Bzenecká dúbrava – cesta za přírodou, pouští mezi loupežníky

Délku trasy můžete uzpůsobit okolnostem, počet zastávek a zdržení libovolně uzpůsobit tomu, jak se vám tu bude líbit. A kdyby náhodou vaše malé průzkumníčky rozbolely nožičky, je po cestě hned několik míst, kde je možné zavčasu zapíchnout vrcholovou vlajku a vydat se v klidu a beze spěchu, ekologicky, vlakem domů. V této první části je popsána patnáctikilometrová cesta ze železniční zastávky v Rohatci do Bzence.

Celková maximální délka trasy je třicet kilometrů, s třemi „alternativními“ cíly, občerstvovacími stanicemi a bezpočtem zastávek v místech krásných přírodních scenérií a zajímavostí. Je možné ji absolvovat v celé délce na jízdním kole po nezpevněných písčitých lesních cestách, anebo za jeden den pěšky.

Každá cesta někde začíná ...

Ta vaše by mohla začínat na vlakovém nádraží Rohatec-zastávka (48°52'58.801"N, 17°10'40.011" E). Malé malované nádražíčko přísluší k velmi rázovité jihomoravské vísce Rohatec. Vesnice svého času proslula velkovýrobou sladkostí a pochutin pro malé mlsouny, zvanou Maryša, ale ten čas už patří pamětníkům. Dnes tu kromě nádražní hospůdky moc nenajdeme. I tak se jedná o vynikající styčný bod, kde se mohou setkávat členové vaší dobrodružné výpravy, přijíždějíc vlaky ze směrů od Břeclavi, Slovenska, a Přerova.

Zdejší tvrdohlaví obyvatelé ale za název obce nemohou, ani tu už nemalují čerty na zeď. Jméno má pradávný původ, který lze datovat až do dob Velké Moravy. V těch časech si Moravané, co ještě nepřijali křest od Cyrila a Metoděje, na vícehlavých a rohatých pohanských božstvech celkem zakládali. A jen kousek odtud na nedaleké řece Moravě byl jeden z nejdůležitějších brodů na obchodní cestě v této prastaré říši, který byl prý střežen ukrutným Rogatcem. Ejhle, a pomístní název vesnice s 3,5 tisíci obyvateli je na světě.

Jak se odtud dostat?

Nepotřebujete kompas ani buzolu, a možná se cestou obejdete i bez mačety. I když jeden nikdy neví. Vaší první zastávkou by se totiž mohly stát například tůňky a lesy v okolí Roztrhánek (48°53'44.695"N, 17°11'2.243"E). Přes železniční přejezd, cestou podél železniční škarpy k jedinému blízkému lesu, nechat se vést cestou vlevo (ono to jinudy ani nejde), a pak jen překonat nepříjemný úsek silničního tahu, zacpat si nos při jízdě kolem drůbežárny, a než se nadějete – jste tam. Popis cesty pravda nezněl úplně lákavě, ale tahle zastávka se vyplatí.

Roztrhánky jsou jméno zaniklé obce, která se tu rozkládala do roku 1529. Místní vesnici opustili po nájezdech Uhrů. Zůstala tu po nich kaskáda malebných, částečně zazeměných tůní a rybníčků. Pokud jde o výskyt obojživelníků, je to malý jihomoravský žabí ráj, o čemž se můžete pohledem i poslechem přesvědčit. Badatelé, zabývající se skákajícími a kuňkajícími živočichy si tu doslova podávají dveře, a tak se nedivte, když nějakého blázna, schovaného po pás ve vodě uvidíte. Rádi vás ale přesvědčí, že „batracholog“ není sprosté slovo.

Nejsou houby jako houby

Stačí jen pokračovat rovně po cestě, vymezené žlutou značkou, minout pěknou hájenku a jste na dalším místě přímo světového významu. Podívejte se napravo i nalevo, a můžete si s klidem zapsat do cestovního deníku „Ano, byli jsme tu!“ (48°53'56.281"N, 17°11'36.841"E). Protože jestli byly předchozí tůňky rájem obojživelníků, tenhle kus lesa je veden jako jedno z nejznámějších míst mykologické exotiky v Čechách a na Moravě.

Stejně jako pralesy jsou světovým horkým místem biodiverzity ptáků či hmyzu, právě tady na relativně skromném kusu lesa roste hned 250 druhů hub. Určitě ne všechny budou k jídlu, a některé z nich vypadají velmi prapodivně. V moudrých knihách se ale píše, že tu najdeme žlutavou formu hřibu meruňkového (který prosím roste jen na dvou místech ve světě), Battarovka Stevenova (kterou jsme měli čtyřicet let za vyhynulou) a pozor, i houbu která vypadá jako návštěvník z jiné planety – květnatec Archerův. Vypadá sice jako rozšlápnutá mořská hvězdice a intenzivně zapáchá po rozkládajícím se mase, přesto je setkání s tímhle původně tasmánských druhem neopakovatelný zážitek.

Žijí v Soboňkách sobi?

Název malé osady Soboňky (48°54'5.228"N, 17°12'57.703"E) je krajně matoucí, protože zde nezavadíte ani o jednoho. Namísto toho zde najdete spoustu kaprů. Ostatně, ty tu v malé rybniční kaskádě pěstují již od roku 1201, kdy byla obec založena. V nejbližším okolí rybníků ale číhá i zlý hlídací pes, který tu supluje přítomnost hlídacích sobů. Proto bude bezpečnější se kochat starými selskými staveními, ne nepodobným jihočeským dvorcům, jen chvilku, a radši rychle pryč do lesa.

