním vlivům.

Dlužno také říci, že částečný podíl na jejím nynějším přemnožení mají i myslivci z okolí Plzeňska a Manětínska, pro které byl jelen sika dobrou alternativou za jelena lesního, kterého již v této lidmi přetvořené krajině téměř neměli. Sika byl vítaný pro své vynikající maso, zajímavou trofej a v neposlední řadě elegantní vzhled a chování. Nyní se již tato zvěř vyskytuje prakticky po celých západních Čechách, okrajově se vyskytuje v Krušných horách, Brdech, části jižních Čech a její stavy jsou v řádech desetitisíců kusů. Místy je sika již natolik přemnožená, že není vzácností během několikakilometrové procházky lesem spatřit více než sto kusů! Tato zvěř je velice agresivní vůči ostatní spárkaté zvěři, vyhání ji z jejích přirozených stávanišť a je jí pro svou početnost obrovským potravním konkurentem. Naprosto katastrofální důsledky má ale přítomnost siky především v oblastech, kde se její výskyt prolíná s jelenem lesním. Jedná se především o oblast Tachovska, Doupovských hor a Slavkovského lesa. Hlavně ve dvou posledně zmíněných oblastech je situace naprosto zoufalá.

Přestože zpočátku tomu málokdo věřil a i dnes se najdou lidé, co si dovolí o tom pochybovat, je neoddiskutovatelným problémem hybridizace mezi oběma druhy našich jelenů, navzdory tomu, že období jejich rozmnožování je rozdílné. U jelena lesního je hlavní období říje zhruba od poloviny září do poloviny října, u jelena siky pak od poloviny října do listopadu. Podle mého (a nejen mého) pozorování za několik let, co trávím období říje přímo uprostřed jejího dění ve Slavkovském lese, si jelen sika „pomohl“ trochu jinak. Přestože by měl být jelen sika pohlavně neaktivní, pach říjné laně jelena lesního ho přiměje k tomu, aby se zdržoval poblíž říjiště. Samec jelena lesního ale v malém „japončíkovi“ nehledá soka a v době, kdy od své tlupy laní odbíjí jiné jeleny, mu jelen sika laně tzv. pokládá (jedná se o samotný akt páření v myslivecké mluvě). Opačný případ zase nastává ke konci říje jelena evropského, kdy mladí jeleni ještě „paběrkují“ zbylé říjné laně a do říje se pomalu dostávají laně jelena siky. Tyto pak jsou naopak pokládány naším jelenem lesním. V první generaci jsou kříženci snadno rozlišitelní – a co je horší- dále plodní. Slyšel jsem, i když potvrzené to nemám, že v Duopovských horách již má údajně až 40% jedinců jelena lesního v sobě geny jelena siky. Není snad zapotřebí zdůrazňovat, že není daleko doba, kdy zvěř v takovýchto lokalitách bude naprosto zdegenerovaná.

Co teď s tím? Vyhubit jelena siku? Nechat to být? Lov jelena siky je obtížný a jeho odstřel je nižší než přírůstek. Je velice zvídavý, což by se mohlo zdát výhodou, ale není. Mnohokrát se mi stalo, že při fotografování za horších světelných podmínek pomocí samospouště zvěř zaznamenala blikání indikační diody a přišla se podívat doslova na dosah ruky, co se to děje. Pokud se ale poleká, dobře si to pamatuje a o to je obezřetnější . Totéž platí i při lovu. Není problém se dostat k této zvěři na dostřel , ale když se do rudlu siky jednou vystřelí, zbývající zvěř si dá veliký pozor na to, kde se pohybuje. Je to snad jediná zvěř, u které jsem viděl, že před vstupem na pastvinu pozoruje i vršky okolních stromů, zda na nich nečíhá nějaké nebezpečí. Stačí jediný neopatrný pohyb, lesem se ozve typické pronikavé písknutí a po zvěři není ani památky. Vystřílet ho je prakticky nemožné, tím spíše, když má zákonem stanovenou dobu hájení. Ponechat stav tak jak je, znamená zase nadobro přijít o našeho původního jelena, což by bezesporu byla veliká škoda. Já osobně se přikláním k řešení, které by znamenalo zrušení doby hájení a umožnilo tím lov jelena siky celoročně, bez ohledu na věk, pohlaví , období životního cyklu a dopomohlo tím k co nejrapidnějšímu snížení počtů tohoto introdukovaného druhu. Vím, že z etického hlediska by se jednalo o genocidu a bylo by to vůči této přizpůsobivé zvěři „nefér“, ale pokud si mám vybrat mezi přírodou plnou nepůvodního živočišného druhu a jeho kříženců a mezi přírodou s několika kusy naší původní zvěře, je má volba jasná… Co si o tom myslíte Vy?