Povolení na chov kriticky ohroženého druhu – lze jej získat?

Touha chovat mloky

Příběh začíná 6. července, nejpravděpodobněji roku 1997. Tedy ne tak docela – ve skutečnosti začíná ještě o něco dříve, ale zmíněné datum hraje v příběhu velmi důležitou roli. Již ve školních letech jsem v různých knihách a encyklopediích vídával fotky živočicha, který mi připadal natolik exotický, až se mi ani nechtělo věřit, že u nás skutečně žije. Byl jím u nás jediný žijící mlok, mlok skvrnitý se vznešeným latinským názvem Salamandra salamandra.

V následujících letech jsem na různých výletech spatřil několik naučných cedulí, kde byl mlok dokonce vyfocen. K fotkám byl připojen text, kde jsem se mimo jiné dozvěděl kde mlok žije a o jeho převážně nočním způsobu života. Právě zmínka o nočním způsobu života byla odpovědí na to, proč jsem mloka dosud nepotkal. Mezitím však uplynulo mnoho let a já na mloka téměř zapomněl. Pak ale nastal onen 6. červenec roku 1997.

Vidím to jako dnes. Byl jsem na chatě v Ústí nad Labem. Když tu, najednou, si to přede mnou vykračuje mlok. V tu chvíli mě ani nenapadlo, jak neobvyklé je vidět mloka ve dne a už vůbec že je jedovatý a vzal jsem ho do ruky. Vypadal ještě lépe než jsem si představoval. Měl velmi jemnou kůži, černou jako uhel se sytě žlutými skvrnami. Zavalité tělo bylo zakončeno dlouhým ocasem, kterým se zapřel o moji ruku. Mlok se na mě upřeně díval černýma očima a mával tlapkami jak želva když ji chytnete za krunýř. Když jsem si ho prohlédl z blízka, pochopil jsem proč je aktivní přes den - byl zraněný. Zřejmě odněkud spadl (mloci totiž rádi šplhají do výšek) a nebo ho někdo přišlápnul.

Jednání s úřady

Nicméně od té chvíle jsem měl jasno - chci chovat mloky. Leč jak tomu bývá na dlouhá léta to byl jediný mlok, kterého jsem viděl naživo. A aby toho nebylo málo, zjistil jsem, že se jedná o kriticky ohrožený druh (KO), který podléhá přísné ochraně. I kdyby se mi tedy mloka podařilo najít, nebylo by možné ho chytit a už vůbec chovat. Po dlouhém přemýšlení a váhání jsem se rozhodl, že si potřebné dokumenty zajistím – tedy spíše, že si je pokusím zajistit. To se psal devátý rok nového tisíciletí. Dobrá, ale kde začít a komu a co napsat?

Po chvíli brouzdání na internetu jsem se rozhodl napsat přímo na ministerstvo životního prostředí konkrétně na oddělení výkonného orgánu CITES. Dlouho jsem přemýšlel, co bych měl napsat. Nakonec jsem se stručně zmínil o požadavku chovat mloka skvrnitého s otázkou za jakých podmínek je možné chov zaregistrovat. Byl jsem velmi netrpělivý co mi odepíšou a tak jsem sledoval schránku každých 10 min. Ovšem bylo mi jasné, že odpověď může přijít klidně až některý z následujících dnů.

O to více jsem byl překvapen, když přišla odpověď za necelou hodinu a půl. Na zprávu mi odpověděl vedoucí oddělení výkonného orgánu CITES. Někteří z Vás už jistě tuší odpověď. Ano - sdělil mi, že mlok skvrnitý nepodléhá registraci CITES, jak jsem se domníval, ale patří mezi druhy zvláště chráněné podle zákona č. 114/1992 Sb. Nejdůležitější část sbírky byla v emailu citována: "Je zakázáno škodlivě zasahovat do přirozeného vývoje zvláště chráněných živočichů, zejména je chytat, chovat v zajetí, rušit, zraňovat nebo usmrcovat. Není dovoleno sbírat, ničit, poškozovat či přemisťovat jejich vývojová stádia nebo jimi užívaná sídla. Je též zakázáno je držet, chovat, dopravovat, prodávat a vyměňovat." Pro mne, ale v tu chvíli byla nejdůležitější poslední věta v e-mailu: pro další informace prosím kontaktujte kolegu z oddělení druhové ochrany MŽP.