Někdo houby hledá, jiný je sbírá. To je asi nejčastější problém s houbařením v místech, se kterými nemáte zatím osobní zkušenost. Za statečnost a odvahu, s jakou vaše výprava dorazila až sem ale prozradím, že v mladém boru okolo souřadnic (48°54'12.261"N, 17°13'9.215"E) není o houby nouze. Souřadnice nejsou definitivní a zcela přesné, zákeřní klouzci se rafinovaně přesouvají a schovávají pod mladý bor. Na druhé straně, jinak by to nebyla přece taková zábava.

U sedmi cest

Nechte se zelenou značkou vést na rozcestí sedmi cest. Zní to poeticky, ale když už vás potřetí tvrdě zabrzdí kořen borovice, nebo zapadne kolo do písku, začnete možná ztrácet klid. Než dorazíte k rozcestníku (48°54'58.026"N, 17°13'47.804"E), nutně si položíte otázku, jaký škodolibý a zlomyslný to byl nápad, pojmenovat tento les, kde široko daleko neuvidíte jiné dřeviny než borovice „Doubrava“.

Jenže ony tu mohutné duby ještě v šestnáctém století rostly. Vytvářely neprostupný a temný les, který se táhl od řeky Moravy až k Miloticím. Jenže jak šel čas, a dřeva na stavbu či otop bylo pomálu, začala se zmenšovat bzenecká doubrava. Původní podloží je pískové, takže když zmizel vegetační kryt, nerostlo tu už prakticky nic. S holou pouští se rozhodl bojovat německý lesník Jan Bedřich Bechtel. Byl to právě jeho nápad, vysázet zde „suchomilné“ borovice. Ale ani těm se tu zprvu nedařilo, dokud nepřišel s ještě chytřejším nápadem. O vysazené stromky se mu starali lidé z okolních vesnic, když jim dovolil si mezi řádky stromků nasadit brambory. „Dúbrava“ plná borovic, a ke všemu ještě „erteple“.

Nebojme se loupežníků

Žilkův dub (48°56'7.304"N, 17°15'16.037"E), rozložitý třicetimetrový strom, mezi mořem borovic rozhodně nepřehlédnete. Je to příjemné místo k zastavení a odpočinku, a také k vyprávění strašidelných loupežnických historek. Strom, či spíše dutiny v jeho větvích, jsou prý klíčem ke schovanému pokladu. Pro příznivce geocachingu tu ale jeden poklad schovaný je. Dokážete je také najít?

Zboj a loupežničina, žádná romantika, spíš řezničina. Narozdíl od Jánošíka, který byl za svou vizi charitativního loupení pověšen v Hodoníně za žebro, Vincenc Žilka ze Skalice zvolil jinou cestu. Radši kradl všude a všem, a rozhodně si nebral servítky. Těžko říct, kolik kupců nechal se svou loupežnickou bandou viset za nohy, jako krmení pro krkavce z dúbravy. Bylo těžko dostat se mu na kobylku, žádná kule či patrona ho nemohla zranit. Když byl nakonec obklíčen četníky, schoval se ve větvích rozložitého dubu, odkud odolával, dokud mužům zákona nedošly náboje. Jenže co čert (ne)chtěl, jeden četník nabil svou zbraň knoflíkem z uniformy. A na takovou munici byla Žilkova kouzla krátká. Padl na zem, aniž by někomu prozradil, kam schoval svůj nakradený poklad.

Bzdít či nebzdít. Toť otázka.

Pokud se budete držet zelené značky, můžete pozorovat nenápadnou proměnu okolního lesa. Namísto „pouště“ porostlé borovicemi tu nesměle vykukují první břízy, a za chvilku se už nacházíte v příjemné březové mlazině (48°57'48.294"N, 17°15'58.761"E). Sluncem prohřátý listnatý lesík je sympatický nejen houbařům. Entomolog neboli hmyzo-vědec tu může zajásat, až uvidí všechny žahalky, kutilky, zlatěnky, k tomu osm druhů čmeláků nebo exotickou endemickou nesytku bělavou. Navíc tu můžete dětem ukázat záporného hrdinu Ferdy Mravence – mravkolva písečného.

Jazykozpytci a obrozenci naší řeči dlouho bádali, odkud se vzal pomístní název „Bzinek“. Šli na to se skutečně odbornou důsledností. Břízek, borek, bizon, Byzanc i býčinec, to všechno dohromady a je ještě mnohem víc. Rozšifrovat původ slova se jim ale moc nedařilo. Místní mají jednodušší vysvětlení: celá oblast Bzenecka je malým moravským Texasem, najde se tu ropa, zemní plyn a uhlí. V těchto místech docházelo dříve k úniku podzemních plynů (ostatně proto se tu drží jen pionýrská náletová březová vegetace). Země tu „bzdila“, neboli jinak, dámy prominou, prděla...

Lipka nebo ocet?

Město Bzenec (48°58'25.000"N, 17°16'3.181"E) je v polovině celé plánované trasy. Klidně to může být ale váš cíl, je odtud slušné autobusové a vlakové spojení na Strážnici, Hodonín, Moravský Písek (hlavní trať) či Kyjov. Osvěžit a nakrmit se můžete v několika hospůdkách, nebo odměnit děti po náročné cestě v cukrárnách. V nohách, ať už pěšky či na kole, máte patnáct kilometrů, a tak nějaký ten odpočinek přijde jistě vhod. Navíc tady můžete pořídit i originální suvenýr z cest – těm, na které rádi vzpomínáte, můžete přivézt sedmičku pravé bzenecké Lipky, zdejšího vynikajícího vína, nu, a těm druhým pak láhev zaručeně originálního octa, který se tu také vyrábí.

Fotogalerie k článku