Životní prostředí pro zimující ježky

Ježek východní
Autor: Jiří Bohdal

Prvotní problém - Bodlinatá genocida

Všichni víme, že zejména automobilové dopravě padne za oběť mnoho divokých živočichů. Ve smutných statistikách bývá nezřídka ježek nejčastější obětí. Zvyšující se množství přejetých ježků na silnicích a snižující se počty živých ježků na vesnicích i městech proto kdysi vedly k zdánlivě ušlechtilé myšlence. Pokusit se tyto ztráty alespoň částečně kompenzovat umělým zachraňováním mláďat z pozdějších vrhů, u kterých byl předpoklad, že nejsou schopni přežít zimu. Bohužel však této myšlence nepředcházel žádný seriózní vědecký výzkum, který by zcela jasně objasnil nakolik je tato idea rozumná a jak velké procento mláďat z pozdějších vrhů zimu skutečně nepřežije. Ovšem jak již to tak někdy bývá, cesta do pekel bývá dlážděna dobrými úmysly…

"Záchrana" ježků v praxi

Ježek patří k pozoruhodným, roztomilým, sympatickým a obecně značně oblíbeným živočichům. Není proto možná tolik s podivem, že se myšlenka na záchranu ježků formou záchrany mláďat rychle ujala a získala podporu nejširší veřejnosti. Výsledkem je, že záchranné stanice pro zraněné a handicapované živočichy bývají na podzim zavalené ježky. Náklady na jejich ubytování, krmení, ošetřování, léčení, zimování rostou do astronomických částek, což vzhledem k mnohdy finančně zcela zoufalé situaci většiny záchranných stanic začíná nejednomu zařízení činit zásadní existenční potíže. Milovníci zvířat a lidé pracující ve stanicích jsou schopni vydržet opravdu hodně, neboť láska (ke zvířatům) i hory přenáší. Ovšem zásadní otázka zní, má neskutečné úsilí a převelké oběti pracovníků (mnohdy spíše dobrovolníků, či spíše nevolníků) v záchranných stanicích smysl?

Nepřibývají, nadále mizí…

Celá naše společnost se bohužel soustředila při své snaze o záchranu ježků v zemích českých a moravských pouze na výše uvedený způsob záchrany. Slovutní i profesionální zoologové a renomovaná vědecká pracoviště se ježky příliš nezabývají (i když ubývají, tak přece jen na vymření zatím ještě naštěstí nejsou, proto je logické, že přednost mají druhy o hodně vzácnější jako je třeba sysel, polní křeček, nebo netopýři,..).

Zbývající odborníci, kterým nejsou ježci lhostejní, asi nestíhají přemýšlet, protože zaníceně pobíhají mezi vážením ježků, jejich odčervováním, čištěním ubikací a mícháním vařené rýže s kočičí konzervou. Po letech se totiž zdá, že vynaložené úsilí nepřináší kýžené ovoce a ježci navzdory nezměrným snahám o umělý “odchov” v zajetí nadále z krajiny pozvolna mizí. Zavaleni ošetřovatelskými starostmi totiž ochránci přírody zapomněli na základní pravidlo – nemá smysl pokoušet se o návrat některého druhu do té doby, dokud se nepodaří eliminovat hlavní příčiny poklesu stavů ve volné přírodě.

Co vlastně ježky nejvíce ohrožuje?

Seriózní a vědeckými metodami zjištěná data z České republiky chybí, opřít se tak můžeme snad jen o výzkumy, které proběhly v Anglii nebo ve Švédsku a zkušenosti některých našich terénních zoologů a pracovníků záchranných stanic.

Zkušenosti ze zahraničí

Angličané zjistili, že stavy ježků ve volné přírodě kromě automobilové dopravy nejvíce snižují predátoři, zejména jezevci. Švédové na základě dlouhodobějšího sledování přišli na to, že množství ježků v přírodě závisí zejména na zdroji potravy, možností zimních úkrytů, zimním klimatu a méně závislostí na vlastní početnosti populace. Z tohoto důvodu je tedy zcela zřejmé, že cesta ke skutečné ježčí pomoci vede přes změnu prostředí (potravní nabídka, úkryty před chladem, případně predátory), nikoli přes umělý odchov.