Napsal jsem tedy další e-mail, tentokrát o něco obsáhlejší a zaslal je na doporučené oddělení. Odpověď jsem sice dostal až za týden, ale s omluvou za zpoždění z důvodu služební cesty. Z emailu jsem se dozvěděl, že spíše než chov KO je preferována ochrana přírody. Chov KO druhu a jeho následná reintrodukce je prý velmi výjimečná a pro chov musí existovat konkrétní důvod. Uvedené skutečnosti jsem naprosto chápal a pomalu si uvědomil, že získat povolení není samozřejmé. Na konci e-mailu mi ale přece jenom svitla naděje. Dozvěděl jsem se totiž, že pro výjimky v chovu existují konkrétní paragrafy (§ 50 odst. 2 zákona c. 114/1992 Sb. dle §56) a že výjimku uděluje místní správa CHKO.

Ještě ten den jsem sepsal e-mail na CHKO Kokořínsko (v jehož lokalitě žiju) a na CHKO Beskydy kde je podle všeho nejsilnější populace mloka skvrnitého v ČR . Zatímco z CHKO Kokořínsko jsem dostal odpověď již za necelé dvě hodiny z CHKO Beskydy jsem se odpovědi nedočkal nikdy.

To ale nebylo podstatné. Podstatné bylo co jsem se z CHKO Kokořínsko dozvěděl. Hned v úvodu jsem byl podrobně seznámen s tím, co vše je k registraci potřeba - byl jsem opravdu nadšen, protože to vypadalo velmi slibně! Jak už to ale bývá, vždycky existuje nějaké „ale“ a to bylo i zde: „ale povolení na odchyt mloka skvrnitého v CHKO Kokořínsko je prakticky vyloučen“. A kdyby kromě „ale“ neexistovalo také "nicméně", už bych se pomalu loučil s nadějí na povolení k registraci: „nicméně šance tu by byla u odlovu larev a jejich vypěstování“. Uf. Co teď?

Odpočátku jsem přemýšlel pouze o chovu dospělých jedinců. Toto však byla opravdu šance! Neváhal jsem tedy a domluvil si rovnou osobní setkání.

Rozhovor probíhal velmi příjemně. Ačkoli byl i v tomto případě v rozhovoru kladen velký důraz na ochranu životního prostředí, což je opravdu velmi důležité, dozvěděl jsem se, že v CHKO Kokořínsko se již delší dobu nedaří rozšířit populaci mloka skvrnitého. Nakonec jsme se domluvili, že si zašlu žádost na výjimku v chovu KO druhu a ta bude dále podstoupena na schválení dalším zainteresovaným stranám, což byly, jak jsem se později z rozhodnutí dozvěděl, tyto: ČIŽP (oblastní inspektorát Praha, oddělení ochrany přírody), Krajský úřad Středočeského kraje - obor životního prostředí a zemědělství, AOPK-ČR a obce odchytu a odchovu larev.

Čekání a čekání

Dne 23.dubna odpoledne jsem žádost odeslal. Pak už nezbývalo než čekat. Mezitím jsem si začal shánět co nejvíce informací o způsobu života a chovu obojživelníků. Zkušenosti s chovem obojživelníků jsem sice měl, ale nechtěl jsem nic ponechat náhodě a navíc s tolika úřednickými papíry se zdál být chov najednou náročnější.

V pátek 12.května mi přišlo vyrozumění o probíhajícím správním řízení. Trochu ve mně zatrnulo co se děje, ale bylo to jen vyrozumění o probíhajícím řízení kde byla stanovena 30 denní lhůta pro zaslání námitek. Opět nezbývalo než čekat. A když čekáte na něco tak důležitého, pak se to opravdu vleče. Ale jednou to přijít muselo a to se taky stalo. Psal se pátek 25. června roku 2009. Do rukou se mi dostala obálka s červeným pruhem. Netrpělivě jsem obálku otevřel a začal číst. Abych se přiznal, byl jsem tak nervózní, že po prvním přečtení dopisu jsem nepochopil, zda mi bylo povolení uděleno nebo ne. Teprve až na potřetí jsem si konečně všiml kouzelného slůvka – chov larev POVOLUJEME!