Proč nemáme rádi ptáky?
Sojka – známe ji dobře z Krakonoše – to je stará práskačka, takže se o ní nemusíme vůbec zmiňovat, stejně jako o charakterově provařené strace - zlodějce.
Černé krákající opeřence můžeme rovněž hodit do jednoho pytle, ať už je to kavka, havran, vrána nebo krkavec, protože se jistě všichni projevují jako krkavčí rodiče, a takových šetřit netřeba. Vrabci, naštěstí jich je už jen pár, zakrádají kolem kurníků a králíkáren drobty našim užitečným domácím chovancům.Z ulovených neopatrných sýkorek je špatně našim kočkám, se kterými musíme nakonec ještě k veterináři. A řekněme si upřímně, jak je to vlastně s těmi datly a strakapoudy? Neničí oni nakonec svými zobáky svévolně stromy? Z dravců je to všechno jedna škodná havěť, protože podlé káně dokáže slovit tu sympatickou myšku hrabalku, kterou známe z kreslených seriálů, a orel, kdyby k nám náhodou zabloudil, odnese ve svých pařátech zajíce, který mohl skončit na našem talíři.
V zásadě ti ostatní, drobní ptáci, pro nás běžné smrtelníky nepojmenovaní, tráví celé dny jen poletováním a s hlavou v povětří, což nám a našim dětem nedává dobrý příklad do života. A taky, považte, po ránu děsně řvou. A to nejen přes pracovní dny, ale i v sobotu a neděli, kdy by si zaměstnaný člověk trochu klidu zasloužil. Ptáci, kromě bažanta na víně a slepice na paprice, jsou tedy veskrze neužiteční a pro život lidského veškerenstva zcela nepotřební.
Mojí prací je vykládat dětem o tom, proč je pro nás okolní příroda důležitá, a proč tu či onu breberku v trávě potřebujeme, i když není zrovna k jídlu... Těch pár let mi napomohlo zjistit zásadní věc. Že asi daleko potřebnější by bylo vzdělávat dospělé než děti.