Terénní zkušenosti z Jaroměře

Naše krajina před sto lety byla jiná než dnes. Pokud chceme mít představu, jak to tu zhruba vypadalo, je nutné vyrazit do některých částí Slovenska, či lépe třeba na Ukrajinu. Naše leckterá regionální muzea jsou plná muzejních sbírek živočichů a rostlin, které jsou dnes již zcela vyhubené, nebo alespoň nesmírně vzácné. O to více nám smutně vypovídají o tom, že druhová bohatost rostlin a hmyzu byla nesrovnatelná s dnešní. Z této bohatosti pochopitelně úměrně těžili i obratlovci, mezi nimi i náš milý ježek.

První rána pro ježky přišla s kolektivizací a intenzifikací zemědělské výroby. Počty bezobratlých živočichů rapidně klesly, potravní základna ježka se zhroutila. Voňavé meze s mozaikou travnatých ploch, keřů, remízků i alejí, plné přirozených ježčích zimovišť zmizely pod pluhy traktorů a pásáků, listnaté lesy a rozvolněné lesní lemy, stejně jako někdejší pastviny byly zalesněny. Jak? Nesrovnatelně biologicky chudšími jehličnatými monokulturami, drobné opuštěné kamenolomy, pískovny a hliniště zavezeny komunálním odpadem a spolu s drobnými políčky a loukami přeměněny na rozlehlé kukuřičné, řepkové a obilné lány zasypávané a zalívané chemikáliemi…

Druhou ježčí ránou byl rozvoj automobilové dopravy, jejíž neblahé důsledky jsou každému “civilizovanému” člověku důvěrně známy.

Třetí rána přišla teprve nedávno, skoro stejně bez povšimnutí široké veřejnosti, tak jako rány předešlé. Posledními ucházejícími ježčími útočišti byly vesnické i městské zahrady, případně městské parky. Pasáky a traktory zde neprojely, chemické koktejly nedotekly a nedoprášily. Spolu s ježky zde měla celá řada dalších druhů planých rostlin a divokých živočichů, kteří zde nalézali dostatek potravy, úkrytů i zimovišť. Avšak i tomu začíná být dnes již konec, a proto by tato třetí rána mohla být na mnoha místech nejen pro ježky osudnou. Seznamy vyhubených živočichů a rostlin jsou skutečně dlouhé, a proto dnes již bohužel není pochyb o tom, že mohou být ještě delší.

A do toho všeho pak přijde hrstka nadšenců, kteří posbírají přeživší ježčí omladinu, přes zimu se o ni starají, aby každé jaro řešili stále více palčivější otázku kam s nimi??? !!!

Kam s nimi, aby je nezplacatěl první projíždějící automobil, aby je nerošmelcovala polní a zahradní technika, aby se neotrávili otrávenými slimáky, aby se neutopili v zahradních bazénech, neuvízli v nezabezpečených výkopech. A hlavně, aby měli co na zub, kam se ukrýt, kde odchovat mláďata a kde dobře přezimovat. Pečlivě pěstěné, krátce střižené trávníky jsou téměř sterilní, ježci si na nich nenaleznou potravu, hromady dřeva, slámy, sena, listí, stodoly, kůlny, kurníky, králíkárny, zkrátka vše, co dříve bývalo nedílnou součástí většiny zahrad - zmizely, a s nimi i místa, kde se mohou ježci ukrývat, vyvádět mláďata a zimovat. Ať má zahradní bazén výhody jakékoli, nic naplat, zimovat bych v něm vážně nechtěl…

Zamotaní, přiškrcení, přidušení, přiotrávení a upálení

Již jsme viděli mnoho zoufalých ježčích zimovišť a míst kde se snaží odchovat svá mláďata, ať už šlo o autoplachtu politou vyjetým olejem, pohozenou hromadu silonových provázků, které měla ježčata zamotané a zařezané do nohou, nebo třeba bednu s “uskladněnými” skleněnými střepy a chemikáliemi. Rovněž jedinci radující se z přirozeně vypadajících zimovišť se neradují příliš dlouho – to když jim střecha nad hlavou v podobě hromady větvoví vzplane nad bodlinami (nezřídka i s nimi) během pálení čarodějnic.

Jak z toho ven?

I ochránci přírody jsou jen lidé, a lidé mají často tu vlastnost, že se někdy mýlí. Je však důležité nebát se na své chyby poukázat, přiznat si je, poučit se z nich a začít je napravovat. Na základě současného stavu poznání se proto domníváme, že v případě ježků a lidské péče se začalo ze špatného konce. Umělý odchov by měl být až tou poslední snahou ve snaze udržet ježky v naší přírodě a přednost by tak zcela určitě měla mít řešení, která považujeme za daleko správnější a efektivnější. Proto všem potenciálním zájemcům o záchranu ježků, kteří to však s nimi myslí opravdu vážně, doporučujeme následující:

1. vytvořme na našich zahradách prostředí, které bude pro ježky co nejatraktivnější:

a) zbudujeme ježčí zimoviště - postačí dostatečně velká (alespoň jeden m3 veliká hromada dřeva, slámy, sena či jiného organického materiálu, vhodné je zbudovat i přímo speciální ježčí zimoviště)

b) vytvoříme dočasné i trvalejší úkryty jako jsou hromady větších kamenů, vysazení několika hustších keřů (nejlépe listnatých), ponechání vysoké trávy někde v koutku zahrady,…

c) zvýšíme potravní základnu našich zahrad, tj. zejména nahradíme alespoň část opečovávaných trávníků za “obyčejnou” kopretinovou louku posečenou jednou až dvakrát za rok, ponecháme dostatečné množství “mrtvého” dřeva v zahradě, vysadíme nektaronosné a bobulonosné byliny a dřeviny (s výjimkou druhů invazních), umožňují-li to podmínky pak i vytvoříme zahradní jezírka a mokřady, případně alespoň můžeme ježčí rodiny uměle přikrmovat přímo na zahradě

d) vyloučíme používání pesticidů v zahradě (zejména granule na slimáky)

e) zabezpečíme pro ježky nebezpečná místa (výkopy, nádrže s kolmými stěnami, odpadkoviště,…)

2. budeme podporovat ekologické zemědělství (např. během nákupu budeme preferovat tzv. biopotraviny před potravinami konvenčními)

3. v případě potřeby zajistíme péči pro ježky potřebující akutní pomoc např. uvědoměním nejbližší záchranné stanice (samice s mláďaty z hnízd ohrožených stavebními či jinými úpravami, jedinci zjevně nemocní, vysláblí, zranění či bez řádných zimovišť – např. nalezení vysílení na sněhu)

4. formou ochranných plůtků zabezpečíme ve spolupráci s provozovateli komunikace alespoň ta místa, kde dochází k střetům automobilů s ježky nejčastěji (přechod mezi okrajem obce a okolní krajinou)

4. informujeme o výše uvedených skutečnostech své přátele a známé, případně celostátní i regionální sdělovací prostředky

Pakliže se nám podaří všechny tyto body zvládnout a stavy ježků budou i nadále klesat, pak teprve přijde ta pravá chvíle na záchranu ježčích mláďat. Ovšem pouze za předpokladu, že bude proveden seriózní vědecký výzkum o přirozené mortalitě různě starých a “vykrmených” ježčích mláďat (naše praktické zkušenosti totiž ukazují, že v případě zajištění vhodného zimoviště jsou přirozeným způsobem schopni zazimovat a zimu zdárně přečkat i jedinci, kteří by podle momentálně obecně a celorepublikově uznávaných tabulek neměli ani tu nejmenší šanci). Osobně se však domnívám, že ani to potom už nebude potřeba. Jestliže se totiž doposud dokázali ježci vzdorovat svoji existencí proti tak velkému množství negativních faktorů, jako druh se ježek dokáže po jejich byť i jen částečné eliminaci vypořádat velice snadno (platí pak i o zimní mortalitě a mortalitě slabých a nemocných jedinců).